Ostravské znovuzrození Mahlerovy 3. symfonie uzavřelo úspěšnou sezonu Janáčkovy filharmonie

Gustav Mahler pochází z malé vesnice Kaliště u Humpolce, která leží v krásném kraji na Českomoravské vrchovině. V době jeho narození tam stálo na šedesát domků vesměs českých obyvatel, mezi nimi však i židovská německá rodina Mahlerů. Kdo by tušil, že právě zde spatří světlo světa jeden z největších symfoniků v hudebních dějinách! Ve své době byl Gustav Mahler vnímán a uznáván jako jeden z nejlepších světových dirigentů, který působil i v Olomouci a Praze, než zakotvil jako kapelník a hudební ředitel Dvorní opery ve Vídni a později v newyorské Metropolitní opeře a v Newyorské filharmonii. Šílené pracovní tempo, spojené s jeho workoholismem uspíšilo průběh vrozené srdeční vady (nedomykavost chlopně), které po prodělaných nervových vypětích a onemocněních podlehl ve věku necelých 51 let.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: I. Korč)

Mahler nedokázal odpočívat. Sice si našel v rakouských Alpách u Atterského jezera letovisko Steinach, kde po tři léta (o prázdninách 1893 – 1896) bydlel v horském hostinci. Místo relaxace však každé ráno odcházel do dřevěného altánu na louce mezi hostincem a jezerem, který byl vybaven stolem a klavírem. Zde, v naprostém tichu a horské majestátnosti, Mahler napsal 2. symfonii, některé písně z cyklu Chlapcův kouzelný roh a tady vznikla i jeho 3. symfonie d moll.

Je to dílo, které svou koncepcí a vyzněním nemá ve světové hudbě analogii. Nejde ani tak o její kolosální rozměr – běžné provedení čítá obvykle 90 – 100 minut hudby. Ve třetí symfonii jde o filozofický pohled na svět a bytí v celém spektru jeho jevů. Zatímco dirigentská profese byla pro Mahlera světem starostí, obživy a uměleckých met, komponování pro něj představovalo neustálé sebepřekonávání smyslového života a permanentní transcendenci. Mahler vyjádřil touto hudbou skutečnost jako celistvé zření světa, umělecky nejsvrchovanějším způsobem zachytil své smýšlení o přírodě, jejíž jsme součástí, o potřebě chovat se pečujícím, ochranným způsobem a svým dílem de facto nastolil novou alianci a harmonii, v níž se člověk učí zohledňovat svět a jsoucno vcelku.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: I. Korč)

Jak vůbec hodnotit provedení tak kolosálního díla? Jaké parametry jsou důležité? Vždy se najdou lidé, kteří budou vytýkat, že provedení nebylo dokonalé, že tamto nebo ono mohlo znít jinak nebo že intonace některých nástrojů mohla být lepší a podobně. Je to však při zvážení nelehkých podmínek a možností aktuálního provedení takového veledíla důležité? Čistá intuice mi říká, že mnohem podstatnější je komunikační most, který se rozprostřel během díla v konkrétním čase a prostoru. Most, který od první věty evokoval monumentální sošnost a dirigentem Försterem i orchestrem skvěle a osobně stupňované napětí a výraz až k úžasné apoteóze.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: I. Korč)

Velice oceňuji a skládám poklonu všem hudebníkům, kteří přednesli mimořádně obtížná instrumentální sóla: fanfáry lesních rohů, pozoun v první větě, trubka v třetí větě a mnohé další. Chválím rovněž skvělou dřevěnou dechovou sekci (skvostná byla flétna, klarinet, fagot atd.), nádherně hrály smyčcové nástroje, z nichž musím vyjádřit svůj obdiv zejména violoncellům.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: I. Korč)

Pak rozezněla svůj mystický hlas Bernarda Fink, jejíž vroucná interpretace myšlenek Nietzscheova Zarathustry vyzněla s elektrizující silou a artikulační dokonalostí. Nádherný byl rovněž pozoruhodný instrumentální doprovod vysokých pozounů a dvou harf. V další části (na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh) excelovaly oba sbory, vyprávějící o andělech, jednom z evangelistů a snímání hříchů. Český filharmonický sbor Brno i karvinský Permoník představili obdivuhodné výkony, které se báječně nesly přes hutnou orchestrální sazbu se zurčící čistotou a intonační lahodností. Závěrečné hluboké Adagio vyznělo jako opojný zpěv, vážný, ale nikoli rezignovaný. V bezbřehé šíři této závěrečné věty Mahler prostřednictvím empaticky hrajícího orchestru vyslovil vše o největším pokladu člověka, o lásce, která „všechno vytváří a chrání“.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: I. Korč)

Gustav Mahler původně zamýšlel vytvořit ještě sedmou větu, nakonec si to však rozmyslel. Snad postačí vědět, že 3. symfonii považoval za své nejosobitější a nejbohatší dílo. Není podstatné, že původně opatřil názvy všech šesti vět doprovodnými charakteristikami, důležitější je, že vytvořil jedinečnou syntézu. V jeho symfonii jsme slyšeli skutečně celý svět v jeho proměnlivosti, nedefinovatelnosti a rozmanitosti. Jako by jeho hudba byla zobecněním velkých myšlenek lidstva, jak jsou zachyceny v Bibli a dalších světových náboženstvích, jakož také ve spisech významných filozofů, mystiků a estetiků.

Sbor Permoník. (Foto: I. Korč)

Janáčkově filharmonii, dirigentu Försterovi, Bernardě Fink, Permoníku a Českému filharmonickému sboru Brno se podařilo něco skvělého. Jejich provedení, způsob pojetí, čitelnost orchestrální sazby, dynamické a agogické proporce a jakési nevýslovné propojení s publikem, vyvolalo skutečně „znovuzrození“ tohoto díla tak, jak by si to býval přál Gustav Mahler. Publikum to vycítilo a dalo to vzrušeným potleskem najevo. Tak to vypadá, když se porozumí a pochopí jednota umění a života. Lesk a bída světa na chvíli ustoupily stranou duchovní dimenzi, s níž se dá zvítězit nad smrtí.

Ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: I. Korč)

Byl to opravdu výjimečný večer. Doufejme, že hudba geniálního symfonika bude mít v Ostravě své trvalé místo i v budoucnu a že se dočkáme kompletního provedení Mahlerova symfonického odkazu, ovšem již v nové koncertní hale. To bude pro všechny zúčastněné – a že se jich na koncertě sešlo požehnaně – velkou a toužebně očekávanou satisfakcí.