Prostorová disonance v PLATO: Maulwerker a jeho hudba na horizontu lidskosti

Čtyři mikrofony rozmístěné na čtvercovém půdorysu, uprostřed něj návštěvníci koncertu na polštářích a židlích. Nejdříve měl slovo polský kurátor Daniel Brozek, který se chvějivým hlasem snažil přiblížit tvůrčí východiska Maulwerkeru. Slova se mu však drolila a krájela do osamocených slabik (tréma nebo záměr?), drhla, zadrhávala a opakovala se stále dokola, takže mu bylo dobře rozumět paradoxně jeho závěrečné „what else“.

Intérieur á 3 Michaela Hirsche je segmentováno do šepotů, fragmentů slov, ale i synchronně rytmizovaného krčení papíru všemi třemi spíkry. Feld 037 grundios Christiana Kestena se inspirovala fonetickou kvalitou sykavek, přičemž si nešlo nevšimnout precizní komunikace kvarteta.

Z koncertu Maulwerker v PLATO. Uprostřed Ariane Jeßulat (Foto: Z. Šrámková)

Alex Nowitz napsal svou Tante Marianne pro sólový vokál a čtyřpásmové hudební médium jako osobní rezonanci s obrazy velkého německého malíře Gerharda Richtera. Ariane Jeßulat se postavila doprostřed mezi diváky a za pozvolného otáčení konfrontovala diváky s pestrou škálou zvuků od zvukomalebných intonací přes hrdelní a nazální zvuky až po chropoty a skřeky. Kompozice pracovala i s dynamikou pohybu včetně významné symboliky dvou ladiček, které si na závěr přiložila k hlavě a odkráčela do ústraní.

V podobném duchu, jen v kompletním obsazení, Maulwerker prezentoval skladbu Maulwerke Dietera Schnebela, která překvapila koordinací různých zvuků vycházejících z lidského hrdla. Velice zajímavá byla následující Folie Steffi Weismann, jež zakomponovala do performance průhlednou balící fólii, pokrývající ústa tří zpěváků. Vzduch, který unikal nebo narážel na tento plastický materiál, byl konfrontován s řehtačkou, jejíž rytmizované, dynamické projektily se objevovaly na různých místech interiéru galerie.

Christian Kesten během koncertu souboru Maulwerker v PLATO. (Foto: Z. Šrámková)

Program v hlavní hale vrcholil skladbou Poem for Chairs, Tables and Benches americké legendy La Monte Younga. Maulwerker si v ní tentokrát vzali na mušku židle a stoly, které postupně (každý v jiném koutu) šoupali a posunovali po podlaze, čímž docílili široké palety různých hlukových ale i tonálně identifikovatelných zvuků, které se v prostoru zajímavě vrstvily, přelévaly a vedly některé posluchače doslova k loveckému pronásledování výrobců zvuku.

Následující část programu byla situována do nově otevřené, vizuálně i technicky působivé stage, kterou navrhnul Than Hussein Clark. Zde zazněly tři kompozice. Trinitaire Alessandra Bosettiho byla koncipována jako třípásmový rytmický přednes izolovaných a štěpených slabik. Následující působivá performance Katariny Rasinski s názvem Stumme Schreie skladatele Dietera Schnebela přinesla vizuálně gestickou, expresivní sondu do podvědomých procesů sólové zpěvačky. Závěr s ambientně samplovaným podkresem ve skladbě Rain Henrika Kaireise nepostrádal katarzní hloubku.

Z koncertu Maulwerker v PLATO během kompozice Trinitaire (Foto: Z. Šrámková)

Vystoupení ansámblu Maulwerker na mne zapůsobilo. Jakkoli jsem slyšel a slýchám experimentální současnou hudbu pravidelně, málokdy se setkávám s takto „vyladěným“, sehraným, umělecky mimořádně disponovaným a disciplinovaným souborem.

Vedle nesporného hereckého, gestického a výrazového nadání všech čtyř umělců, mne potěšili jednotliví členové Maulwerkeru vynikající a poučenou prací s lidským hlasem. Prvky dekonstrukce a další zvukové prostředky, které byly během jejich performance využity, nepůsobily jako svévolné a samoúčelné experimentování, ale byly pevně vsazeny do psychologického rámce existenciální samoty, která se prostírá v současném bytí. Vybrané kompozice se každá svým jedinečným způsobem zabývaly komunikační impotencí, nechutí otevřít se rozmanitosti prostoru a světa. Závěrečná Rain s onomatopoickým vzýváním slova déšť v různých jazycích patřila k v kontextu celého večera k velmi působivému a filozoficky hlubokému završení.

Christian Kesten ze souboru Maulwerker v PLATO. (Foto: Z. Šrámková)

Kompozice byly dramaturgicky smysluplně seřazeny, řešení prostorové akustiky se ukázalo jako účelné a nápadité. Oceňuji také dynamickou hladinu ozvučení, která byla velice sofistikovaná, nenásilná a dovolila konfrontovat i nejjemnější zvukové nuance všech čtyř vokalistů s fixovaným zvukovým pásmem z reproduktorů (inspiraci by si mohli vzít organizátoři Ostravských dnů, jejich produkce jsou někdy naprosto zbytečně „uřvané“).

Ve zmatení jazyků a spletitosti současného světa nejsme v jeho poznávání o mnoho dál než naši předchůdci v době Babylonské věže. Je důležité si přiznat, že každý z nás může mít v komunikaci se sebou samým, ale i se svým okolím limity, které je někdy dobré odhodit, zlomit a otevřít se něčemu novému.

Jako introdukce k 1. máji, který je v našem společném prostoru jakýmsi symbolem a stvrzením schopnosti mít rád, umět naslouchat, odpouštět a komunikovat, jsem si nemohl lepší entrée dopřát.