Problémem současné společnosti je z velké části pasivita, říká Jakub Tichý, autor divadelní hry Párek

Jak vznikl text vaší hry Párek?

Naše texty vznikají tak, že je napíšu. Teda zatím to tak vždycky bylo. Samozřejmě pak nejdříve při diskuzích s ostatními členy Statického divadla a při samotném zkoušení se ten text vyvíjí. Já ho vždy nechávám do jisté míry volný. Například u předchozí hry Útěk jsem neměl přesně rozepsané repliky mezi jednotlivými postavami, a tak vznikaly až společně na zkouškách. U Párku už toho nebylo tolik, snad z devadesáti pěti procent byl text hotový, v podstatě jsem přidával pár věcí po dohodě s ostatními, případně ubíral.

Na první pohled ale představení působí jako vaše společné vyjádření a všechny postavy jsou velmi autentické, jako by herci mluvili sami za sebe. Jako by text byl výsledkem kolektivního autorství a velkého lidského porozumění, které vás dovedlo ke společnému tématu. Nutným předpokladem pro takový dojem je velké názorové souznění všech. Jako byste byli všichni naštvaní na stejné věci…

Neřekl bych přímo naštvaní. Určitě ale vnímáme to, že spousta věcí není dobře.

Dobře, slovo naštvaní je možná příliš expresívní. Je ale zajímavé, že taková komunita několika mužů, přičemž nejste všichni stejně staří, se dokáže tak jednoznačně vyjádřit k aktuálnímu společenskému problému.

Setkali jsme se a postupně se dávali dohromady při různých kulturních aktivitách, ať už divadelních, nebo hudebních. A postupně jsme se na sebe nabalili.

Nabalení jste velice dobře. Bylo pojítkem názorové souznění v pohledu na dnešní realitu? O té totiž hrajete.

Asi jsme přirozeně na základě toho, že řadu věcí vnímáme podobně, začali spolu pracovat. Původně bylo Statické divadlo záležitostí dvou lidí, mne a Ondřeje Turoně. Další postupně přibývali a je vlastně náhoda, že na Párku pracovala stejná skupina jako na předchozím Útěku, protože se vnímáme stále jako volné sdružení, ale vykrystalizoval tady nějaký tým šesti lidí.

Šesti lidí, kteří vidí podobně nebo stejně realitu, ve které všichni žijeme. Někteří divadelníci mi říkají: Neotravuj pořád s realitou, tou ať se zabývají politici, my chceme dělat divadlo. Já odpovídám, že divadlo může být zpětnou vazbou pro politiky. Jaká je vaše motivace?

My nechceme primárně dělat politické divadlo. Naše hry nejsou časově ukotvené, nejsou tam zmiňovány konkrétní osoby z politického života. Neděláme politickou satiru, ani nechceme. Rádi bychom, aby si ten tvar udržel jistou míru obecnosti a mohl fungovat i na jiných místech a v jiných časech. A věřím, že takto fungovat může. Já osobně bych rád dělal věci, které mají obecnou platnost. To, že je v nich nějaká společenská angažovanost, beru za důležité.

Představení Párku působí ale jako výzva. K čemu vyzýváte?

K většímu zájmu o věci veřejné. To není výzva k něčemu konkrétnímu, k nějaké konkrétní akci. Problémem současné společnosti je podle nás z velké části pasivita. Odfiltrovávání důležitých věcí. Znám spoustu lidí, kteří jsou nějakým způsobem nespokojení, ale nejsou schopni to přetavit v žádnou smysluplnou aktivitu.

V představení se sice opéká párek, ale ten kus uzeniny je samozřejmě metaforou konzumního způsobu života i lhostejnosti, párek je vyjádřením všeho osobního, od jídla až po majetek a vztahy, a zároveň něčím, na co mi nikdo sahat nebude, co je moje a jenom moje … Zároveň ale jako byste chtěli jen diagnostikovat problém.

Uvědomuji si, že to není nic nového…

Na druhou stranu, kdo chce něco léčit, musí určit příčinu neduhu …

V textu se pořád opakují slova hodnoty a jistoty. Jde i o to, že ty pojmy, které se dnes používají, nemají zřetelné obsahy. Pořád se diskutuje o nějakém češství nebo o naší kultuře, ale nikdo není schopen říci, co to vlastně přesně znamená.

Na webových stránkách Statického divadla sice rezignujete na nějaká estetická kritéria, ale váš text je velmi sofistikovaný a jazykově kvalitní a není to slovník ulice, i když o ulici hrajete …

Mne práce s textem a jazykem velice baví. Asi jsem textově orientovaný člověk. Když se vrátím ke vzniku textu hry Párek, my když spolu pracujeme, chci, aby se nám všem text dobře říkal. Takže si všechny repliky přizpůsobujeme jednotlivým hercům, tak aby nám to šlo, jak se říká, z huby.

Pod režií jste podepsán vy. Zároveň jste skoro pořád po dobu představení na scéně. To je velmi náročné …

Řešíme to spolu. Je dobré, když jedna osoba na závěr řekne, že to bude takhle. To už říkal Ladislav Smoljak v Nejisté sezóně, že demokracie na divadle nefunguje. Takže na konci je všechno třeba nějak uzavřít, a to si vyhrazuji pro sebe. Co se režie týká, vím, o čem mluvíte. Mám zpětnou vazbu od kolegů. Sám sebe nevidím, to je jistě handicap. Poprat se s tím ale dá. To je způsob, kterým spolupracujeme.

Důležitou součástí představení je i kostýmní složka…

Autorem kostýmů je Honza Lörincz. On také nakreslil panely s ilustracemi.

Je tam jedna postava, která se kostýmově liší od vás ostatních. Tím je jakoby podtržena. Vy kromě této postavy máte vlastně oblečení, které byste mohli nosit i mimo jeviště. Jeden z vás, navíc upoutaný pořád na jedno místo, má ale na sobě jakýsi háv připomínající dlouhou splývavou světle hnědou košili, jednobarevnou, v kontextu velmi výraznou a zároveň nic neříkající …

Ano, je to asi metafora neschopnosti se osvobodit.

V závěru vaší inscenace dva modré trojúhelníky z české státní vlajky přisunutím k sobě vytvoří velký kosočtverec. Má to být opravdu symbol toho, co každému při pohledu na svisle postavený kosočtverec blikne v mysli?

(přitakání přikývnutím hlavy a úsměv)

…

Reprízy inscenace Statického divadla Párek se uskuteční v centru Cooltour na Černé louce v Ostravě ve dnech 18. května a 15. června 2019.