Tři umělkyně na Dole Michal ukazují neotřelý přístup k materiálům a médiím vizuálního jazyka

Vendula Chalánková představuje na výstavě klasické závěsné obrazy, ale pracuje i s prostorovou instalací. S nadsázkou sobě vlastní například namalovala technikou akrylové barvy na plátně bloky fotovoltaických panelů situovaných na nosných konstrukcích. Téměř dokonalá iluze. Chalánková převodem do jazyka vizuálního umění a přenesením do prostor galerie znovu zpřítomňuje zarytý problém české krajiny. I když je fotovoltaický panel z podstaty skvělým vynálezem a v budoucnosti se bez něho zcela jistě neobejdeme, v České republice má toto téma hořkou příchuť a je výrazným symbolem nejen invazivního znásilňování přírodního reliéfu, ale především politicko-mafiánských machinací.

Vendula Chalánková: Plenér, akryl na plátně, 2016. (Foto: J. Michna)

Chalánková využila média malby k provokativnímu gestu. Vlastně je to happening. Vzala klasické médium, tedy malovaný obraz na plátně, a použila ho ne jako prostředek k vizualizaci problému, nýbrž jako explicitní fyzickou maketu problému. Jasně a nekompromisně. Stejným způsobem je závěsný obraz autorkou manipulován i v dalších případech – v sérii velkoformátových pláten zpodobňujících úřednické obálky s barevnými pruhy. Obálka s pruhem je totiž opravdu silný znak, jehož využívají státní orgány v komunikaci s občany. Barevný pásek na bílé obálce dokáže bravurně kalibrovat emoce adresáta. Jak je tato sémantika v naší civilizaci absurdně významná! Barevný pásek vyvolává obavy.

„Obálky“ Venduly Chalánkové. (Foto: J. Michna)

Druhá instalace v prostorách cechovny je z rukou Maud Kotasové. Má charakter cesty a formálně je složená z převážně vrakových částí automobilů a naklíčeného zrní. A to není vše. Karosářské  komponenty jako jsou nárazníky, blatníky a kapoty, sbírané autorkou při cestování s kamionem, nesou různé vizuální záznamy. Od vybrušování obrazců na povrchu až po kresebné nebo nalepované záznamy. Asi nejsilnější dialog materiálu a nástavbové výtvarné techniky pak představuje prošívání plechů barevnými provázky. Vzniká svérázná taktilní kaligrafie, kdy je například popelnice doslova protkaná myšlenkou o symbolice snubního prstenu: „Snubní prsten je sociální status, je to nálepka milovaná“, nebo série blatníků nese nápis „Bez tebe nejsem nic“. Celá tahle poetická plechařina je doplněna podložím ze zrní, které postupně klíčí a prorůstá, a tedy i vizuálně mění instalaci.

Instalace Maud Kotasové. (Foto: J. Michna)

Techniku prošívání, tentokrát ale klasických malířských pláten nebo jiných látek, užívá i třetí na výstavě zastoupená umělkyně Daniela Mikulášková. Barevnými provázky liniově konstruuje náměty svých obrazů. Vznikají tu konkrétnější, tu ryze expresivní nebo dekorativní kompozice. Některé obrazy si nezadají s výrazem informelních výronů abstraktních expresionistů, jiné zase nesou něžnou „pastelovou“ náladu.

Vyšívaný obraz Daniely Mikuláškové. (Foto: J. Michna)

U všech třech autorek se krásně snoubí jistá robustnost s něhou. Na výstavě se setkáme s neotřelými technikami vizuálního přenosu a s poctivými rukodělnými postupy. Tato resuscitace tradičních technik, možná surověji řečeno ručních prací, se v současném uměleckém světě objevuje čím dál častěji a tvoří osvěžující pandán k digitálním technologiím.