Fotografie je zastavená vteřina a báseň vteřinovou inspirací, přemítali Jindřich Štreit a Irena Šťastná v Domě knihy

Irena Šťastná jde s básní na veřejnost až po jejím důkladném uležení. „Když mám pocit, že text funguje i půl roku poté, co jsem ho napsala,“ svěřila se v Domě knihy. Jindřich Štreit zase hodně dá na hodnocení snímků bezprostředním okolím. „Ukazuji nové fotky svým přátelům, a dokonce i nepřátelům.  Zajímají mě názory obyčejných lidí, ty nikdy nepodceňuji.“

Jindřich Štreit v Domě knihy. (Foto: Aleš Honus)

A jak vyfotografovat snímek, který dokáže oslovit návštěvníky galerií v různých koutech světa? Profesor Štreit v Knihcentru zavzpomínal, jak v osmdesátých letech vznikaly jeho dnes slavné fotografie ze Sovinecka. Tehdy pracoval ve Státním statku Rýžoviště a jeho kolegové si ho dobírali, že jen tak „cvaknout je přece strašně lehká práce“. Štreit odpovídal, že si přece také mohou koupit fotoaparát a „lehkost“ téhle práce si sami ověřit. Nekoupili si ho. „Dnes mají skoro všichni fotoaparát v mobilu. Tohle médium zlidovělo, což je bezvadné,“ chválí fotograf přínos moderních technologií. Má to ale háček, mimořádně talentovaných fotografů v populaci nijak nepřibylo. „Asi to nebude jen tím fotoaparátem,“ podotkl Štreit při besedě.

Jindřich Štreit a Irena Šťastná. (Foto: Aleš Honus)

Zbytečná poezie na pseudobásnických webech i na sociálních sítích také nemá dlouho životnost. „Rádoby poezii naštěstí odplaví čas, přežije jen málo,“ uvažovala básnířka Irena Šťastná v Domě knihy. Šanci má především produkce tuzemských nakladatelství, v nichž stále ještě pracují editoři, kteří dokážou oddělit zrno od plev. I v knižní podobě ale vychází stále více básnického balastu, útlou sbírku lze vydat vlastním nákladem i za 10 tisíc korun. „V tom je velký rozdíl ve srovnání s fotografickou monografií, ta přijde vydavatele i na 800 tisíc. A tak je to vlastně zázrak, že mě stále oslovují další nakladatelé. Zatím jsem vydal sedmatřicet fotografických knih, a to nepočítám bezpočet katalogů,“ porovnával Štreit.

Z publika padl i dotaz, v němž tazatelka srovnávala digitální fotoaparáty, které „cvakají“ zdarma, zatímco dříve musel umělec přemítat nad každým snímkem, neboť filmy byly drahé. „Jenže jsem si fotky dělával sám v temné komoře, v níž jsem dohromady strávil možná až několik let. Teď fotím na digitál, a když potřebuji udělat kvalitní výstavní zvětšeninu, chtějí po mě ve studiu kolem 3500 korun. Tak nevím, ale asi to výsledku bylo dříve levnější.“

Jindřich Štreit si nezapomněl ani pořídit momentku. (Foto: Aleš Honus)

To však byla jen čísla pro srovnání, komunistickým režimem vězněný fotograf rozhodně nevelebil předlistopadovou éru. Naopak, svobody si nesmírně váží. Aktuálně dokončuje cyklus nových snímků ze Sovinecka s rurální tématikou pro výstavu v Národním zemědělském muzeu v Praze, která bude k vidění i v Ostravě. Ale až po dostavbě pobočky zemědělského muzea v Dolní oblasti ve Vítkovicích. „Potkal jsem na poli traktoristu, kterého jsem fotil už v osmdesátých letech. Fascinuje mě, jak se jeho práce změnila. V moderním traktoru jen sedí a nemusí nic dělat, automatika na konci řádku sama obrátí traktor, zaseje, sklidí, cokoliv.“

Dvaasedmdesátiletý Jindřich Štreit a čtyřicetiletá Irena Šťastná se shodli, že ke vzniku působivého snímku i básně je potřeba jediná vteřina. „K básni mě obyčejně ponoukne vteřinová inspirace, je to podobné cvaknutí jako na spoušti fotoaparátu. Cvak. A to je ten moment. Jenže pak se tou inspirací zabývám třeba půl roku, než jsem s napsanou básní spokojená,“ odpovídala Irena Šťastná v Domě knihy. A celá sbírka vzniká i několik let.

Irena Šťastná v Domě knihy. (Foto: Aleš Honus)

A Jindřich Štreit obdobně hovořil o zrodu svých nejlepších snímků: „Fotka je zastavený moment, který se už nikdy nebude opakovat. Je to otázka vteřiny, ale celý cyklus snímků k určitému tématu dávám dohromady roky, někdy na to potřebuji třeba i deset let.“

Básnířka s fotografem našli i další průniky. Jak už bylo řečeno, moderní technologie učinily poetu i dokumentaristu prakticky z každého. Kdo má chuť psát básně, bezhlavě je věší třeba na Poetizér, sociální síť pro veršotepce všeho druhu. „Je to vlastně úžasné, že díky mobilu je každý fotografem. Ale ne každý fotograf je hned Sudkem nebo Drtikolem,“ přemítal v Domě knihy Štreit.

A my dodáváme, že ani ten nejlepší fotoaparát v mobilu neudělá z jeho majitele nového Jindřicha Štreita.