Ondřej Frydrych před premiérou Kočky na rozpálené střeše: Role Bricka je pro mne zatím asi nejnáročnější

Kdy jste se dozvěděl, jakou roli vám v Kočce na rozpálené plechové střeše režisér přidělil?

Bylo to snad týden před zahájením zkoušek. Původně měl být v programu jiný titul, který nám nevyšel. Narychlo bylo třeba věc řešit a pan ředitel a režisér Petr Kracik přišel s tím, že by moc chtěl, abych postavu Bricka hrál já, protože partnerku v této hře mi na jevišti dělá Petra Sklářová, tedy moje životní partnerka, a že by to pro inscenaci byl přínos. Původně jsem v té plánované hře neměl být, takže mi toto obsazení poněkud zkřížilo plány, protože mám za čtrnáct dnů státnice. Jelikož se ale taková role nenabízí často, tak jsem na to ale kývl.

Jste partneři s Petrou Sklářovou, jak říkáte, v této hře i v životě. Chodí vaše postavy Brick a Margareta i k vám domů?

Říkali jsme si, že tam vlastně hrajeme sebe (úsměv). Je pravda, že po večerech o tom hodně mluvíme, ze začátku jsme si zkoušeli i text, první obraz, kde jsme v podstatě jen my dva.

Kým by měl být Brick ve vašem podání?

Člověkem s velkou vnitřní bolestí, kterou utápí v alkoholu. Je to muž, který v předloze má v sobě potlačenou homosexualitu, v našem výkladu toto ale nemáme. Kdo zná původní text, ví, že Brickův přítel Skipper byl homosexuál, ale Brick odmítl jejich vzájemný vztah a tím svého kamaráda de facto zabil. Hraju to o bolesti ze ztráty nejlepšího kamaráda, protože Brick sám přiznává, že to byl nejlepší přítel, že si s nikým jiným tak nerozuměl.

V textu jde, co se týká dvojice Bricka a Margarety, o dost komplikovaný vztah.  K jakému chování nutí Margareta Bricka ve vašem případě?

Ona se snaží hlavně vyřešit to, co je mezi nimi dvěma, jejich vzájemný vztah. Chtěla to vyřešit ještě za života Brickova přítele Skippera. Tam jsou pocity vnitřní viny i myšlenky na to, že Margareta také měla podíl na Skipperově smrti. Jde také o dědictví, o rodinný majetek. Některé výklady této hry směřují k tomu, že Maggie je mrcha, která jde za majetkem. My ji nemáme za mrchu.

Dotýkáte se tématu majetku, ve hře je vztah k alkoholu, co je hlavní téma?

Alkoholismus, to je věčné téma. Řešení problémů za pomoci alkoholu občas bývá cesta – neříkám že jediná a správná, ale chápu to, že se někdy člověk dostane do bezvýchodné situace a momentálně jiná pomoc není. Neobhajuji to, ale někdy to je východisko.

Nedávno jsem četl rozhovor s ruskou dramatičkou, která se brání nálepce alkoholiků, kterou mnozí vtiskují ruskému národu jako takovému. Sama říká, že kdo není závislý na alkoholu a hledá v jeho konzumaci momentální únik z duševní bolesti, si žádné odsouzení nezasluhuje. Tedy ona nepropaguje konzumaci alkoholu, abychom si rozuměli …

Rozumím. Pochopím člověka, který zapíjí bolest z nějaké životní ztráty. Něco, co strašně bolí a nejde to utišit.

Mezi vinaři na Slovácku se říká, že pít má jen ten, kdo ví jak a proč – nikdy ne z nudy nebo potřeby se opít.

Ano, to si myslím také.

Vůbec jsem netušil, že se při tomto rozhovoru budeme tak dlouho bavit o alkoholu …

Proč ne? V této hře má důležitou roli.

Téma vztahu k majetku je v Kočce na rozpálené plechové střeše také velmi silné…

Toto téma hrají Petr Sutorý v postavě Brickova bratra Coppera a Jolana Ferencová, která hraje Copperovu manželku Mae. Bude zajímavé, jak diváci budou naši inscenaci číst, protože my nejdeme prvoplánově po odsouzení touhy po majetku. Prostě je tady nějaký majetek a je třeba se o něj postarat.

Mluvíte spíše jako dramaturg než jako herec. Říká se, že člověk se má starat o majetek, má jej spravovat nejen k vlastnímu prospěchu, toto téma je i tématem biblickým. Známá je teze o třech hřivnách.

Hlavně když nejde o to pojďme si nakrást. Vlastnictví zavazuje. Poctivě nabyté bohatství zasluhuje úctu a respekt.

Mluvili jste o cílové divácké skupině?

Ani ne. Pan režisér hlavně sleduje cíl nijak to nezatěžkat. Nechceme to dělat jako těžké psychologické drama. Najdete tam prvky konverzační komedie, jsou tam místa vtipného humoru.

Je těžké odpovídat z pozice herce režírovaného ředitelem divadla, ve které má herec angažmá, na některé otázky. Zeptám se ale přece: vidíte nějaký rozdíl v práci Petra Kracika a režisérů, se kterými jste pracoval?

Vnímám hlavní dva druhy režisérů: jedni mají konkrétní představu, do které herce tlačí, a pak jsou režiséři, kteří dávají hercům volnost. Pan režisér Kracik patří do té druhé skupiny. Občas nabídne něco a řekne: co kdybys zkusil takhle nebo takhle, a když to nejde, vrátíme se k původní verzi, prostě dává prostor vlastní herecké tvorbě.

Kdybychom vzali všechny vaše postavy, které jste doposud odehrál, a Bricka, kam byste v tom pořadí od těch nejjednodušších až po ty nejnáročnější a nejtěžší Bricka zařadil?

Myslíte fyzickou nebo psychickou náročnost?

Hereckou náročnost komplexně.

Hodně nahoru mezi ty složité a náročné, snad až na samou špici. Zatím tam byl don Juan, ale teď to asi bude Brick. Role je náročná hlavně v psychické rovině. Nesmíte vypadnout ani na chvíli, není prostor pro nějaký oddech a vyžaduje to maximální soustředění.

Tak zlomte na premiéře vaz!

Čert vás vem!