Daniela Jirmanová: Ráda bych se s Ronjou a Birkem proběhla lesem a strávila kus léta v Medvědí jeskyni

Zanedlouho se jeviště ostravského Divadla loutek promění v bojiště dvou znepřátelených loupežnických rodů, jak jste na tuto bitku připravena?

Momentálně probíhají generální zkoušky, takže se připravuju intenzivně a celodenně. Bitka ale není to hlavní, o co v Ronje jde – těším se tedy nejen na peroucí se loupežníky, ale i na dobrodružství s divokými zvířaty a dalšími bytostmi, které žijí v lese, například krvelačné větrnice, potměšilí skřítkové šedivíci a legrační čumbrkové.

Jaký jste zvolila postup při dramatizaci známé dětské knížky?

Knížku Ronja, dcera loupežníka jsem vybírala proto, že se mi líbí taková, jaká je. K její jevištní adaptaci jsem tudíž přistupovala s pokorou a respektem. Necítím potřebu cokoliv na příběhu měnit nebo „vylepšovat“.  Úplně všecko, co je v knize, se pochopitelně na jeviště přenést nedá, ale hlavní motivy a atmosféru se nám doufám podaří zachovat.

Předpokládám, že jste s Ronjou vyrůstala. Chtěla jste jako dítě také být dcerou loupežníka?

Ronja nebyla jediná, s kým jsem vyrůstala, měla jsem spoustu oblíbených knížek. Tátu loupežníka bych asi mít nechtěla, zvlášť kdyby to měl být takový paličák, jako je Mattis, ale ráda bych se někdy bývala s Ronjou a Birkem proběhla lesem a strávila kus léta v jejich Medvědí jeskyni.

Nakolik může v dnešní přetechnizované době oslovit místní ratolesti právě loupežnická poetika?

Ono nejde jen o poetiku loupežnickou, důležité je, že se s Ronjou přeneseme do světa, v němž hraje zásadní roli divoká, člověkem nezkrocená příroda. Oslovit dnešní děti může naše divadelní představení právě tím, že jim z toho přetechnizovaného světa nabídne únik.

Můžete přidat trošku do mlýna a uvést nějakou osobní zkoušku z vašeho dětství? Měla jste možnost zakusit život v divokém lese? Aspoň na chvilku?

Chodila jsem do skautského oddílu, kde jsme se učili, jak přežít v divoké přírodě. Jak si opatřit vše, co je k takovému přežití potřeba. Opravdu divoké přírody sice u nás moc není, ale uprostřed lesů jsme si alespoň představovali, že jsme daleko od civilizace. Teoreticky, a trochu i prakticky, jsme zkoušeli všechno to, co musí Ronja umět, bez čeho by s Birkem sami v lese nikdy nepřežili. Na rozdíl od nás je doopravdy ohrožují divoká zvířata a dokonce i nadpřirozené bytosti. Musejí si umět rozdělat oheň, vyrobit luk, šípy, oštěp… Musejí být mrštní, hbití a odvážní. A v neposlední řadě musejí dokázat žít bez rodičů, i když se jim moc stýská.

Jak myslíte, že může v dnešní době pro dítě dopadnout takový pobyt v divočině?

V naší české divočině se poučené dítě rozhodně neztratí.  Nepoučené asi problémy mít může, a proto by všechny děti měly o přírodě něco vědět. Aby se v ní necítily ztracené, aby respektovaly její zákonitosti, aby ji měly rády a aby se cítily být její součástí, ne někým jí nadřazeným.

Divadlo loutek naštěstí žádná divočina není, i když pro některé je ještě Ostrava stále někde v severské pustině. Jak se pokusíte divadlo upravit, aby odpovídalo místu děje? Jak se dá moderní jeviště proměnit na loupežnické doupě?

Pěkně a nápaditě, díky Robertovi Smolíkovi, který sem za námi do té pustiny přijel a navrhl scénografii, kostýmy i loutky. Scéna je z poctivého dřeva (loutky pochopitelně taky) a umí jevištní kouzla – stačí trocha fantazie a dřevěné bedny, ve kterých si loupežníci vozí poklady uloupené bohatým kupcům, se rázem promění v hrad, les či vodopád.

Paličatí tátové a naopak vstřícné děti, je to velké téma? Myslíte, že se takto dostáváme na aktuální notu, kdy se dá třeba diplomaticky říci, hele, táto, tohle není zrovna nejlepší řešení, co tak to zkusit jinak?

Ronja zrovna vstřícná není, je po tátovi tvrdohlavá a prochází právě velkým rozčarováním, když zjistí, čím že se to její milovaný tatínek „živí“ a že dokáže být i velmi krutý. A to je téma veliké. Zjištění, že rodiče nejsou ty ideální bytosti, za které jsme je v dětství pokládali. Že jsou to lidé s dobrými, ale i špatnými vlastnostmi. Je to velká zkouška pro obě strany. Oba, Ronja i Mattis, si musejí projít složitou cestou, aby si znovu získali ztracenou důvěru a respekt toho druhého. Aby mezi nimi znovu vzniklo pouto, trochu jiné, ale o to silnější.