Jiří Surůvka v Magně, Petr Písařík v PLATO a Aleš Hudeček v divadelní kavárně Národní dům

Malou procházku výtvarnou Ostravou začněme u nejstaršího ze jmenovaných umělců. Jiří Surůvka (ročník 1961) je legendou výtvarného kumštu z éry od počátku osmdesátých let do současnosti, což je skoro půlstoletí. „Začátek devadesátých let přinesl také do Ostravy nebývalou vlnu akčního umění. Demonstrace a manifestace, které namnoze měly charakter happeningů a pikniků, inspirovaly k veřejným vystoupením kdekoho. V této vlně se našel i jeden velký přirozený talent, performer Jiří Surůvka, který zůstal akčnímu umění věrný,“ napsal o Surůvkovi v roce 1999 stejně starý spisovatel a výtvarný recenzent Jan Balabán.

Vstup do Galerie Magna. (Foto: Ivan Mottýl)

A platí to dosud. Že se Jiří Surůvka odhodlal svoje akryly, oleje a několik objektů vystavit v nejbizarnější ostravské galerii, to může být jen další umělcova performance. Jak známo, galerie Magna sídlí v panelovém domě kousek od Dolu Jindřich a čas se v ní zastavil v polovině osmdesátých let, kdy tohle obludné sídliště nahradilo původní uliční síť s činžovními domy. Už od vstupních dveří, na schodišti i v samotné galerii v prvním podlaží je doma „velký duch normalizace“, abychom se drželi slovníku oné doby, která ctila „velký říjen“ či „věčný odkaz Vladimíra Iljiče Lenina“.

Surůvka dospíval za Husáka, ale sotva odrostl pubertě, dobře věděl, komu má „vděčit“ za marasmus doby. Konformním kádrům, kteří až tolik nevěřili v Leninovu nesmrtelnost, ale líbilo se jim těžit z výhod členství v Komunistické straně Československa. A Paroh, jak se tehdy Surůvkovi přezdívalo, to do všudypřítomných „bolševických sráčů“ valil ze všech stran. Třeba údernými písněmi své kapely Vzhůru do dolů a následně i prvním performancemi, třeba s bratrancem Petrem Lysáčkem.

Z výstavy Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Když Surůvka jako jeden ze studentských vůdců pomohl v listopadu 1989 zbořit rudou ostravskou pevnost, dobře tušil, že i v novém systému bude do čeho tepat. Coby občanský aktivista třeba léta bojoval s úzkoprsostí pánů radních, kteří nechtěli pochopit, že třetí největší město v republice by mělo založit i svoji Kunsthalle. A zároveň začal organizovat festival akčního umění Malamut, učil výtvarný dorost a samozřejmě i nadále rozvíjel vlastní tvorbu, za kterou byl v roce 2015 oceněn titulem nejlepšího domácího umělce nad 35 let v rámci klání Umělec má cenu.

Teď se ale principál proslulého dadaistického kabaretu Návrat mistrů zábavy vrátil na počátek. Do tísnivých osmdesátých let. Jeho aktuální performanci v obývacím pokoji normalizační bytovky lze proto chápat i jako bolestný apel, který naznačuje, že se toho v Ostravě po třiceti letech zase tolik nezměnilo. Jistou zastydlost města v tomto smyslu symbolizuje například obraz Kukluxklan, do něhož umělec včlenil i sám sebe.

Kukluxklan Jiřího Surůvky. (Foto: Ivan Mottýl)

Vnějškově se možná dohasínající ocelové srdce republiky mění v typické globální město střední velikosti, duši Ostravy se ale do změn moc nechce. Příkladem nejbližším je právě existence galerie Magna, která už sice dvacet let realizuje docela zajímavý výstavní program, ale radnice instituci nedokázala nabídnout nějaký reprezentativnější prostor. Takto má každý vystavující hned jasno: „Ostrava je skanzenem komunismu!“ A to letos bude v Magně ještě vystavovat třeba Petr Pastrňák a loni a předloni se tu mimo jiné představil Otto Placht, David Moješčík či Kurt Gebauer.

Petr Písařík (ročník 1968) vystavuje v městské galerii PLATO. I on nastavuje zrcadlo době (a sobě), i když jinými způsoby než Surůvka. Paroh je svým způsobem srozumitelný karikaturista doby. Pisařík se érou, v níž se chápaní vizuálního umění převratně mění, také baví, ale využíváním nejsoučasnějších prostředků se zároveň stává její oceňovanou součástí. Surůvka lehce zaspal, Pisařík však loňskou a oceňovanou výstavou v pražském Rudolfinu prokázal, že ví, jak se drží knoflík na „tepu doby“.

Socha Petra Písaříka. (Foto: Ivan Mottýl)

Na Pisaříkův objekt Jméno kůže, který je vystaven v PLATO, je možno pohlížet v několika rovinách. Současné vizuální umění třeba hodně pracuje se slovem, což dříve bývala spíše výjimka. „Název Písaříkova objektu rozšiřuje významové pole o literární odkazy a nečekanou historickou hloubku,“ upozorňuje návštěvníky PLATO ředitel galerie Marek Pokorný. Ten společně s Písaříkem také definoval, z jaké vzdálenosti je nejlépe objekt Jméno kůže prohlédnout. V obrovské hale bývalého hobbymarketu musí návštěvník napřed najít na podlaze černou šipku. (Netrpělivým hledačům ji přinášíme na snímku).

Šipka, od níž je třeba nahlížet na Písaříkovu sochu. (Foto: I.Mottýl)

Šipku od Písaříkova objektu dělí šedesát, dost možná i osmdesát metrů. Z téhle vzdálenosti však instalaci zakrývá jiná skulptura poblíž šatny, která evokuje řetízkové věšáky z hornických šaten. Jinými slovy, Písařík i Pokorný doporučují, aby si návštěvník prohlédl sochu Jméno kůže skrze jiné dílo. A hodně zdaleka. Pak teprve objekt vstřebá velkolepý prostor PLATO a dostane i další dimenze.

Proti gustu žádný dišputát. Je čas na kávu, autor tohoto textu si ji objednal v nové kavárně Národní dům, tedy v Divadle Jiřího Myrona. Malá odbočka pro ty, kdo si dosud nevšimli změn v tomhle novorenesančním paláci na třídě Československých legií. Národní dům byl pro kulturní účely ostravských Čechů postaven už v roce 1894 a za první republiky tu vzniklo profesionální divadlo. Po roce 1989 se ale z finančních důvodů část kulturního stánku proměnila v květinářství či papírnictví. V místech, kde nyní vznikl komorní sál Národního divadla moravskoslezského nazvaný číslovkou „12“, se třeba léta prodávala konina a tamní řezník Milan Gebauer byl na tento druh masa specialista. Až současný ředitel divadla Jiří Nekvasil se s daným stavem odmítal smířit a vrátil budovu kultuře.

Aleš Hudeček před oponou v kavárně Národní dům. (Foto: archiv Aleše Hudečka)

Závěs či oponu oddělující kavárnu od foyer Divadla Jiřího Myrona vytvořil malíř Aleš Hudeček (ročník 1973), a už jen kvůli této monumentální plentě je dobré si novém podniku vypít espresso. Hudeček nechal na oponě roztančit celou řadu párů, motivicky vychází ze svých starších děl, které představil na své jubilejní výstavě v galerii Rubrum v Ostravě-Přívoze v květnu roku 2013. Čerstvý čtyřicátník tehdy soubor obrazů nazval Jubileum v gubernii.

Tanečnice a tanečníci (Great Dancers, 380 x 1325 cm) v Národním domě nicméně nevytáčejí tango a waltz někde v pražské Lucerně, pozadí spíš připomíná uhelnou haldu, nad kterou zrovna zapadá slunce. Anebo louku poblíž struskového odvalu.  Aktéři jsou odvázaní, ale zároveň smutní. Tanec je pouhým zábleskem rozptýlení mezi nekonečnou dřinou, tak jak to dřív havíři opravdu měli. Zatančit si mohli v jediný volný den, v neděli odpoledne a v podvečer, ovšem už s hrozivou vidinou, že v pondělí se zase fárá. Jistěže, na plátně nevidíme jen havířské synky, nedělní tanec je stejně trýznivý i ve žhavé současnosti.

Detail opony během provozu kavárny. (Foto: Ivan Mottýl)

Výkladů je bezpočet. Autor tohoto textu vidí oponu i jako aktuální ostravský výjev, který by nazval „Metanový tanec“. Výjev je to svým způsobem apokalyptický, jako by se tančilo na území právě zničeném nějakým strašlivým výbuchem. Možná po zničujícím výbuchu metanu, pod pokličkou tohoto města se totiž valí nebetyčné množství výbušného plynu.

Celá Ostrava je jedním velkým papiňákem, do něhož muselo být jen v posledních deseti letech navrtáno 194 odplyňovacích vrtů. To jsou takové ty „žluté komínky“, které najdeme na Hranečníku, Bazalech, u Sýkoráku a všude možně jinde. „Minimalizuje se tak možnost, že by se plyn nahromadil například ve sklepích obytných budov a vybuchl,“ říkají zástupci firmy Diamo, kteří hlídají ostravský metan. Párkrát už to v minulosti ve sklepích bouchlo. Při explozi na Liščině, kde plyn pronikl do rodinného domu, jeden člověk zahynul.

Tož dosti strašení. A vzhůru do Galerie Magna, do městské galerie PLATO i do Národního domu.