Špinarová na prodej, Janáček do odsunu aneb Když ulice rozhoduje o osudu soch

Jakoukoliv manipulaci s uvedenými díly ale napřed musí schválit sochař David Moješčík, který se rozhodnutí města zdráhá podřídit. A zcela oprávněně. Zveřejnit rozhovor s kulturním deníkem Ostravan.cz však Moješčík též odmítá, takže záznam pondělního půlhodinového telefonického interview zůstává jen v mobilním telefonu. „Za svým dílem si stojím. Nepotřebuji se nijak hájit v médiích, ani mě nikdo jiný nemusí obhajovat,“ vysvětlil. Sochařovo naštvání lze pochopit. Od radních prý zatím neslyšel žádné kunsthistorické argumenty, proč by měly obě sochy zmizet z centra Ostravy. Obvod se ale odvolává na hlasy konzultantů (např. vedoucí katedry sochařství FU OSU Jaroslav Koléšek či Pavel Karous z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze), kteří  se údajně shodli na problematičnosti umělecké kvality a zejména současného umístění obou soch.

Radnice chce nyní bronzovou Věru Špinarovou prodat za 600 tisíc korun, aby se jí vrátily náklady vložené do díla. Pokud se transakce nepodaří do září letošního roku, obvod dílo přesune na jiné místo. Někam, kde nebude tolik na očích. Skulptura přitom byla ve frekventovaném Husově sadu vztyčena teprve loni v říjnu. Starostka Zuzana Ožanová (ANO), která nyní rovněž hlasovala pro prodej sochy, se v pondělí nechala slyšet, že tak činí „z respektu k přání rodiny Věry Špinarové“. Společně s ostatními radními tak především ustoupila emotivnímu křiku Adama Pavlíka, synovi populární a předčasně zesnulé zpěvačky.  Odvolávání se na hlasy odborníků se tak zdá být jen zástěrkou, obvod se chce především zavděčit voličům.

Adam Pavlík totiž po říjnové instalaci sochy rozpoutal hysterii. „Jiná póza, jiný účes, je to až příšerné,“ řekl bezprostředně po odhalení. Radnice i Pavlík přitom se sochařem Moješčíkem práce na soše konzultovali a nevznesli zásadní námitky. Po vztyčení skulptury Pavlík inicioval petici žádající její odstranění, kterou signovalo asi 1700 lidí. „Jiná cesta, než že se znova vytvoří reálná památka na tuto osobnost, pro mě a fanoušky neexistuje. Pokud se s obvodem nedomluvíme, sochu zakryjeme,“ vyhrožoval syn zpěvačky. Letos v lednu pak v televizi Nova navrhl: „Mám takové dvě řešení, jedno je jednoduché. Že by si sochu někdo odkoupil, nejlépe pan sochař, a vystavil si ji na zahradě. Druhé řešení je, vzít tu sochu a doopravdy ji odstranit.“ Radnice nyní vlastně obě přání vyslyšela.

David Moješčík odhaluje sochu. (Foto: Aleš Honus)

Pavlík svým negativním pohledem na plastiku v Husově sadu úspěšně zmanipuloval tisícihlavé masy. Jistě, socha se nemusí každému líbit, ale pokud by potomek Věry Špinarové nebyl tak radikální, nezatoužil by dav po obrazoborectví. „Není to zrovna můj šálek kávy, ale přiznávám, že umění moc nerozumím. Když takhle Věrku vidí pan Moješčík, já to akceptuji, i když se mi socha vůbec nelíbí,“ mohl též říci Pavlík. Fanoušci zpěvačky by pak určitě fanaticky nevolali po odstranění díla.

Ano, stává se to i v jiných městech, že občané nejsou spokojeni s novým uměleckým objektem ve veřejném prostoru. I ve světových metropolích. Aby ale radnice zcela otočila názor a zakázku, kterou napřed s velkou pompou odhalila, záhy zlikvidovala, to je spíš rarita. Samozřejmě, mezitím proběhly komunální volby a garnitura v radě obvodu se proměnila. Je to ale docela pitomost, když se noví radní rozhodnou stopy svých předchůdců hned „zamést pod koberec“.

Při realizaci skulptur Věry Špinarové a Leoše Janáčka došlo k různým pochybením, obvod se třeba neobtěžoval vyhlásit veřejné soutěže. David Moješčík ale za chyby samosprávy nemůže. Dostal zakázky a byl by hloupý, kdyby je nevzal. A jak už jednou na těchto stránkách padlo, Moješčík neselhal. Umělecky, charakterově ani jinak. Udělal, co po něm bylo žádáno, a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud měli radní o sochách odlišnou představu, mohli zaklepat na jiný ateliér.

Proti neprůhlednostem při zadání zakázky protestovala i část ostravské umělecké scény či aktivisté kolem klubu Fiducia. Právem. Různí umělci a výtvarní teoretici zase Moješčíkovy sochy označili za „spanilou jízdou ostravského nevkusu“, nevolali však po obrazoborectví. Když už sochy vznikly, mělo by se napřed vyzkoušet, zda v prostoru obstojí, a to je test na řadu let. I kdysi hodně kritizovaný Ikaros Františka Štorka před Novou radnicí nakonec obstál a dnes nikdo nevolá po jeho likvidaci, byť je to z uměleckého hlediska sporné dílo. Janáček na lavičce je klasickou turistickou atrakcí, jakou se slavní rodáci připomínají po celém světě. Řemeslo je zvládnuté, vždyť je také pod dílem podepsán uznávaný autor.

Socha Leoše Janáčka. (Foto: Ivan Mottýl)

Pozdě bycha honit. Posílat nyní Janáčka do odsunu je absurdní divadlo. Ostudou Kuřího rynku není tahle socha, ale třeba dřevěné boudy pro trhovce, které hyzdí secesní atmosféru nejkrásnějšího náměstí ve městě. Ostrava jako taková je navíc zaplevelena množstvím soch, které na rozdíl od těch Moješčíkových nemají s uměním skoro nic společného. Jedna třeba v loňském roce vyrostla na rekonstruovaném Mariánském náměstí v Mariánských Horách. Jmenuje se Žena, autorem je Antonín Gavlas a z pohledu uměnovědy je to čirý amatérismus, který nesplňuje téměř žádná kritéria pro současnou sochu ve veřejném prostoru. Snad až na materiál. Ale když už tam ta Žena stojí, nechť tam zůstane. Bude to výmluvné svědectví doby pro příští generace.

Autor tohoto textu ze soch Davida Moješčíka v centru města také není nadšen, ale smířil se s nimi. A počítal, že na svých místech zůstanou třeba sto let. I tyto výtvory budou pro naše děti a vnuky znamením doby a svědectvím o míře vkusu či nevkusu někdejších vládců Ostravy. Bohužel, radní nyní skulptury neodstraňují kvůli kritice ze strany umělecké scény, ale výhradně na povel lidu. Z politického hlediska je to excelentní tah, neboť lid půjde za tři a půl roku do komunálních voleb. A splněná vůle ulice se může rovnat až několika tisícům hlasů pro současnou koalici.

Smutné je, že ulici teď věnují zbytečně velkou pozornost i veřejnoprávní média. „To rozhození rukou je asi moc vysoko. Ona sice byla divoká, ale že by ruce měla mít až tak nahoře. A ani podoba obličeje není dokonalá. Vrátila bych ji panu, co ji vyrobil, na zahrádku,“ prohlásila v úterním vysílání Českého rozhlasu čtyřiačtyřicetiletá kuchařka Pavla. Přesně v duchu Adama Pavlíka.

Tak dobře, děj se vůle lidu, jak tomu bylo už tolikrát v historii. Ostrava si asi nic jiného nezaslouží. O umění ve veřejném prostoru tedy od tohoto týdne rozhodují dělnické úderky na čele s kuchařkami. Buď jejich práci čest!