V kašně na Dole Hlubina se utopila havířská žena. Sochu Kurta Gebauera doplnilo dílo Šárky Mikeskové

Úterní vernisáž u kašny zaniklého Dolu Hlubina v ostravských Vítkovicích připomínala středověký soudní proces. Napřed vůz přivezl spoutanou oběť, tedy sochu Šárky Mikeskové. Betonovou ženskou figuru. Katův pomocník ji následně vyzvedl na háku a dlouho ji nechal trápit krásnými výhledy do korun jarních stromů i k těžní věži. Přizná se? Nepřizná? A k čemu vlastně?

Pak byla oběť podrobena právu útrpnému čili krutému mučení, když ji kat se svázanými údy opakovaně spouštěl do vody až po čelo, načež na poslední chvíli znova a znova dostávala šanci k nadechnutí. Nakonec však padl hrdelní trest a betonová žena byla utopena. Nejspíše na léta. Srovnání s torturou a hrdelním rozsudkem se nabízelo díky komplikované instalaci sochy v hluboké vodě. Ale o tom až za chvíli.

Instalace sochy Šárky Mikeskové. (Foto: Ivan Mottýl)

V kašně na Hlubině se má postupně objevit až 36 soch z betonu od různých autorů, všechny však milosrdně zakryje voda. Loni odhalená a zároveň hned „utopená“ skulptura Kurta Gebauera působí mysticky, tedy její matné obrysy porostlé řasami, které se občas objeví pod hladinou. A jak už bylo v kulturním deníku Ostravan.cz jednou řečeno, autorům nápadu se působivě podařilo naplnit myšlenku, se kterou do projektu šli. Betonové postavy v kašně mají totiž symbolizovat celkem 235 horníků a záchranářů, kteří tragicky zemřeli na zdejším Dole Hlubina.

Největším neštěstím v moderní historii dolu byl výbuch z 22. května 1960, při kterém přišlo o život 54 havířů. A mimochodem, nechybělo mnoho a na Hlubině tehdy mohl zemřít i grafik a malíř Eduard Halberštát, dnes dvaaosmdesátiletý doyen mezi ostravskými výtvarníky a porevoluční spoluzakladatel Fakulty umění Ostravské univerzity. „Tehdy na Hlubině zůstalo hodně mých kamarádů. Měl jsem štěstí, bouchlo to zrovna v týdnu, kdy jsem byl přeřazen z rubání na jiné pracoviště, na ražbu překopu. Během pár vteřin tam zahynulo 54 kamarádů. Nepřeřadit mě na jinou práci, zemřel jsem taky. V té době se v rubání dělalo ve dvojicích, takže můj parťák při tom masakru také zařval. Tehdy jsem si uvědomil, jak je ten život vachrlatej a co je to štěstí,“ vyprávěl před časem deníku Ostravan.cz.

Gebauerova plastika je lidským torzem, skoro přízrakem. Duchem zavalených horníků s polámanými údy. Sochou stále aktuální, protože třeba v Dole ČSM stále zůstávají těla čtyř horníků, které loni před Vánocemi zabil výbuch metanu. A sochaři, kteří navazují na Gebauerovo dílo, mají prazvláštní úkol. Do ateliéru si odvezou kopii Gebauerova „přízraku“ s úkolem ji dotvořit. Jakýmkoliv způsobem.

Šárka Mikeskové přihlíží instalaci sochy. (Foto: Ivan Mottýl)

Projekt „utopených soch“ v kašně je tedy dosti netypický, když tvůrčí svobodu poněkud omezuje rukopis Mistra. I sochařka Šárka Mikesková podle svých slov napřed váhala, zda úkol přijmout. Nechtěla navíc zmnožovat onu „pietní tíhu“ prvního díla. „Spíš jsem do toho chtěla dát kus i sebe,“ řekla na vernisáži. Mikesková proto Gebauerův skelet groteskně doplnila o koketně nasazený klobouček a velká ňadra, vše ve tvaru kyblíků a květináčů. K téměř každému z 235 tragicky zesnulých havířů na Dole Hlubina totiž patřila nějaká manželka, družka či milenka. Anebo dokonce celý „harém“ milenek. A jedna teď symbolicky stojí i po hladinou kašny.

Za komunismu se ostravským hornickým sídlištím říkávalo „údolí paroháčů“. Havíře, kteří rubali uhlí osm set metrů pod zemí, totiž v manželské posteli často střídal jiný horník, jenž měl zrovna volno. Jedno bylo přece jisté, z útrob dolu nemohl nikdo vyfárat v půlce šichty, aby si odskočil zkontrolovat ložnici. Koketně nasazený klobouk sochy však zřejmě odkazuje i na život na vysoké noze, který si za minulého režimu mohly dovolit právě havířské ženy. Plat horníka jim bez problémů stačil i na pravidelné nákupy západního oblečení v Tuzexu. A nevadil jim ani nekřesťanský kurz takzvaných bonů (tuzexové měny), které prodávali veksláci.

Potápění sochy. (Foto: Ivan Mottýl)

Žádná z havířských žen ovšem zároveň nevěděla, zda se ten její vůbec vrátí ze šichty. A zda jí nepřivezou domů mrzáka, který zůstane do smrti upoután na invalidním vozíku. Ze dne na den se tak poměrně bezstarostný život mohl změnit v peklo, nejedna žena také rázem vychovávala polosirotky. Květináče na ňadrech tak lze chápat i jako symboly těžkého údělu hornických mamin. Uvadlé životy, zvadlé květiny, tíže na věky. A to manžela hned nemuselo zavalit kamení ve štole. Někdy stačilo, že po každé šichtě chlastal, a pak v nočním baru Fiesta utrácel tisíce a u toho ještě řval: „Já jsem havíř, kdo je víc!“

Téměř utopená socha. (Foto: Ivan Mottýl)

Těžký úděl měl i Ondřej Turoň ze spolku Provoz Hlubina, který se sochu Šárky Mikesové snažil skoro půl hodiny nasadit na sokl schovaný na dně hluboké kašny. Potřeboval k tomu neopren, potápěčské brýle a pořádný kus odvahy, když pod vodou zápasil s betonovým kolosem. Až se tajil dech! Doslova údernický úkol byl naštěstí splněn bez lidské oběti. Socha zmizela pod hladinou a její kontury ve zčeřené vodě už poté dokázalo spatřit jen hodně soustředěné oko. Prý se ale socha dívá přímo do tváře své předchůdkyně z dílny Kurta Gebauera.

Nad sochou se zavřela hladina. (Foto: Ivan Mottýl)

Hotovo, skončeno. Dokud za rok nepřibude další socha. Podvodní instalace Šárky Mikeskové je obdobně silným dílem jako tyto verše Fráni Richtera z roku 1936, z nichž si dovolíme udělat tečku referátu:

Jáma kde uhelná, krev všude tekla,
nad každou vdovy opuštěné plakaly,
u každé jámy uzříš kousek pekla,
ze žádné hrůza ještě neutekla,
havířských sirot všude pláč zněl zoufalý.