Jaro, léto, podzim, zima. Vivaldi v ostravském rozhlase zářil v dechberoucím podání Jiřího Vodičky

Smyčcový orchestr Camerata Janáček koncert nejprve zahájil Meditací na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a Josefa Suka. Skladba z roku 1914 vznikla v době 1. světové války. Impulzem vlastenecky založenému a povahově hypersenzitivnímu Sukovi byl příkaz hrát na koncertech rakouskou státní hymnu. Aby se tomu Suk jako člen slavného Českého kvarteta vyhnul, zvolil svatováclavskou myšlenku, proti které dobový cenzor nic neměl a jež vyhovovala i jeho národnostním citům. Sukova meditace je sledem volných variací na chorálové téma podle nápěvu Matěje Benedikta Boleluckého uvedeného v životopise sv. Vojtěcha z roku 1468.

Camerata Janáček zahrála zhruba osmiminutové dílo s promyšlenou dynamikou, citlivou souhrou a výrazovou intenzitou. Skladba je členěna do tří malých oddílů řetězených volným, fantazijním způsobem. Jednotlivé úryvky písně Svatý Václave uvádí sólová viola, která měla hluboký, meditativní charakter. Dynamické vyvrcholení přinesl střední díl, který vyzněl jako modlitba a současně i odhodlání zvítězit v boji za českou suverenitu. Camerata Janáček si vedla dobře v rafinované práci s melodickými hlasy, jednotnost a líbezně zpěvné vedení melodických hlasů hráči představili i v homofonní třetí části. Příjemné bylo též zvolené tempo a jeho agogické odstínění. Meditace na staročeský chorál Svatý Václave hudebně vyjadřuje soustředění myšlenek i citů, jakousi filozofickou reflexi české historické tradice na pozadí tehdejší neradostné reality. Camerata Janáček dokázala Sukovu skladbu rozeznít velice sugestivně.

Jiří Vodička a Camerata Janáček. (Foto: Aleš Honus)

Slavné Čtvero ročních dob Antona Vivaldiho asi není třeba blíže představovat. Syn benátského houslisty Givanni Battisty Rossiho zvaný též „ryšavý páter“ (souvisí s barvou jeho vlasů) napsal během svého života více než 450 koncertů. Méně už se ví, že Vivaldi dotyčné čtyři koncerty pro sólové housle a orchestr zkomponoval podle zřejmě vlastních sonetů (Jaro, Léto, Podzim, Zima) a tato literární předloha do značné míry ovlivnila hudební náplň a formu jednotlivých vět. Milým benefitem koncertu bylo, že sonety před každou větou skutečně zazněly v příjemné recitaci Haliny Františákové, což poskytlo možnost konfrontace hudebního programu s jeho literární analogií.

Halina Františáková recituje Vivaldiho sonety. (Foto: A. Honus)

Jiří Vodička si Vivaldiho koncerty vychutnal s labužnickou rozkoší a naprostým interpretačním nadhledem. Jeho prsty vířily po hmatníku jako křídla kolibříka, ať už šlo o ilustrování ptačího zpěvu skřivánka, hrdličky a křepelky v první větě Koncertu č. 1 (Jaro), štěkotu psa (scéna spícího pastýře ve druhé větě) či o zvukomalebné vystižení neklidného spánku opilců ve druhé větě Koncertu č. 3 (Podzim). Mimořádná virtuozita Vodičky se promítla nejen do nádherné zvukomalby, ale i do technické suverenity, s níž houslista celé kvarteto koncertů zahrál. Všechny bleskurychlé stupnicové pasáže, figurace a běhy zahrál s očividnou lehkostí, svěžím šarmem a bezprostředností, skoro jako by se jednalo o dětský popěvek či lidovou píseň.

Jiří Vodička. (Foto: Aleš Honus)

Camerata Janáček mu výborně sekundovala a vystřihla Vivaldiho cyklus nejen v báječných tempech jednotlivých vět, ale zejména v překrásném barevném spektru, které je dáno využitím rozličných technik houslové hry. Virtuózní aspekty členové orchestru dokázali ověnčit zpěvností frází, koloraturní melodikou a zajímavými zvukovými efekty. Barokní hudba v takto poučené interpretaci vyzněla neobyčejně svěže, když jsem si v jednu chvíli představil následující hudební epochy, připadaly mi ve srovnání s tímto gejzírem barev, nálad a technických fines poněkud mdlé a nezáživné. Taková byla intenzita okamžiku!

Závěr koncertu. (Foto: Aleš Honus)

Koncert se setkal s velkým ohlasem publika, které si vyžádalo dva přídavky (nechybělo mezi nimi populární bouřlivé Presto), než pustilo Jiřího Vodičku, aby se stačil připravit na náročný odlet do Číny, kde se připojí k České filharmonii. Někteří členové Cameraty Janáček měli za sebou několik náročných frekvencí, protože od pondělí nahrávali album společně se zpěvákem Tomášem Klusem. Ve světle toho lze jejich nasazení a výkony hodnotit s nejvyšším uznáním.

Koncert stejně jako celá komorní řada v Českém rozhlase proběhla pod záštitou náměstka primátora Zbyňka Pražáka, který si Jiřího Vodičku nenechal ujít. Je dobře, že město podobné hudební aktivity podporuje, protože dávají šanci sledovat osobní růst a progres špičkových českých komorních umělců i ostravských rodáků. Potvrzením správné cesty bylo zcela vyprodané Studio 1 Českého rozhlasu Ostrava a spokojení lidé, kteří si dravou, nestárnoucí hudbu „ryšavého pátera“ už provždy spojí možná právě s dechberoucí kreací Jiřího Vodičky a Cameraty Janáček.