Jan Horák o chystané knize Od Flaminga k Plameňákům: Chci vzdát hold něčemu, co bylo výjimečné

Po rodičích jste dostal do vínku umělecké geny. Jak se u vás projevily?

Táta byl herec, starší bratr skvělý recitátor a kunsthistorik, sestra herečka, takže jsem z komediantské rodiny. Já jsem, co se kumštu týče, tak trochu všechno a nic. Vždycky jsem se motal díky rodinnému zázemí kolem divadla, literatury a poezie. Ale taky jsem byl v rodině největší bigbíťák. Někdy v roce 1965 jsem podlehl kouzlu bigbítu a už mě to nepustilo. Mám samozřejmě rád i další žánry jako folk, malé jevištní formy i nadžánrové věci. A baví mě, když se věci zajímavě propojují a doplňují.

V loňském roce jste připravil v Opavě výstavu s hudební tematikou. Její součástí byla také kniha?

Původním záměrem byla kniha, teprve pak výstava. Big-beatová šedesátá v Opavě byla výstava o době, kterou jsem přirozeně intenzivně vnímal. Ta šedesátá léta poznamenala každého citlivého člověka. A já jsem cítil vůči té době v Opavě jakýsi dluh a navíc jsem zjistil, že to období, hlavně tehdejší mladá kultura, nebylo nijak patřičně zmapováno a zaznamenáno. Aspoň ne tak, jak bych si to představoval. Tak jsem si řekl, že se do toho pustím a připravil jsem knížku, která se jmenovala stejně jako výstava. Pracoval jsem na tom dva a půl roku, zpovídal jsem pamětníky a pátral v archivech. V té knížce je zachycená historie asi 30 opavských kapel se spoustou dokumentů a fotografií. I když ty kapely byly hlavním tématem, tak se k tomu se samozřejmě nabalovaly další věci jako nedělní taneční čaje, čtvrtky mladé generace, majálesy, soutěže zpěváků, divadlo poezie Fonograf, jazzová scéna, diskotéky atd.

Jaké jste zaregistroval na výstavu a knihu ohlasy?

Obojí se setkalo s velice dobrým přijetím. Návštěvníci výstavy napsali spoustu nadšených reakcí – to víte, nostalgie… Celý náklad knihy, i když nebyl nijak vysoký, byl rychle vyprodán. A co mám zprávy z opavské knihovny, která si koupila pět výtisků, tak jsou pořád půjčené. To potěší, protože to byla moje první práce tohoto druhu. Celý život jsem něco psal: poezii, písňové texty, povídky… taky jsem působil v reklamě. Nějaké literární střívko ve mně asi bylo, ale knížku jsem nikdy předtím nepsal. Když to dopadlo dobře, řekl jsem si, že zkusím pokračovat. Hledal jsem nové téma a zjistil jsem, že velmi málo se ví o historii nejslavnější ostravské kapely, tedy Flaminga.

Takže jste se rozhodl napsat knihu Od Flaminga k Plameňákům, která by zmapovala celý příběh?

Přesně tak. Pustil jsem se do toho loni v létě. Flamingo, potažmo Ostravský rozhlasový orchestr je rodinné stříbro ostravského rádia. Teď jsem ve fázi, kdy dokončuji sběr materiálů: zaznamenávám vzpomínky žijících muzikantů, zpěváků a blízkých spolupracovníků, samozřejmě i lidí z rádia, hledám v archivech. Kniha Od Flaminga k Plameňákům vyjde na podzim a ve stejné době se uskuteční i výstava. Celý projekt vyvrcholí na konci října velkým koncertem v Gongu. Ono se to všechno příjemně sešlo: Český rozhlas Ostrava má letos 90 let a projekt vzniká s jeho laskavou podporou. A je tady ještě jedno kulaté výročí – letos je to právě 50 let, kdy se Marie Rottrová stala zpěvačkou Flaminga.

Flamingo neboli Plameňáky má veřejnost zafixované právě jako doprovodnou kapelu Marie Rottrové. Byla spolupráce s nejznámější ostravskou zpěvačkou nejsilnější érou kapely?

Byla, i když Marie Rottrová, bezesporu nejpopulárnější osobnost, která s kapelou spolupracovala, s ní nebyla hned od začátku. Kapela vznikla už v roce 1966 původně jako instrumentální skupina z členů ORO. Zakladatelem a nejvýraznější osobností byl Richard Kovalčík. To byl vynikající kapelník a trumpetista. Původní sestava byla tedy bez zpěváků, ale to se brzy změnilo, když se připojila hostující zpěvačka Krista Biernatová a po ní přišel tehdy sotva sedmnáctiletý Petr Němec. Později to byla řada nejslavnějších ostravských zpěváků –  Hana Zagorová, Věra Špinarová, Jaromír Löffler a Jaroslav Wykrent. Marie Rottrová s Flamingem spolupracovala externě od roku 1968 a o rok později se stala, jak už jsem se zmínil, hlavní tváří kapely. Samozřejmě spolu s Petrem Němcem.

Flamingo následně provázelo Marii Rottrovou téměř dalších 20 let. Co bylo na tvorbě této kapely zajímavé?

Flamingo doprovázelo Marii Rottrovou až do roku 1988 a po celou tu dobu to byla kapela kvalitou srovnatelná se všemi nejlepšími kapelami té doby. Nicméně asi za nejslavnější a nejzajímavější éru lze považovat období zhruba od roku 1967 do roku 1972, kdy bylo Flamingo nastaveno převážně na černou soulovou muziku. Snažím se zachytit i širší kontext, protože to samozřejmě nebylo jen Flamingo a ORO. Jedinečnost ostravské scény tehdy spoluvytvářely kapely jako Majestic, The Spies, Bukanýři a další skupiny, také místa jako Flamingo klub v kavárně Veronika ve Vítkovicích, činnost divadla a klubu Waterloo na Černé louce, undergroundový klubu Školka, jazzové jam sessions v Klimkovicích apod., a to vše často navzdory normalizačnímu utahování šroubů. Tady bych možná měl těm mladším, tedy „nepamětníkům“, vysvětlit, že Flamingo a Plameňáci byla jedna a tatáž kapela. V roce 1973 se soudruhům zdál název Flamingo příliš imperialistický, takže se skupina musela přejmenovat na Plameňáky.

Ještě k rozhlasu. Znamená to, že technická úroveň a schopnosti lidí z ostravského rozhlasu byly vzorem a inspirací i v republikovém kontextu?

Do značné míry ano. Zdejší rozhlasoví tvůrci, technici i muzikanti byli schopní a odvážní.  Dá se říci, že tehdy třeba v pražském rádiu takové věci neuměli natočit a koukali, jak to ti Ostraváci dělají. A nešlo jen o to kvalitně to natočit, ale taky to odvysílat, to bylo klíčové. Ta ostravská vysílání byla tehdy i celostátní a to byla událost pro všechny lidi v republice, kteří měli vztah k té moderní muzice z černé Ostravy. To bylo něco výjimečného a v tom spočívá specifičnost nejslavnějšího období, o které mi nejvíce jde.

Vaše chystaná publikace Od Flaminga k Plameňákům bude zřejmě první, která téma ostravské populární hudby zevrubněji zmapuje. Alespoň jsem nezaregistroval zásadnější knihy o této době.

Než jsem se pustil do práce, zjišťoval jsem, jestli už něco takového není, ale podobná vzpomínková kniha se tady dle mých informací dosud neobjevila. Chci vzdát hold něčemu, co bylo výjimečné a držet se co nejvíce ověřených faktů, ale zároveň bych to chtěl vyprávět jako příběh, který je formou vstřícný širší veřejnosti.  Rád bych, aby na čtenáře, ať už to bude pamětník, nebo někdo z mladší generace, dýchla atmosféra těch let. Buď mu to tu atmosféru připomene, nebo ji třeba možná prostřednictvím té knížky objeví.

Součástí chystané knihy je řada doprovodných akcí. Mohl byste nastínit, co všechno v souvislosti s projektem i výročím Českého rozhlasu chystáte?

Vizuálním doprovodem knihy bude již zmíněná výstava, kde budou originály plakátů, fotografií, artefakty, kytary, staré magneťáky…prostě věci, které patří k té době. Když člověk na tu výstavu přijde, měly by na něj dýchnout ty šedesátky a sedmdesátky. K tomu bude speciálně vybraná hudební kulisa. Součástí výstavy budou komentované prohlídky s přizvanými hosty, setkání s legendami. Část expozice bude věnovaná Českému rozhlasu.

A již nyní, od první dubnové neděle bude Český rozhlas Ostrava vysílat každý týden můj desetiminutový pořad se stejným názvem, který bude vždy věnován jedné z osobností spojené s příběhem Flaminga. Ten půjde zhruba až do půlky prázdnin. Dále plánujeme ještě hodinové speciály koncipované jako povídání s muzikou a o muzice s osobnostmi jako jsou Marie Rottrová, Hana Zagorová, Petr Němec, Jaromír Löffler, Jaroslav Wykrent, Rudolf Březina a další. Věřím, že cyklus rozhlasových pořadů, křest knihy, výstava i galakoncert na závěr připomenou 90 let ostravského rádia tím nejlepším způsobem. Takže se snad máme, aspoň doufám, na co těšit.