Prioritní je pro mě malba, hudba je koníček, říká Václav Buchtelík před vernisáží na Sokolské

Uplynulou sobotu jsem vás poslouchal v legendárním klubu Hudební bazar, a to s kapelou Doktor Schneberger. V té hrajete na kytaru, ale jste i autorem některých písní. Malování obrazů a muzika, jak odlišné to jsou tvůrčí světy?

Co se týče muziky, tu vytváříme společně. Často se stane, že jeden z nás přijde s nápadem a pracuje se na něm postupně a dohromady. Říkáme si, co můžeme zlepšit, kde pracovat s dynamikou atakdále. Prostě pracujeme v týmu. U malby je to jiné. Na tu jsem sám. Někdy se o obrazech bavím s kamarády, kolegy, ale většinou je to celé v mé režii. Tudíž je někdy složité rozhodnout se, jak postupovat a kdy ve finále přestat.

Vlastně mě udivuje, kolik výtvarníků dělá zároveň hudbu. Není se lepší soustředit jen na jeden typ umělecké výpovědi?

Popravdě a subjektivně mám největší problém s časem. Toho je málo, ale dá se to uchopit. Kromě Doktora Schnebergera mám ještě jeden tvrdší projekt Tilikum, kde hraju na bicí po boku Báry Mikudové a Jakuba „Kvana“ Filipiho, kteří hrají na kytary. Takže se nenudím a opravdu se snažím dávat všemu svůj čas. Výhodou je, že mám ateliér a zkušebnu ve stejném baráku na ulici Fráni Šrámka v Mariánských Horách. Je toho dost, ale někdy rozdávám Černé Petry a věnuji se zrovna tomu, čemu je třeba se věnovat. Prioritní je pro mě vždy malba, to je moje práce. Hudba je koníček, ale stejně jako výtvarné umění a malba samotná je to součást mého bytí.

Je pravda, že skvělá kapela München Konflikt se vyklubala právě ze studentů Fakulty umění Ostravské univerzity. Přesto mám pocit, že více uměleckých zájmů tříští tvůrčí duši, občas to pozoruji v současné literatuře, spisovatelé a zároveň výtvarníci se neumějí rozhodnout, kam upřít více sil (Petr Pazdera Payne, Vít Ondráček, Vít Adamus a další), což se pak může negativně projevit v jejich psaných i výtvarných výpovědích. Vy také píšete básně, neruší vás pak slova v malířském ateliéru?

Poslední básně jsem napsal někdy v polovině minulého roku. Od té doby nic. A kdybych básně psal pořád, nejspíš by šly ruku v ruce s malbou. A jestli se psaní negativně projevuje v mých obrazech a naopak, to nevím. Vždy jsem se přirozeně snažil neškodit jedním druhému. Myslím, že velká část malířů píše. Dan Balabán, Petr Veselý, Vladimír Houdek a jistě mnoho dalších. Domnívám se, že je to jakási potřeba pomoct si také verbálně, dát svým tématům a naracím zase jiný rozměr. A co se týče kvality, ta se asi dá do jisté míry poznat.

Do jisté míry, třeba na poezii jsou dnes hodně zmatená měřítka. Pro Výstavní síň Sokolská 26 jste připravil kolekci s názvem Zoja, která bude uvedena vernisáží ve čtvrtek 23. května v 17 hodin. Malíř a výtvarný teoretik Daniel Balabán výstavu označuje jako funerální. Nač ty temné tóny ve vašich krásných osmadvaceti letech?

Pro mou malbu a její postup je důležitý osobní prožitek a někdy se stane, že život bere a neptá se na názor. Proto redukovaná barevnost a tvarosloví. Osoba, která mě vytvořila a formovala mou osobnost, už fyzicky není a já měl potřebu se tomuto tématu věnovat od loňského dubna do poloviny letošního května. Poslední cyklus jsem dělal něco kolem jednoho roku.

Jak tedy Václav Buchtelík maluje smrt?

Maluji subjektivní odkazy a symboly smrti. Je to pocta osobě, osobní připomínka dané situace a momentům po tom všem a doteď.

Básník Vít Slíva píše: „Jako kdysi na noční / ve slévárně meteorů: / zůstal jsi tam o tmě. / Bůh tě veze na oční: / uvidíš čas bez prostoru, / spolykané ohně.“ Co podle vás přichází po smrti?

Nevím. Nechci spekulovat.

A mohu se zeptat, kdo je to ta Zoja z názvu výstavy?

Zoja, jméno mé nejbližší osoby. Chvíli jsem tápal, ale v jistou chvíli byl název výstavy jasný.

A ještě klasická kontrolní otázka. Našel se už obraz, který vám v listopadu 2015 z výstavy v ostravském Absintovém klubu Les ukradl neznámý pachatel? A pokud ne, co se s tím obrazem teď asi děje?

Obraz nemám. Doufám, že visí dotyčnému na zdi a dělá mu radost.