Lukáš Vondráček se vrátil domů a opět ohromil. Janáčkova filharmonie svoji opavskou misi nemohla začít lépe

Klavírní koncert č. 4 G dur, op. 58 Ludwiga van Beethovena byl vybrán doslova symbolicky. Jeho premiéra v roce 1808 sice byla úspěšná, přesto se koncert na téměř třicet let ztratil z koncertních síní. Vzkřísil jej Felix Mendelssohn, který Beethovenův koncert vrátil na světlo v roce 1836 a od té doby se stal neodmyslitelnou součástí repertoáru světových pianistů.

Také město Opava navázalo na tradici pohostinských abonentních koncertů Janáčkovy filharmonie po třicetileté pomlce. Je logické, že na slavnostní zahájení bylo záhodno přizvat osobnost, kterou s Opavou váže nějaké pouto. A tyto požadavky ideálně naplnil Lukáš Vondráček. Opavský rodák, který právě v tomto městě vyrůstal, učinil první hudební krůčky a získal elementární hudební vzdělání.

Lukáš Vondráček zahájil pětitaktový klavírní úvod s měkkým úhozem a cituplným nasazením. Bösendorfer, na který pianista hrál, disponuje suchým, mimořádně kulatým tónem bez ostrých výšek. Meditativní atmosféra první věty Allegro moderato měla v jeho citlivém úhozu opravdu nádhernou barevnost, virtuózní pasáže a rychlé běhy vysázel s čistotou v konkrétně čitelném portamentu. Vrcholná byla jeho sólová kadence před reprízou.

Vondráčkova schopnost zahrát nejen periodu či frázi, ale doslova každou notu jako pevninu, která má svou nezastupitelnou funkci, je skutečně mimořádná. Přispívá k tomu nejen jeho pevná technika, ale také pozoruhodná práce s pedalizací, kterou jen polechtával a přispíval tak k naprosto konkrétnímu – téměř komornímu zvuku.

Z koncertu Lukáše Vondráčka. (Foto: Martin Kusyn)

Dramaticky tvarovanou druhou větu Andante con moto zahájily smyčce filharmoniků s příjemně odstíněnou razancí. Zvláštní, meditativní a v podstatě už romantická hudba byla interprety podána jako rovnocenný dialog. Sólový klavír se pod rukama Lukáše Vondráčka rozezněl v sugestivní dynamice a silném vypravěčském gestu. Záhadná melancholie a tajemná symbolika, která z druhé věty vyzařuje, vyústila do energického ronda Vivace, jehož vzrušené hlavní téma je geniální rytmickou hříčkou plnou bojovného odhodlání, ale i humorného nadhledu. Souhra orchestru se sólistou byla jednoduše znamenitá, dirigent Gerts byl v podstatě jen pojistkou spolehlivé komunikace hráčů s Vondráčkem, kterému se ve tváři střídaly jednotlivé hudební emoce, jako se proměňuje jarní nebe nad hlavou.

Navštívit koncert Lukáše Vondráčka znamená odnést si s sebou domů víc než jen auditivní zážitek. Jeho interpretace je v každém okamžiku souběhem různých faktorů a součinností, že se vyplatí být neustále ve střehu. Ideální symbióza intelektu, empatie a geniálních hudebních předpokladů je u tohoto pianisty neustále prověřována, posouvána, konfrontována a modifikována. V každém živém provedení mne prozatím dokázal překvapit něčím zvláštním, nekonvenčním, ať už to bylo průzračností a čitelností jeho výrazu, nebo elektrizující energií interpretačního projevu a detaily v melodice.

Opavský rodák si také vysloužil rázný potlesk vestoje a rozloučil se s posluchači krásným romantickým přídavkem. V Opavě se Janáčkova filharmonie a Lukáš Vondráček sešli jako vyrovnaní, přátelští partneři, kteří si dokáží vzájemně naslouchat. Také orchestr představil v celém spektru mnoho krásných sólových výkonů (žestě, dřeva i sólové violoncello v závěrečné větě!).

Dirigent Mihhail Gerts. (Foto: Martin Kusyn)

Abonentní koncert pokračoval Čajkovského 6. symfonií h moll, op. 74, které se také říká Patetická. Jedná se o jeho poslední dílo. Tento lev evropských salónů a aristokratický, noblesní gentleman si v osobním životě prožíval jedno peklíčko za druhým. Podle článku 995 zákona z roku 1885/6 byli homosexuálové trestáni ztrátou občanských práv a vyhnanství na Sibiř. Vzhledem k tomu, že se o Čajkovského intimní orientaci veřejně vědělo, je pravděpodobné, že si extrémně přecitlivělý skladatel svou poslední skladbu napsal jako své vlastní rekviem. Symfonie také skutečně obsahuje citace z ruské ortodoxní zádušní mše. Ponuré Adagio první věty zahajují hluboké smyčce se sólovým fagotem, jehož zádumčivý zpěv vyzněl v akustickém prostředí kostela s neobvyklou sugestivitou. Následující Allegro non troppo v dominantní tónině se neslo v elegantních melodických předávkách smyčců a dřev v neklidu a vzrušené dynamice, kterou kořenily bryskní a precizní trombony, trubky a další žestě.

Geniální nepravidelný valčík druhé věty Allegro con gracia (v pětidobém taktu!) vyzněl jako nonšalantní odbočení, vlídná retrospektiva a ohlédnutí za starými dobrými časy. Zvláštně lomeným nepravidelným taktem Čajkovskij vytvořil k vysoce klenuté melodii hlavního tématu jedinečný kontrast. Věta vyzněla s nádherným sentimentem s prokreslenými instrumentálními liniemi a tanečně brilantní elegancí. Skvělou souhru a dynamický tah předvedly smyčce v následujícím Allegro molto vivace, které je oslnivou přehlídkou Čajkovského instrumentace s řadou sólových nástrojů (skvělý klarinet a mnohé další!). Překotná a motorická rytmika se hnala kupředu s dravou vehemencí, skvěle artikulovanými šestnáctinami v triolách i jistými, klenutými tóny v žestích.

Z opavského koncertu. (Foto: Martin Kusyn)

Finální Adagio lamentoso je pro mne osobně už hudba naprosto smířená. Hudba, která zaznívá už z druhého břehu. Její melodika je sice v úvodní melodii smyčců vzrušeně zjitřená, ale současně získává hned vzápětí v držených tónech lesních rohů jakousi kamennou majestátnost a kontemplaci. Janáčkova filharmonie zahrála tuto „rozlučkovou větu“ stejně jako celý program opravdu báječně. Akustika kostela sv. Václava poskytla příležitost slyšet konkrétně všechny nástroje. Dispozice interiéru naštěstí neoplývají příliš dlouhým dozvukem a orchestr byl velice konkrétní a čitelný.

První abonentní koncert v Opavě nemohl mít důstojnější zahájení. Lukáš Vondráček a Janáčkova filharmonie, to je partnerství a hudební komunikace, která má logiku, kontinuitu a smysl. Kostel sv. Václava praskal ve švech, tolik lidí si nenechalo slavnostní okamžik ujít. Na druhý abonentní koncert přiveze Janáčkova filharmonie další klasiku, která nerezaví. Slovanské tance Antonína Dvořáka obdivuje už více než 140 let celý hudební svět. Dvořákovu hudbu doprovodí geniální Symfonie č. 4 e moll, op. 98 skladatelova přítele a podporovatele Johannese Brahmse.