Sadné zrno padlo na úrodnou půdu. Novinka Tomáše Kočka vtáhne posluchače do známého světa

Dlouholetou spolupráci autorského tandemu Tomáš Kočko – Ladislav Nezdařil inicioval Petr Ulrych, který seznámil tehdy ještě studenta JAMU v Brně s Nezdařilovou poezií. Už první album Horní chlapci vzniklo přesně před 20 lety právě na jeho verše, bohužel už ho Nezdařil nemohl slyšet.

Novinka Sadné zrno má zajímavou historii. Byla natočena v roce 2002, ale jako součást knihy o Rožnově pod Radhoštěm nebylo album určeno k prodeji. Tehdejší mastering a tisková data odvál čas, proto nápad nahrát původní materiál znovu, včetně dvou nových písní, přinesl dvojí radost. Skladbám se dostalo nového aranžmá, změnilo se jejich pořadí a koncepce získala ucelenější tvar.

Úvodní Eště sa rozhlédni vyrůstá z posmutnělých akordických rozkladů cimbálu, k němuž se posléze přidává podobně pochmurná flétna a kontrabas. Verše Eště sa jedenkrát ohlédni po tem kraju / z muškátů včely tu do slunka vylétajú evokuje loučení s věcmi tohoto světa, minimalistický hudební doprovod pouze něžně a přilnavě tuto silnou básnickou vzpomínku dotváří.

Pomalé tempo se přelévá i do druhé písně Starajú sa mamulenka. Ta opouští mollovou tóninu (z a moll do A dur) a vypráví metaforický příběh o košulence syna, který ji maměnce slibuje vrátit, avšak na červeno barvenú. Harmonicky půvabnou píseň proplétají v mezihře vyhrávky fléten a cimbálu, sugestivně zní i vokál Tomáše Kočka, který ve druhé sloce vystoupá o oktávu výš.

Tempový kontrast a oblíbené zbojnické téma vnáší následující Javorníček s neklidným, vzrušeným doprovodem kytary, intervalovými vokály a jiskřivou flétnou. Píseň Za tylovskú stranú zabrnká na svobodnou notu ještě důrazněji. Kontry smyčců a hravé perkuse zdařile rozvíjejí rozvernou a žertovnou mládeneckou halekačku o květině jménem lalija (lilie). Valčíkový taneční rytmus a šibalství se odráží také ve zpěvu Tomáše Kočka, který zde melodii obohatil typickým zdobením.

Skladba Z pánskej strany pokračuje v bezstarostnosti, plyne v lichém metru, má bohatší akordiku, včetně modulace do tóniny o celý tón výš.

Následující píseň Zdúvaj, větře okamžitě strhne svou chytlavou melodií, přímočarou čtyřdobou rytmikou a nádhernou harmonií,  což ji pasuje na nejhitovější skladbu alba. Její nepatrná příbuznost s legendární písní Vlasty Redla Sbohem, galánečko (stejná tónina, totožný melodický postup poslední sloky každé strofy…) je dle mého úsudku čistě náhodná a svědčí spíše v její prospěch. Kočkova píseň má odlišný harmonický vývoj, ale podobně svébytné kouzlo, vyprávění o větru jako symbolu zbojnické svobody nepostrádá šarm a vitalitu.

Píseň Psávali tatíček má zpěvní linku podloženou kontrastně rytmizovaným cimbálem. Text je připomenutím starých moudrostí, píseň má nádhernou gradaci a instrumentální mezihru s netypickým postupem, který dotváří její zvolna pulzující tep. Následující píseňZ drnú skorý pupen razí obsahuje zajímavý akordický postup A dur – C maj7 a stoptimy, neotřele nafrázovaná kytara má osobitost a sílu, kterou podporuje i tonická prodleva v závratném refrénu s verši Bože, jak ten skřivan letí / bože, jaký je to svět! Uschnúl ně tam v jedném břehu / šalvějový květ. A dospívá opět k metaforické projekci přírody na pozadí plynutí vlastního času: Jeden lístek šalvějový / jeden lístek ve chvojú…Tlúkli tam rež nebo cíchu / anebo mladosť moju?

Závěrečná píseň Vypalujú meze má funkci epilogu: Je podzim / Vypalujú meze / Zlým ohněm had tam praská / Podzim, forman ocún veze / A hoří ludská láska. Píseň je osobní, hřejivě lidskou modlitbou za dobré věci tohoto světa – za lásku, pro její nové hořké a hořké milování, na krásný popel, na krásný popel spálíme ťa, zpívá Kočko v jejím samotném závěru Nezdařilovy úžasné erbovní verše.

Po předešlé, rockově nabroušené desce Velesu přišel Tomáš Kočko & Orchestr s albem plným silných, ztišených a hluboce intimních příběhů, které mají dar z různých jednotlivin bystrou poetickou zkratkou vytvořit sugestivní obecné závěry. Nahrávka nepostrádá uhrančivé melodie, podmanivou atmosféru a její vypravěčská sugesce je značná. Zvolené tempo má svůj smysl, koncepci nic nenarušuje a nic jí nepřebývá.

Písně jsou jasně rozpoznatelné a dostatečně výrazné, nesplývají jedna do druhé, ale každá svým způsobem komunikuje se svým okolím a představuje nepostradatelný střípek do hudebně barevné mozaiky. Výrazným poznávacím znamením je opět Kočkův srdečný baryton, který dokáže vložit do zpěvu potřebný citový rozměr, vypíchnout podstatná slova a vychutnat si emocionálně různě zabarvené výpovědi. Jeho hlas je pružný, hebký, čistý a dobře znělý v hlubokých tónech i ve výškách.

Potěšila mne zdrženlivá instrumentace, v níž bylo každé písni dopřáno jen to, co bylo skutečně zapotřebí. Jaký to obrat proti někdejším instrumentálním gejzírům a precizním a rafinovaným strukturám! Právě asketická, velice povlovná gradace zapříčinila, že některé momenty, okamžiky a zákoutí alba jsou svou rozklenutostí doslova dechberoucí. V minimalistickém aranžmá se ukázalo, že Tomáš Kočko & Orchestr tvoří výborně sehraný a skvěle vyladěný tým. Myslím, že Ladislav Nezdařil by byl se Sadným zrnem moc spokojen. Jeho semínko i díky Tomáši Kočkovi padne na úrodnou půdu v nejednom uchu.