Asi jsme trochu předběhli dobu, říká Ondřej Trčálek z psycho-punkové Marxovy tchýně

Letos slavíte třicet let od založení kapely. Jak budou probíhat oslavy? Co všechno plánujete?

Narozeninový koncert chystáme v ostravském klubu Barrák na 15. listopadu. Spolu s námi tam vystoupí i legendární ostravská kapela Klamy reklamy.

Tak to bude určitě nezapomenutelný večírek. V úvodu našeho rozhovoru se však vraťme ještě do minulosti. Začali jste hrát v roce 1989, a takřka vzápětí jste se stali nepohodlní pro tehdejší režim. Z dostupných materiálů lze přitom zjistit, že jste z důvodu utajení a bezpečnosti museli snad na každý koncert měnit název. Proč se nakonec ustálil název Marxova tchýně?

To zas nebylo tak žhavé. Ono to tak mělo být, ale ani na to nakonec nedošlo, dějiny nás předběhly. Než se Igor Vašut vrátil z vojny, to bylo 1. října 1989, zahrnovala kapela dva členy, tedy mě a bubeníka Zajka, a jedinou písničku se stopáží minuta a půl. A my jsme se Zajkem vymysleli takový hepoš, že jak byly tehdy ještě ty ilegální undergroundové koncerty organizované tak, že se jen tichou poštou domluvil sraz na nějakém vesnickém nádraží, a pak se šlo někam do nenápadných zón. A tam byl v nějaké stodole konspirativně, na koleně připraven fesťák. Znáš film Občanský průkaz, ne? Takže bychom tam vždycky v téhle megaúsporné sestavě zahráli píseň Předseda. Poprvé jako Marxova tchýně a příště bychom se jmenovali třeba Sakra! nebo Kosa na trolejích… Bylo jich aspoň sto takových jmen. A smáli jsme se, že ti lidi si jako řeknou: „Dyť to jsou zas ti dva stejní pitomci! Ale posledně se jmenovali jinak, ne?“ A estébákům bychom trošku zkomplikovali pátrání. (smích) Jenže na to už vůbec nedošlo…

Co se přihodilo?

Dne 23. září 1989, kdy jsme se měli potkat na prvním z takovýchto srazů, tak tam dorazil jen jeden z nás. Vzhledem k tomu, že tohle vyprávím já, tak asi nemusím dodávat, kdo byl ten spolehlivý, ukázněný a disciplinovaný… A tehdy teda ještě bohužel Marxoffku nikdo premiérově neslyšel. Škoda, chtěl jsem ultraspeedového Předsedu z pódia věnovat Bruce Springsteenovi, který přesně toho 23. září slavil čtyřicátiny. (smích)

Jak jste pokračovali?

Druhý koncert, už s Igorem, který vzal basu s neprůstřelným argumentem: „No, na basu jsem ještě nikdy nehrál“ (smích) a ještě přibyl Boťa (Petr Botík – pozn. autora) na tubu, což byla docela raritka, se měl konat v sobotu 25. listopadu 1989. Ale to už se dávno stávkovalo. A pak od roku 1990 už zcela svobodně fungovala Marxova tchýně. Takže k žádnému hrdinnému undergroundovému odboji se férově hlásit nemůžeme.

Marxova tchyně během loňského koncertu. (Foto: archiv kapely)

Kdybys měl určit jeden koncert, který ti utkvěl v paměti. Který by to byl?

Jakkoliv to bude divné, tak pro mě osobně nejlepší byl před rokem a měsícem v čerstvě otevřeném Rock Hillu v Ostravě, kde jsem zažil ovace jako asi nikdy předtím. A doteď nevím přesně proč. Myslím si, že to byla totálně šťastná shoda náhod, spousta kámošů, kámoši kámošů a tak… A k tomu asi nějaké dobré vibrace. Čekalo by se, že na popud této otázky budu vzpomínat na začátky v devadesátkách, ale to právě ani ne. My poté, co jsme se péčí Marcela Lesníka a Rosti Petříka tak nějak znovu exhumovali na fesťáku v Děhylově, což bylo v roce 2003 asi po devítileté pauze, máme většinou pocit, že jsme snad předběhli dobu, protože ten ohlas dneska máme standardně silnější a hlasitější, než když to začínalo. Dá se říct že úplně vždycky.

Vydali jste pouze jedno album, koncertujete sporadicky, přesto je Marxova tchýně vnímána jako kultovní kapela…

Hráváme tak třikrát za dva roky. Dáme vždycky předtím tak dvě zkoušky, na kterých se nikdy nepotkáme všichni, seznámíme se s novými sboristkami a jdeme na to. Všichni vědí, že to je o srandě. (smích) Chodí za námi čtyřicátníci a říkají: „Já jsem šťastný, že jsem vás ještě zažil. Když mi bylo patnáct, tak mě na to naši nechtěli pustit.“ Ale v poslední době zažíváme, že chodí už i generace jejich dětí. A některé refrény si zpívají s námi…

Otázka, která musí přijít. Je možné očekávat ještě někdy nové album Marxovy tchýně? Případně existují nějaké dosud oficiálně nenahrané písně Marxovy tchýně, které byste rádi vydali?

Na album by to asi nebylo. Nicméně já bych pro blaho budoucích generací rád do archivu zachránil asi pět věcí, za které se dodneška nestydím a které nejsou pořádně zaznamenané…  Do toho se však chlapům už moc nechce, kromě mě totiž všichni mají spoustu jiných hudebních aktivit a úvazků, pořád hrají, mají toho moc… Ale kdybyste to v článku nějakým peprným komentářem pošťouchli, jako že Ondra by přece jenom pořád eště jo… Kdoví, třeba by to pomohlo prolomit ledy.

Tak doufejme, že tento rozhovor pomůže k tomu, aby byly tyto songy nahrány na oficiálním nosiči. Každopádně snad jedinou skladbou z alba Zamiloval jsem se…, která až na závěrečnou pasáž postrádá vaši typickou melodickou rozvernost, je Fantomas. Kde hledat kořeny tohoto songu? Proč jste jej vůbec na album zařadili?

Fantomas je věc z autorské dílny našeho Vlákna (Jan Klich – občasný člen Marxovy tchýně – pozn. autora) a Robina Seiferta, se kterým na střídačku s Marxoffkou působil ve výborné pražské kapele Big Heat. To je myslím jediná převzatá písnička za celou dobu. Moje je tam jen ta erotizující basová linka. Ale když se jednalo o vydání Zamiloval jsem se do…,  tak právě skladbu Fantomas vehementně požadoval producent Vladimír Kočandrle z tehdejšího vydavatelství Monitor. Fantomas se pravda naživo nedá hrát vždy a všude, ale na některých akcích, a to už člověk vycítí, kdy to půjde a kdy ne, vyznívá úplně magicky.

Marxova tchyně v roce 1990. (Foto: archiv)

Ve skladbě Psychoanalýza se zpívá: „…nemůžu dýchat, ale mám chuť řvát…“ Jak často, případně kdy si na tento úryvek vzpomeneš ve svém životě?

To asi nic. Je to hodně patetické, ale náhodou v tomto případě si přesně pamatuju, což je výjimka (smích), že mě to napadlo po jednom nešťastném setkání s jednou bejvalkou. Tohle bych neviděl na nic výživného, prostě pubertální stesky a sebelítosti.

Jak v současnosti vnímáš písně, které jste vytvořili třeba před těmi třiceti lety?

Já bych dodneška podepsal krví pár věcí; zdaleka ne všechny, ale pár jo. Většinou právě vesměs ty nenahrané. Coca Cola, Sověckej Svaz, Lenka, ZZ POP… Z těch nahraných na Zamiloval jsem se do… dycinky Moře a Smolíčka Pacholíčka. Jinak kdyby se to dalo vzít zpět, tak bych toho rád docela hodně poměnil… Ale to říká každý muzikant dvacet vteřin potom, co vyleze ze studia.

Ačkoliv skladby Marxovy tchýně vstřebávají různé hudební styly, tak mají blízko hlavně k punku… Jak se změnil za těch třicet let tvůj pohled na punkovou muziku, respektive na punkové hnutí?

Ale my jsme nikdy nebyli doopravdy punkáči. Já jsem si v pětadvaceti letech přivezl z fesťáku v polské Jarocinie zkušenost s těma fakt mladýma, zhruba patnáctiletýma, divokýma a levičáckýma punkáčema, ale my jsme to v našem věku a situaci brali daleko víc jako srandu. Vlastně jsme tomu říkali psycho-punk, což podle mě dodnes docela sedí. Tím se možná nejvíc lišíme od příbuzných kapel. Vždycky jsem se snažil, aby refrén byl takový pro všechny na skákání, pogo a tak, prostě veselo. Nicméně kdo chce, tak si ve slokách může poslechnout existenciální a hodně bizarní a imaginativní texty. S plným vědomím toho, že v klubech tomu většinou není moc rozumět.

Myslíš si, že Marxova tchýně využila svůj potenciál dostatečně? Nebo si někdy říkáš, že jste na hudební scéně mohli zanechat výraznější stopu?

No, jak je vidět z toho, že mě začínají oslovovat prestižní publicisté, tak se asi teprve začneme snažit nějakou tu výraznější stopu zanechat. (smích) Kdo řekl, že je pozdě?