Michael Prostějovský: Ostravský muzikál má orchestr, který mu mohou závidět všechna česká muzikálová divadla

Muzikál Anything Goes (Děj se co děj) se v České republice objevil poprvé před třemi lety na prknech Divadla J. K. Tyla v Plzni. Proč měl od své premiéry v roce 1934 tak dlouhou cestu na českou scénu?

Já si to vysvětluji tím, že jde o titul z 30. let minulého století a v té době vlastně import amerických muzikálů k nám neexistoval. Na angloamerické hudební scéně se Anything Goes znovu v plné kráse objevil až v současném miléniu. Osobně jsem jej viděl v roce 2003 v největším a nejkrásnějším londýnském Královském divadle Drury Lane. A to v režii Trevora Nunna (Bídníci, Kočky) a ve formátu muzikálu superlativů. Od té doby jsem se snažil naše divadla k uvedení přemluvit. Úspěšně tedy nejprve v Plzni a nyní v Ostravě. Zde měly v minulých sezónách přednost především muzikály Andrewa Lloyda Webbera a myslím, že na Děj se co děj je nyní ta pravá chvíle.

Komediální příběh má typické atributy muzikálové produkce 30. let: bláznivý děj, krásná dívka, sňatkoví podvodníci, tajní agenti, falešný farář… Je v tomto sledu scének a swingových hitů nějaký nosný děj?

Ano, muzikál má pevnou dějovou linku, kde nechybí zápletky, omyly a samozřejmě ani happy end. Jde ale o hudební komedii, která prošla řadou změn a úprav, protože od 30. let minulého století se měnil zásadním způsobem i svět a ne vše, to bylo k smíchu tenkrát, by za humorné považoval divák dnešní.

O jeho popularitě svědčí i fakt, že byl dvakrát zfilmován. V obou filmech si zahrál v hlavní roli fenomén amerického showbyznysu, herec a zpěvák Bing Crosby. Kterou verzi osobně preferujete?

To je právě to, o čem jsem se zmínil před chvílí. Myslím, že ani jedna z velmi úspěšných filmových verzí by dnes diváka nezaujala. Náš muzikál Anything Goes je v zásadě muzikálem dnešních dnů.

Čím je tedy muzikál Děj se co děj pro vás nejvíc zajímavý?

Naprosto jedinečná a stále čerstvá je hudba Cola Portera. A celé představení je ohňostrojem pro smysly diváků. Je náročné pěvecky i tanečně a dává ohromný prostor mnoha hercům divadla, nejen několika hlavním představitelům.

Má toto dílo také nějaké slabší stránky, které jej limitují?

V dnešní úpravě určitě ne. Vlastníci práv ve správnou chvíli zasáhli a celý muzikál adaptovali na nároky současného muzikálového diváka.

Klasický výpravný muzikál nabídne nečekané situace, bizarní převleky i úchvatná hudební, taneční a stepařská čísla. V těch se představí i vycházející muzikálová hvězda Kateřina Marie Fialová, která je podepsána i pod stepařskou choreografií. Jak k tomu došlo?

Step je specifická choreografická disciplína. A Kateřina Marie je několikanásobnou vítězkou stepařských soutěží. Navíc skvělou a temperamentní muzikálovou herečkou. Takže její spolupráce při choreografii stepu byla logickým výsledkem.

Podobně jako v řadě jiných českých muzikálů jste podepsán pod překladem libreta a písní. Čím pro vás byla práce na Děj se co děj zajímavá? Zažil jste zde nějaká překladová úskalí?

Každý překlad muzikálu přináší mnohá úskalí. Především pokud jde o slovní hříčky jak v textech písní, tak v dialozích. Navíc každém jazyce je humorné něco jiného, takže nad řadou situací se člověk musí zamýšlet. Ale řekl bych, že to byla středně náročná práce, která přinesla více radostí,než strastí. Důkazem je to, že si na konkrétní složitosti při práci ani nepamatuji.

Frazém „Děj se co děj“ je známější v podobě, Ať se děje, co se děje. Zažil jste někdy prekérní situaci, kdy jste se zadrhnul na nějakém slově nebo obratu a nešlo to dál?

To se stává každý den mnohokrát. Většinou v takové situaci začnu dělat něco jiného, zcela mechanického, a tak si přemýšlím. A ono to najednou přijde. Nápady se rodí i v těch nejabsurdnějších situacích.

Co v takové situaci nejvíce pomůže?

Nepodléhat panice. Nebrat to příliš vážně. Ono se to hezky říká, ale možná jednou přijde chvíle, kdy se nápad nedostaví už nikdy. Ale strach z toho nemám.  Textování písní se věnuji už přes padesát let a překládání či psaní muzikálů přes 25 let. A všechno má svůj konec. A myslím, že i poté může být zájem o moje již dříve napsané tituly.

Patří Porter k vašim oblíbeným muzikálovým autorům? Odráží se v jeho příběhu typicky hollywoodský splněný sen?

Cole Porter, na rozdíl od svých vrstevníků, kteří se rekrutovali z řad chudých imigrantů a museli o svoji existenci usilovně bojovat, se narodil ve velmi bohaté rodině. Jak se říká, se zlatou lžičkou v puse. Měl i díky svému talentu před sebou velkou karieru. Po pádu z koně však utrpěl těžká zranění. Následovala celá řada operací a skončil na invalidním vozíku. A přesto stále skládal skvělou hudbu.

Muzikál s oddychovým dějem bude určitě akcentovat velkolepou výpravu, atraktivní kostýmy a špičkové hudební ztvárnění. Jak vnímáte kvalitu hudebních produkcí Národního divadla moravskoslezského. Obstojí ve srovnání s celostátní špičkou?

Nejen s celostátní, nýbrž s evropskou. Ostravský muzikál má orchestr, který mu mohou závidět všechna česká muzikálová divadla, a samozřejmě i skvělé dirigenty.  I řada evropských a londýnských divadel dnes interpretuje muzikály s orchestrem kolem patnácti hráčů. A Ostrava má plnohodnotný velký divadelní orchestr jak za starých dobrých časů.

Vaše spolupráce s ostravským divadlem probíhá kontinuálně už několik let. Existuje něco, co vás na zdejší scéně motivuje? Má NDM něco specifického, co jste jinde nezažil?

Spolupracuji s divadlem od roku 2010. Tehdy se z operetního souboru stal soubor operetně muzikálový a řekl bych, že především muzikálový. Soubor, orchestr i realizační týmy se postupně vyvíjely, až dosáhly současné kvality. A od začátku, tedy od nástupu Jiřího Nekvasila, který povolal do funkce šéfky souboru Gabrielu Petrákovou, platí hlavní zásada. Dělat muzikál tak, jak se má. Každý divadelní druh má svoje pravidla a ty je nutno dodržovat a ne obcházet a kamuflovat. Samozřejmě, že je to někdy těžké. Ze začátku se vedl boj například o kvalitu zvuku. Ale co je na zdejším divadle velmi sympatické (a neplatí to rozhodně o všech divadlech u nás), že s maximálním nasazením pracují nejen herci a hudebníci, ale i ostatní lidé kolem, které není vidět. Řekl bych, že je jich málem tolik, jako těch viditelných. Od inspicientů po garderobu, jevištní techniku a všechny asistenty.  Je vidět, že je divadlo baví a že mají respekt k tomu, co spoluvytvářejí.

Jaké další muzikály byste dále rád uvedl do českého prostředí?

Těch je ještě stále řada. Ale přiznám se, že nikdy nehovořím o tom, co bych chtěl dělat a jaké mám plány. A to z pověrčivosti.

Které muzikály máte ve svém osobním Top 5 žebříčku?

Na prvním místě je samozřejmě Jesus Christ Superstar. Tím moje muzikálová kariera začala a za celých 25 let od pražské premiéry nezmizel nikdy z repertoáru našich divadel. To je zkrátka moje osudová záležitost. Následují další tituly Andrewa Lloyda Webbera a také muzikály, které napsal Michael Kunze. Shodou okolností Kočky a Sunset Boulevard mají, respektive měly úspěch i v Ostravě. Mám rád Ples upírů. A z těch, se kterými jsem neměl jako překladatel nic společného, je to Fantom opery a třebas Vlasy. Ale to už je více než pět titulů…