Dvě ostravské výstavy Jiřího Davida zavedou návštěvníky do dvou odlišných světů

Jiřího Davida je možná zbytečné a možná i těžké představovat na půdorysu krátké zprávy ze dvou malých ostravských výstav. Co je ale jisté – výběr prací přináší do místního kontextu kvalitu, a to nejen malířského rukopisu, ale především svobodného ducha a také svobody uměleckého projevu.

Davidovi jsou vlastní pronikové postupy a mísení médií ve výstavbě obrazu. Ne nadarmo je vedoucím Ateliéru intermediální konfrontace na pražské UMPRUM. Takže čistokrevní malíři můžou láteřit nad pasekou, kterou v Davidově obrazech způsobují digitální tisk a plastické asambláže, a konceptualisté zase nad užíváním tradičních postupů malby. My ostatní ale můžeme s klidem hodnotit vizuální konglomeráty Davidových obrazů bez nutnosti rigidního škatulkování.

Obraz Zpovědnice ve foyer divadla. (Foto: Martin Kusyn)

Jiří David vstoupil na českou uměleckou scénu již v polovině 80. let. Není zde možné narýsovat retrospektivní analýzu všech jeho autorských poloh. Současné ostravské výstavy ale ukazují, že neustrnul. Je očividně stále pozorným aktuálním umělcem. Absorbuje tendence ovlivňující vizuální schémata současnosti.

Pracuje jak s technikami postprodukce, v nichž záměrně vytěžuje známé výtvarné znaky minulosti (např. Michelangelo, Stvoření světa, Arnold Böcklin, Ostrov mrtvých) a nastavuje nebo deformuje jejich významy. Stejně tak zapracovává do malby estetiku fotografií a digitálních obrazů, a to skrze digitální tisky mísené v obrazech s barvou taženou štětcem. Výsledkem jsou autonomní směsice, kde rukodělná malířská imaginace přechází v technologický záznam a naopak.

Z výstavy v Galerii Dole. (Foto: Jaroslav Michna)

Zatímco je výstava ve foyer Divadla Antonína Dvořáka ponořena do tiššího a kontemplativnějšího toku, který nese ostrůvky narací orámované minimalistickými kompozicemi a modernistickými či konstruktivistickými citacemi, výstava v Galerii Dole naopak září a tepe živelností. Polarita, která by v jiných prostorách mohla být pravděpodobně oddělena zdí sousedících místností, je v Ostravě vydestilována do dvou samostatných galerijních prostor. Obě polohy lze totiž vnímat samostatně, bez toho, aniž by jedna podmiňovala druhou. Potkáváme se v nich totiž se zcela jinými světy.

Obraz V mezeře ve foyer divadla. (Foto: Martin Kusyn)

Na obrazech v Galerii Dole ale kromě vášně přenášené barvou a expresivně gestickým rukopisem nalezneme i kritické společenské komentáře. Asi nejvýraznějším v tomto smyslu může být obraz zpodobňující rozzuřenou opici mlátící stehenní kostí do ležící kostry zvířete. V pozadí panorama Prahy. Až na dřeň trefná kritická glosa současné politické a společenské situace v České republice. Nekompromisní, politicky nekorektní řev.

David často vytěžuje obnaženou tělesnost jakožto vizuální informaci. Jedna z instalačních kompozic v Galerii Dole, v níž je ženské tělo zdánlivě pojaté v romantizujícím duchu, v polohách archaického zjevování něžné krásy a na ni navazujících symbolů a alegorických metafor, je vzápětí rozdrásána obrazem ztopořeného penisu a nápisem KURVA evokujícím ostnatý drát. Dvě charakteristické polohy, v nichž jsou ženy v dějinách umění nejčastěji zobrazovány, tedy jako nositelky symbolické něhy a krásy nebo jako nositelky sexuálního napětí, jsou v této kompozici vystaveny nekompromisnímu nárazu.

Z výstavy v Galerii Dole. (Foto: Jaroslav Michna)

Rozbíjení krásy a romantického étosu starého umění působí tak trochu přežitě, jelikož už byly v průběhu 20. století rozbity dostatečně. Ale… David, jak již bylo zmíněno, nenabízí jen rozklad a prvoplánovou provokaci. Jeho obrazy totiž drží pevně pohromadě, jsou živé a hluboké, což je dáno vyzrálostí jeho vizuálního jazyka, zvládnutím malířského řemesla, ale i těkavou neuzavřeností jeho osobnosti.

V jeho obrazech je fotografická pregnantnost znejišťována, rozpíjena nebo proporčně manipulována, někdy hoří a je zajata v apokalyptických kulisách. Stejně tak i současný svět prochází znejišťováním pravdy, nejen psané, ale i viděné, a je sycen vizemi zkázy světa. Mnohé obrazy psychedelicky vybuchují a utváří dojem invazivně chaotického rozvratu. To je ale zrádný předpoklad. Kompozice Jiřího Davida, i když jsou vizuálně zbytnělé a překomponované, nakonec vždy působí harmonicky. David není bezhlavým jezdcem přinášejícím zkázu. V jeho postupech jsou cítit zaryté touhy po harmonii a řádu, byť jsou zdánlivě masakrovány vizuálními bouřemi.

Obraz Černá Dahlia ve foyer divadla. (Foto: Martin Kusyn)

Na obou ostravských výstavách máme co do činění s vyzrálým malířem, který si může dovolit téměř jakékoliv vykročení z hranic malby do plastické objektovosti, fotografie nebo prostě kamkoliv se mu zlíbí. Možná tyhle rozsahem malé výstavy jednoho autora můžou konkurovat celému výzkumnému projektu ostravské fakulty umění, který se v nedaleké galerii GAFU pokouší postihnout hranice malby v postmediálním prostředí. V Galerii Dole i foyer Divadla Antonína Dvořáka jsou prostřednictvím Davidových obrazů snad příměji a výživněji viditelné ony širokospektrální přesahy, ovšem ve fragmentu portfolia jediného autora.

Osobně bych upřednostnil spíše výstavu v Galerii Dole, je zajímavě nainstalována, jiskří energií,  šťavnatostí symbolů, emocí a vizuální ekvilibristiky.