Balet, punk a Bohumín! SZ na druhou má za sebou ostravskou premiéru

Více než cokoli jiného je SZ na druhou představením o dvou lidech, o Báře a Adamovi, o jejich společné cestě a společných vzpomínkách. Bohužel (nebo bohudík?), ti dva nejsou ani světové celebrity ani laureáti Nobelovy ceny. Spousta lidí je zná, ale mnohem víc jich je nezná.  A přesto jejich sdílený příběh stojí za vyprávět, protože je stejně výjimečný a svérázný jako příběh každého z nás. Kdo by čekal sladkobolně nostalgickou ódu na krásy přátelství, ten by ji kupodivu skutečně dostal, ovšem zabalenou do punkového kabátku s velkou dávkou nadsázky, sarkasmu, černého humoru i barevného disko šílenství, ze kterého ze všeho nejvíc sála postoj: Neberme se proboha tak strašně vážně!

B. Rokoszová a E. A. Orszulík. (Foto: P. Kiška)

Už na samém začátku, kdy diváci přicházejí do hlediště, se před nimi otevře scéna plná naprosto různorodých objektů. Baletní sukýnky, zrcadla, umělé květiny, nafukovací zvířátko, stůl, lampa, mužská figurína a další a další. Jako bychom se octli v ležérně-dekadentním světě, kde je možné úplně všechno a nikdy si nemůžeme být jistí, co je skutečně navážno a co ne. Ostatně, tento pocit nám vydrží během celého představení. Spolu s Bárou a Adamem totiž balancujeme na hraně mezi vkusem a nevkusem, smrtelnou vážností a sebeironií, klišé a jejich naprostým zbořením. Na kterou stranu nakonec přepadneme, to záleží na každém z nás. Bára s Adamem nás k ničemu netlačí, jednoduše nás na chvíli nechají „máchat se“ v něčem, co je naprosto mimo realitu všedních dní a zjistit, co to s námi udělá.

Hned v úvodu vycházejí oba interpreti na jeviště s typicky hluboce vědoucím a zaníceným výrazem „znalců“ kvalitního umění a uvádějí své představení pomocí záplavy cizích a sofistikovaně znějících slov, která nám vlastě dohromady nic neřeknou a většina z nás jim ani nerozumí (i když trpělivě předstíráme, že víme, o čem je řeč).

B. Rokoszová a E. A. Orszulík. (Foto: P. Kiška)

Po tomto úvodu se rozjede sled scén, které mapují důležité etapy Bářina a Adamova života. Každou z těchto fází doprovází hudba, kterou jen tak nezapomeneme a bude nám znít v uších ještě dlouho. Dost často se během představení stane, že hudba vůbec nekoresponduje s tím, co se děje na jevišti. Jindy zase rytmus zcela udává atmosféru celého výjevu. Od hudby Pražského výběru přes Přátelství Petra Rezka, pompézní baletní hudbu, nakažlivý rock n‘ roll nebo elektroniku až po naprosto dokonalou etudku s chřestítky a šamanskými zvonečky, v SZ na druhou se dočkáme všeho.

Jako první důležitou životní fázi rozpoznáme dětství a začátky kamarádství. Ostatně, rozluštit náznaky není až tak těžké – velká dopravní cedule Bohumín přesně udává místo, kde se nacházíme. Dětské hry, oblíbená místa setkání, rozcvička v tanečním klubu, dost pravděpodobně první setkání s tancem. Bez zbytečného sentimentu (ačkoli špetka by se ho tam rozhodně našla) a s notnou dávkou jim vlastního humoru nás performeři přenesou zpátky do doby, kdy všechno dávalo smysl, malé věci byly ty nejdůležitější a jedno město znamenalo celý svět.

B. Rokoszová a E. A. Orszulík. (Foto: P. Kiška)

Další etapou je etapa ostravská. Léta strávená na konzervatoři jsou symbolicky znázorněná převlekem do baletních oblečků a sukýnek, zní hudba z Chačaturjanova slavného baletu Spartakus, avšak je rafinovaně smíchaná s šumy ze zákulisí. Baletní prvky, rádoby dokonalé pózy i jevištní úsměvy se míchají s něčím mnohem pravdivějším. S tajnou touhou dělat věci jinak, přirozeněji, po svém, bouřit se proti drilu. I tady najdeme konkrétní odkazy na ostravské reálie a konkrétní situace, povětšinou však osloví hlavně ty zasvěcené diváky, kteří je také prožili.

Po mezi-etapě bojovné a neklidné přichází etapa pražská. I tady nás vítá cedule Praha a Pražský výběr nenechá nikoho na pochybách, že velkoměsto se s nikým nemazlí. Očividně sice nabízí spoustu možností a dokáže pořádně zamotat hlavu, jenomže iluze se po čase rozplynou jako obláček dýmu a zbyde jenom krutá realita.

Do finále jdeme naplno a je v něm úplně všechno. Dokázat zkombinovat nezkombinovatelné, špínu i pozlátko, pozérství i sebeshazování, to chce odvahu. Jenomže nutno si přiznat – to všechno je život. A tak ačkoli pro nepřipraveného diváka by se SZ na druhou mohlo zdát „příliš“ nebo „na hraně“, stačí se tomu jen trochu poddat a odpovědi na otázky, které nás Bára s Adamem přimějí si klást, přijdou postupně samy a spontánně.

B. Rokoszová a E. A. Orszulík. (Foto: P. Kiška)

Z technického hlediska probíhalo představení hladce, a i přeš množství rekvizit, materiálů, prostorových změn a pozornosti na drobné detaily se podařilo udržet divákovu pozornost a zachovat hladké přechody mezi jednotlivými scénami, o což se postarala také dramaturgyně Tereza Richterová. Vytknout by se dala špatná viditelnost z některých míst v hledišti, která ochudila diváka právě o ony detaily, které jistě měly v představení svůj smysl.

I když taneční technika jako taková nehrála v představení hlavní roli, byla pořád přítomna a bylo jasné, že Adam i Bára mají silný technický základ a navíc jsou spolu dobře sehraní. Do svého představení se snažili vměstnat řadu detailů ze svého života (ty se ostatně objevily v náznacích i na plakátu a v programu k představení), posloužit k tomu měla i malá galerie v kavárně Cooltouru, která mapovala jejich taneční kariéru a školní léta. Postřehnout všechny maličkosti a náznaky rozhodně nebylo jednoduché, ale troufám si říct, že to ani nebylo bezvýhradně nutné. Z mého pohledu je SZ na druhou jedinečná příležitost, jak se nechat příjemně „vykolejit“, užít si šťavnatou pastvu pro oči a položit si hodně znepokojivých otázek.