Spící krasavice ve Slezském divadle probouzí zájem o nestárnoucí baletní klasiku

Spící krasavice je součástí repertoáru téměř všech světových baletních souborů již víc než sto let a spolu s Labutím jezerem a Louskáčkem patří mezi skutečné evergreeny, v nichž se Čajkovského hudební libreto snoubí s vizionářskou choreografií Maria Petipy. Pohádkový příběh princezny Růženky, kterou víla Carabosse odsoudí k věčnému spánku za to, že nebyla pozvána na její křtiny, a kterou nakonec s pomocí Dobré víly zachrání udatný princ, nabízí ideální rám pro sled klasických i charakterních variací, pas de deux, sborových scén a obecně příležitostí, jak prezentovat taneční bravuru.

Po výrazové stránce neklade tento balet velké nároky, postavy jsou silně stylizované a k vyjádření emocí používají především baletní pantomimu.  Možná i proto dnes mnozí považují toto dílo za ploché, staromódní a příliš vyumělkované – ale popravdě, přistoupíme-li na skutečnost, že se díváme na ztělesnění baletní tradice, jeho atmosféra nás dříve či později pohltí.

Spící krasavice bývá dominantou velkých scén a početných souborů, které sázejí na pompéznost, výpravnost a „wow efekt“. Proto se při komornějších nastudováních vždy vloudí pochyby, zda to celé bude fungovat i v menším měřítku. Opavská premiéra nebyla výjimkou. Jeviště Slezského divadla není nejprostornější a ani olomoucký a opavský ansámbl dohromady nemohou co do počtu konkurovat obřím světovým tělesům.

Přišlo však příjemné překvapení – jednoduchá, avšak dostačující scéna, spolu s vkusnou a původní verzi věrnou choreografií Hany Vláčilové mají za výsledek, že opavsko-olomoucká Spící krasavice je, v rámci svých možností a s uvědoměním si všech limitů, vizuálně příjemným a harmonickým představením, které se snaží neztratit atmosféru příběhu vyloupnutého z pohádkové knížky a zároveň příliš neslevit z nároků klasické taneční techniky. K celkovému dojmu přispívají také velmi elegantní a promyšlené kostýmy Josefa Jelínka, které nehýří zbytečným pozlátkem a lahodí oku. Napínavé chvilky sice připravil divákům orchestr Slezského divadla, který z nějakého důvodu vytvořil (dosti pravděpodobně nechtěné) pauzy mezi jednotlivými obrazy, naštěstí však netrvaly dlouho.

Pro tanečníky je Spící krasavice skutečnou výzvou a prubířským kamenem. Dokonce se říká, že je to technicky vůbec nejnáročnější klasická choreografie. V Opavě i v tomto případě zafungovalo zásada „méně je více“. Kdo Spící krasavici trochu zná, ví, že její variace i sbory se dají dle záměru a potřeby choreografa a interpretů lehce poupravit, použít například jiné kombinace skoků, piruet a podobně, základ by přitom měl zůstat stejný. Také počet různých vstupů a variací se může v různých verzích lišit (v té opavské jsme například neviděli sólové variace Modrého ptáka a princezny Floriny).

Tanečníkům z olomouckého a opavského divadla jejich choreografická verze sedla a podali přesvědčivý výkon, bez větších zaváhání. Hlavní role princezny Růženky se zhostila sólistka baletu Moravského divadla Yui Kyotani, která díky své drobné postavě a zároveň technické jistotě dokázala velmi dobře ztvárnit mladou šlechtičnu.

Roli Prince zatančil bývalý demisólista baletu Národního divadla v Praze Guido Sarno. V jeho případě bylo sice znát jisté napětí a převládající koncentraci na přesné provedení kroků (což trochu ubíralo na výrazové lehkosti), kontrolu a preciznost ale ukázal především ve skocích, které díky nedostatku prostoru nebyly na provedení jednoduché.

Méně jistě působili oba sólisté při společných pas de deux. jako by v nich chybělo více vzájemného souladu, vše ale i přesto probíhalo poměrně hladce.

Lehce a s elegancí ztvárnila Dobrou vílu Irina Laptěva, která oplývá expresivními pažemi typickými pro ruskou baletní školu. S temperamentem pak tančila zlou vílu Carabosse Rachel Hickey, která stylem pohybu (a ostatně i kostýmem) v něčem velmi připomínala Odylii z Labutího jezera (zajímavá pojetí vzhledem k ostatním verzím této role, kterou někdy hraje i muž).

Velmi dobrý dojem udělal také sbor olomouckého baletu. Potrpěl si na přesnost, synchron i pohybovou čistotu, takže ačkoliv sborové scény většinou čítaly maximálně šest párů, hezky se na ně dívalo a bylo příjemné pozorovat, že se technická úroveň snaží držet vysoko i v regionálních souborech.

Opavští tanečníci ztvárnili v prvním jednání menší charakterní role, jako jsou Chůva či Ceremoniář, v druhém jednání se pak objevili v rolí Kočičky a Kocoura (Radka Heiserová a Tomáš Hoš) a Karkulky a Vlka (Dominika Jandová a Rudolf Labanič). Bohužel rozdíly v technické připravenosti mezi domácími a hostujícími byly znatelné, každopádně však je pro opavské tanečníky pozitivní zkušeností nastudovat variace v podobně ikonickém baletu.

Na závěr lze říci, že Spící krasavice ve Slezském divadle je důstojným oživením dlouholeté klasiky, která bezesporu potěší rodiny s dětmi i všechny obdivovatele klasického tance. Pokud se nenecháme strhnout megalomanskými očekáváními a vyhneme se srovnávání nesrovnatelného, můžeme si toto představení užít s pocitem, že i na oblastních scénách je možné vidět kvalitní tanec.