Kapela Degradace: Dnešní punk se bojí vybočení ze stereotypu. A to je špatně

Kapela Degradace funguje už 20 let. První eponymní album jste vydali v roce 2002. Jak byla v nultých letech přijímána punková subkultura na Ostravsku?

Rudee: Bylo nám všem asi tak patnáct a některým šestnáct. Myslím, že se všichni starší punkeři na nás dívali skrz prsty, co že to je za mladé blbečky. Moc jsme ale nehráli a měli jsme tak tři koncerty za rok. Svou pozici jsme si museli vybojovat. Abych ale řekl pravdu, tady žádná punková subkultura ani nebyla. Nebo byla, ale ne tak úplně dle mých představ.

Takže jste ji začali vyvářet?

Rudee: Není tady ani dneska. Vždycky mi přišlo, že jsme tady sami. Kapely samozřejmě byly a jsou, ale vyloženou komunitu jsem tu nikdy nevnímal.

Jak se tedy stalo, že jste si kolem sebe jakousi takovou menší komunitu vybudovali?

Rudee: Postupně. První koncert jsme kdysi měli v Havířově v Lakomci. V Ostravě jsme vlastně ani moc nehráli, první koncert zde byl až v roce 2000 na tehdejším festiválku Noc plná punku, který byl pořádán našim kamarádem Petrem Benkem. Vlastně by se dalo říct, že tu i nějaká taková komunita byla, nicméně jestli z těch dvou set lidí, kteří tehdy byli na koncertě, zůstali u punku čtyři, tak se divím – zbytek jsou teď spíše kravaťáci, alkoholici nebo jsou mrtví. Když se to ale vezme kolem a kolem, lidé nás začali vnímat postupně.

K vaší hudbě nevyhnutelně patří společenská kritika pojatá upřímným a někdy i humoristickým způsobem. Je třeba mít nad současnou společností takovýto nadhled, aby se z toho člověk někdy nutně nezbláznil? A dokáže tomu hudba pomoci?

Rudee: Určitě. Když se na to podíváš víc do hloubky, tak všechny staré punkové kapely, nebo alespoň ty, které mám rád já, vždy měly kritické texty, ale vždy s takovým tím lehkým nadhledem. Jsou tu i takové, které jsou čistě negativní a kritické, politické a tak dále, ale já to mám rád na půl, ať to není ani příliš politické, ani negativní, ale je v textech podán určitý humor. Naopak texty, které jsou brány na úplně lehkou váhu také moc nemusím. A jestli dokáže hudba v tomto směru pomoci? Mně tedy určitě. Nevím, jestli zrovna naše hudba někomu může pomoci (smích), ale osobně když si poslechnu například Ramones, tak mi to vždy zvedne náladu. A naopak depresivní skladby mě také dokážou skvěle zdeptat, takže ten efekt to má jednoznačně.

Teď konkrétně cituji: „Je mi zle ze všech lží kolem nás / Je mi zle ze všech lží, co jsou v nás“… Myslíš si, že dnešní svět je z velké části o přetvářce?

Rudee: Může být i nemusí. Já pořád věřím, že není, ale ta skladba je z globálního hlediska postavena na tehdejším stavu mysli v naší kapele těsně po odchodu našeho zpěváka. Byla to taková prvotní reakce na danou věc a odpověď na situaci, která se tenkrát udála. Spousta nepravd a škaredých situací vyústila v tento song, který se však dá brát i obecně a vztáhnout na celý svět.

To mě navádí na další otázku. Když jste tu skladbu vytvořili po zmíněném odchodu, berete hudbu jako jakýsi ventil?

Rudee: Já by to viděl tak, že ano. Co vím, a jestli mohu mluvit za našeho kytaristu Tommyho, tak ten zase napsal „Nic netrvá věčně“, což je skladba, na kterou se lidé dívají jako na skladbu o světě, ale on to přitom napsal o své někdejší přítelkyni. Rozhodně do těch skladeb dáváme osobní prožitky, ale vždy je zpracujeme tak, že to z nich nejde poznat.

Kdo je u vás autorem textů, na kterých je z velké části hudba Degradace postavená?

Rudee: Po odchodu našeho bývalého zpěváka píše většinu textů Tommy a sem tam něco já. Třeba skladbu Horror Show jsme napsali společně tady vedle u toho stolu… (smích) Byla to smršť slov, kterou jsme dali na papír, a pak se to nějak vykrystalizovalo. Texty ale nejvíce píše Tommy, hudbu já nebo ostatní a všechno do sebe tak nějak hezky zapadá. Když někdo přijde s nápadem, všichni se pak společně snažíme dotvořit zbytek.

Zleva Alec a Rudee během rozhovoru. (Foto: G. Stašová)

Můžou některé styly hudby pomoci mladým lidem lépe se ve světě vyznat a zanechat si vlastní názor?

Alec: S textem se můžeš ztotožnit, a to ti pomáhá v tom, že si nepřipadáš v tom problému sama, text ten tvůj názor potvrzuje. Pak tady jsou například politické texty, které mají kapely jako Dead Kennedys, a ty tě nutí přemýšlet.

Rudee: To je dobrá otázka a řekl bych, že každopádně mohou. Naše texty jsou asi spíše ten první z případů, které Alec zmiňoval. Někdo se s nimi může ztotožnit, když zpíváme například „Jsem neviditelný“ v případě, že máme pocit naprosté ignorace okolím. My se obecně moc nepouštíme do témat kritiky politického světa, ačkoli v textech máme určité narážky.

Alec: Určitý druh hudby také napomáhá určitému uvažování a přemýšlení, viz. dnešní rádiové hity a celkově hudba, která se hraje v rádiích a která je spíše k účelu vypnutí než k přemýšlení.

Rudee: Punková muzika by měla vždy něco sdělovat.

Takže máš pocit, že je to o sdělení? Jsi například názoru, že daný člověk nemusí umět hrát, ale hlavně, když něco sdělí?

Rudee: Myslím si, že je to tak padesát na padesát, a hlavně je to o kreativitě. Může to být průměrný muzikant, který umí hrát jen pár akordů, ale má natolik kreativní mozek, že je jeho hudba originální.

Alec: Ramones také uměli tři, čtyři akordy, ale dokázali lidem, že není nutné dvacet let studovat miliony akordů a hrát jako Jimmy Page, aby se dalo vyjádřit to, co má člověk v sobě a co potřebuje ven. Ale i to se musí umět.

Rudee: Jak říkal Petr Hošek z Plexis, punk se musí umět zahrát. Ano, i ten. Protože někdo by si mohl myslet, že vezme tři akordy, jednoduchý rytmus a je to. To si ale opravdu nemyslím, protože jeden z dalších průserů dnešních punkových kapel je absence originality a že všechny jsou stejné. A taky mi přijde, že dnešní punková hudba se chorobně bojí veškerých změn, které by ji mohly jen lehce vyřadit z dané škatulky.

Není to ale nejen hudbou, ale i tím přístupem k hudbě?

Rudee: Určitě. Někdo hraje takovou muziku, která dobře zní, ale ve výsledku ten člověk žije zcela „nepunkově“, dá-li se to tak říct, protože zase ani v tomto žádná pravidla neexistují. Ale kupříkladu zpívá na podiu fráze o tom, jak by si měli být všichni rovni, potom shrábne sto šedesát tisíc, skočí do mercedesu a odjede domů. Takže přístup je asi hodně důležitý, ale i ten má každý jiný – pro někoho to je jít na koncert a ožrat se, pro někoho bojovat za práva zvířat nebo proti rasismu, no a nejlepší to je spojit vše do jednoho. (smích)

Alec: Když někdo dělá hudbu a vybočí z davu, už to je tak trochu punk, protože zároveň vybočí z klasických pravidel. Je na to mnoho pohledů a názorů, což lze vidět na různých diskuzích, kde právě z tohoto tématu plynou největší hádky.

Hudebně jste za uplynulou dobu vašeho hraní velmi vyzráli. Nestalo se, že vám například někdo vytkl to, že váš zvuk již není úplně klasicky špinavý a syrový? Nebo máte natolik zaryté fanoušky, kteří vás berou bez ohledu na vývoj?

Rudee: Neustále nám to někdo vytýká. Pamatuji na časy, když jsme natočili první a druhou desku. Mívali jsme na nich veselé refrény, do kterých jsme vždy zapasovali takové to „ó“ a brali jsme to jako naše poznávací znamení – mít ve skladbě tu zpěvnost. Lidé nám tou dobou začali říkat „ó punk“. Po čase se stalo, že ti stejní lidé nám v další etapě, kdy jsme zmíněné „ó“ přestali používat, začali říkat, že už to není punk, že hrajeme pop. (smích) A to se vlastně stávalo s každou novou deskou, včetně té poslední. Někomu připadá, že je to moc tvrdé, někomu naopak příliš vyměklé. Je to nekonečný příběh. A jak každý tvrdí, že dělá muziku pro fanoušky, tak my ji samozřejmě děláme také pro fanoušky, ale zároveň tak, aby se líbila i nám.

Jak pevná je po všech personálních změnách aktuální sestava Degradace? A jak to, Rudee, že jsi jako prakticky jediný člen vydržel v kapele nepřetržitě od začátku?

Rudee: Teď to vypadá, jako bych všechny povyhazoval a byl ten nejhorší. (smích) Z původní sestavy jsme momentálně dva – já a kytarista Tommy, akorát ten s pauzou a s obměnou nástroje, přičemž původně hrál na bicí. Dále je s námi bubeník Rob, který je členem kapely už třetím rokem. Když jsme tehdy sháněli někoho za bicí, on byl nejlepší široko daleko, a to platí dodnes. Nejčerstvější posilou je pak Alec ze Skotska, který s námi hraje rok a půl. Alec byl můj soused, se kterým jsme chodili na pivo…

Alec: Znali jsme se z hudebnin, kde Rudee pracuje, potkal jsem se i s Tommym v nyní už neexistujícím klubu Plan B. Všichni jsme se v podstatě znali a vzhledem k tomu, že jsme byli všichni hudebníci, společné hraní na sebe nenechalo dlouho čekat.

Rudee: No a proč jsem to vydržel jako jediný celých dvacet let jen já? Možná proto, že jsem kapelu založil a vždycky mi bylo líto ji opouštět. Jako každý muzikant jsem měl milionkrát takový ten pocit, že už stačilo, většinou když jsme se vraceli z koncertu, který se nevyvedl. Jenže pak se člověk vyspí a druhý den už přemýšlí, kde by se zase dalo hrát. A i ve chvíli, kdy jsme prožívali dilema, zda kapelu rozpustit, jsem byl jediný, co řekl ne a že to za to pořád stojí. Dnešní kapely, které vydrží dva tři roky, mě nenadchnou. Mám rád, když mají věci nějakou historii a tradici. Proto to dospělo až do bodu, kdy letos 16. listopadu budeme slavit 20 let této kapely koncertem v Brickhousu. Všichni jste teda srdečně zváni.

Mnoho lidí tvrdí, že soudobá společnost je stejná jako ta v minulých režimech, jen jde o bleděmodrou verzi a převlékání kabátů. Jak je to s hudbou? Změnilo se od devadesátých let nahlížení na jakoukoli alternativní, mimoproudovou a nahlas brojící hudbu a máte v tomto pocit větší či naopak menší svobody?

Alec: Není to taková svoboda jako například v sedmdesátých či osmdesátých letech, ale u nás je určitě mnohem větší svoboda než kdysi.

Rudee: Na druhou stranu, ačkoli jsem byl v devadesátých letech dítě a příliš to ještě nevnímal, co vím z doslechu, tak začátek devadesátek bylo úplně nejlepší období symbolizující opravdovou svobodu. Hrály tady poprvé kapely ze zahraničí, všechny zdejší kapely zase mohly konečně svobodně tvořit a hrát, což znamenalo i velkou tehdejší hudební a uměleckou kvalitu. Dnes máme hodně svobody, ale přijde mi, že si jí nikdo neváží a zadruhé má každý všeho až příliš, takže se v tom nepřeberném množství (nejen hudby) každý ztrácí. Lidé toho mají kolem sebe zkrátka více, než dokážou vstřebat. I od toho se odvíjí fakt, že ve společnosti aktuálně chybí takový ten pozitivní revoluční náboj.

A máte pocit, že zrovna v žánru, který hrajete, potřebujete nějaký takový podnět, aby se něco nového začalo dít?

Rudee: V devadesátých letech obecně vycházely odvážnější desky a také velké labely vydávaly kapely, které by dneska nikdo nevydal. Momentálně se takto vydávají interpreti, kteří ničím nevybočují z řady, přičemž to se zase vracíme k té rádiovosti, která tvoří všeobecnou bezmyšlenkovitost. Lidem chybí odvaha dělat něco jinak. Takže takovýto podnět je rozhodně žádoucí.

Je tedy podle vás důležité, aby někdo hudbou vždycky vybočoval z řady? Je to důležité, aby lidé například více přemýšleli?

Rudee: Víceméně ano. Ať už hudbou, nebo texty. Nějak se odlišit, ačkoli je to v dnešní době hodně těžké. Když se sebekriticky zamyslím nad naší hudbou, tak někdy také nemám pocit, že bychom se extrémně odlišovali. Asi jak podle koho.

Jak se punk-rock’n’rollová kapela dostane do nominace na Cenu Jantar? Brali jste tuto událost i jako určité uznání stylu, který většinové publikum, které tam sedělo, neznalo do hloubky?

Rudee: Jak jsme se tam dostali, to nevím ani já. Ale myslím si, že bychom se tam nedostali, kdybychom nenatočili zrovna singl So Thirsty, který byl nominován na skladbu roku. Je to skladba, která se opět velmi dotkla konzervativních punkerů, kteří hlásají, že to je pop, protože tam máme dechy a tak dále. (smích) Byl to ale klasický příklad, kdy jsme se pro takové zpracování rozhodli, protože se nám zkrátka líbilo. Výrazně asi také dopomohl vtipnější videoklip. I proto jsme asi oslovili i širší publikum, které by o nás normálně nezakoplo. Co se týče uznání stylu a naší práce, bylo fajn, že si nás možná všimli i ti lidé, na které primárně necílíme.

Alec: Nikdo na tom ceremoniálu však navíc neslyšel naši hudbu, ale pouze viděl v náhledu naši fotku, takže možná lidé, kteří nás neznají, nechápali dál.

Bere Degradace hudbu jako primární věc ve svých životech, ačkoli se hudbou neživíte? Nebo je to už jen doplňková záležitost k ostatním věcem. A máte ještě určité ambice?

Rudee: Pro mě je hudba primární věc. V tom smyslu, že mě obklopuje neustále. Pracuji v hudebninách, hraju v kapele, dělám hudebního redaktora. Nemám rád, když někdo říká, že hraje v kapele, ale „je to jenom koníček“. Hudba je zkrátka něco víc než koníček. Alespoň pro mě.

Alec: Hudba mě doprovázela od dětství. Když se mluví o penězích, je to hobby, nicméně i tak je to nedílná součást mého každodenního života. I proto, že kromě účasti v Degradaci mám další hudební projekty.

Rudee: V neposlední řadě je hudba pro nás i předmětem objevování nejen dalších zemí, kde si můžeme zahrát, ale také poznávání zajímavých lidí, se kterými bychom se jinak nesetkali. Včetně těch, ke kterým sami vzhlížíme. Hudba v tomto opravdu spojuje.