Kino na hranici je mimo jiné největší přehlídkou polských filmů s českými titulky, říká spoluorganizátor Jakub Gajdica

Letošní ročník jsi na postu ředitele vlastně poprvé, přitom v přehlídce jsi angažován už deset let. Proč vůbec nastala ta změna ve střídání zavedeného týmu?

Sdružení Petry Rypienové se od letošního roku rozhodlo na festivalu již nepodílet. Aby se nezahodila léta předchozí práce, rozhodli jsme se v ní pokračovat se Sdružením přátel Těšínska. Některé pozice zůstávají stejné, zůstal třeba programový ředitel Martin Novosad nebo děvčata, která zajišťují filmové kopie, což je poměrně složitý proces. Organizační tým je tak nový jen z části a doufám, že se s tím vypořádáváme solidně.

Jak si to užíváš?

Netušil jsem, jak je to těžké. A skutečně je.

Jak vypadá tvůj všední pracovní den?

Běhám a zajišťuji chod od nevidím do nevidím, tak po půlnoci už mizím do klubu, ale ani to mnohdy neznamená konec. Řada věci se musí řešit okamžitě, třeba ohledně počasí, protože venkovní projekce v případě deště musí být operativně včas přesunuta pod střechu.

Festival pomalu končí, kdy se začne s přípravou dalšího ročníku?

V podstatě hned po skončení. Intenzita těchto příprav je v průběhu roku různá, třeba už na podzim se musí připravit všechny granty. Programová kostra už musí být hotova. Datum konání už je znám na konci právě ukončeného festivalu.

Máš čas vůbec něco z filmů zde hraných vidět?

Pod svícnem bývá tma. Za poslední čtyři roky už se mi nepodařilo na naši přehlídce zhlédnout ani jeden film. Není to časově množné. Osobně v Těšíně snímky nevidím, nanejvýš večer zajdu do klubu, kde si „vydáchnu“ a navštívím koncert pozvané kapely. Když mi ale potřetí zazvoní telefon, opustím sál a už se nevracím.

Jak to, že tedy můžeš spolehlivě doporučit, na co by měl divák zajít?

Pracuji jako kinař, takže české filmy vidím v průběhu roku a ty polské doháním na tradičním festivalu v Gdyni, kam jezdím jako divák a kde mohu vidět ty nejnovější snímky. S klidným svědomím říkám, že je možno zajít téměř na všechno. Naše dramaturgie je totiž postavena tak, že se snažíme vybírat jen to nejlepší, popřípadě dle jistých kvalit.

Jaké máš zpětné ohlasy?

Zvláště od známých, kteří na filmy zavítají. Zpětná vazba existuje, dozvím se, co se líbilo a co ne. Třeba film Jan Palach, který festival zahajoval, je tím pravým snímkem na zahájení. Téma je to i pro Poláky zajímavé, rok 1968 jsme prožívali nějakým způsobem společně. Jeho osobu tedy znají, navíc se jednalo o polskou premiéru, ani spousta českých diváku jej neviděla a my jsme k němu měli i delegaci. Pro mě, a nejen pro mě, je tento film velice silný.

Jak do měřítka festivalové kvality spadá uvedení snímku typu Léto s gentlemanem? Přeci jen, korektně řečeno, má tento film poněkud lehkovážnější charakter, nemyslíš?

Myslím, že i tento film patří k titulům, který si najde svého diváka. Pro nás je pochopitelně zajímavé, že se představitel titulní role Jaromír Hanzlík v Těšíně narodil. I když je trochu silné říkat, že je to místní rodák, přesto odtud pochází. Jeho tatínek zpíval s místním divadle a on jako kojenec tady přeci jen pár měsíců pobyl. Byť z objektivního hlediska Léto s gentlemanem nedosahuje kvalit jiných snímků, tak si přesto myslím, že je zajímavé jej poznat.

Kino na hranici je v podstatě jedinou možností, jak si na českém území udělat obrázek o polské kinematografii…

Ano, je to tak. V distribuci polských filmů moc není. Existují sice i jiné festivaly, na kterých lze některý snímek občas zhlédnout, ale kdo polsky neumí, pro toho je Kino na hranici opravdu jedinečnou příležitostí. Všechny filmy uvádíme s českými titulky. Je to zdánlivá samozřejmost, přesto to musím zdůraznit, protože to mnoho lidí neví. Je za tím hodně času a peněz a jsme pyšní na to, že se nám festival Kino na hranici v tomto směru daří.