Zemřel básník Jaroslav Erik Frič. Vždycky jsem psal jen o Ostravě, říkával

V pivnici Formanka v Daliborově ulici v ostravských Mariánských Horách chtěl básník, vydavatel, publicista a věčně zapálený organizátor Jaroslav Erik Frič letos v létě oslavit sedmdesátku. Když Bůh dá. Věřil, že snad dá, proto už pomalu začínal s organizováním programu. Právě v téhle zaplivané hornicko-hutnické knajpě na okraji dělnické kolonie totiž Erik poprvé zkusil chuť ostravského piva. Někdy v šestnácti, tedy v roce 1965. S rodiči bydlel skoro za rohem, v Jablonského ulici. Tehdy ale ještě Formanka nesla jméno Na Daliborce. „V hospodě Na Daliborce / nakyslým kouřem prodírat se ránem,“ napsal Erik v ostravské básní s názvem S kým skončila noc.

„Vlastně pořád píšu jen o Ostravě,“ rád se svěřoval ostravským přátelům. Mezi brněnskými či pražskými poety asi tahle slova nezdůrazňoval, ale stejně to byla pravda. Vnitřní a ostravská. Vnitřní jak Erikova víra v Boha. A ostravská jak chuj.

Naposledy četl Erik v Ostravě letos 26. dubna v Rock Hillu (Chachárek) na Hulvákách. Tedy před necelým měsícem. Napřed si poručil panáka a pivo a pak spustil své skvostné ostravské litanie. Nenapodobitelným chraplákem, s nenapodobitelnou citlivostí. Diváků přišlo jen několik, vlastně jeho výstup sledovali jen dva regulérní návštěvníci. Prachmizerná propagace Erika trochu mrzela, ale ne déle, než vypil toho Jacka Danielse. Underground je zvyklý na všechno. Coby domorodí básnící (Petr Hruška, Vladimír Jaromír Horák a další) jsme se však za návštěvnost přece styděli a při Erikově odjezdu slibovali, že ty srpnové narozeniny „oslavíme s jinačí parádou“.

Erik stál na chodníku v nočních Hulvákách a chystal se nastoupit do automobilu, kterým ho měl dovézt domů obětavý brněnský básník Pavel Šuhájek. Napřed se ale svým typickým hlubokým pohledem (na ty oči se nedá zapomenout) podíval za tramvají, která právě ujížděla ve směru na Mariánské Hory. Nic neříkal, v tom výrazu ale bylo cítit loučení. Nikoliv očekávání nějaké srpnové trachtace.

Hned v pondělí po téhle ostravské návštěvě měl Erik nastoupit na další sérii chemoterapií, lékaři však léčbu prohlásili za marnost. Jenže tenhle „kapitán undergroundu“, jak Erika označuje literát Karel Škrabal, se nevzdával ani v nejdivočejších bouřích. I když ztratil spojení s pevninou a k tomu ještě kompas spadl do vln. O jeho procitnutí po dlouhém kómatu v roce 2015 se vyprávějí legendy a Erik se s touhle zkušeností vypořádal i literárně. Vlastně bylo těžké uvěřit, že by po tomhle „zmrtvýchvstání“ mohl opravdu zemřít.

Stále horší zprávy o jeho zdravotním stavu z posledních dnů tak byly přes všechen svůj beznadějný obsah přijímány jen jako dočasné. Erik určitě ještě vyloví z vln ten svůj kompas, a zase se potkáme někde na pivu, věřilo se. Jenže tentokrát už magnetická střelka zůstala na dně moře.

*

O ostravských kořenech Jaroslava Erika Friče a jeho putování Ostravou v říjnu loňského roku čtěte ZDE