Když se vraždí v lázeňském předpeklí. Dlužná částka Evy Tvrdé je tak trochu jiná kriminálka

Už od knihy Mrtvou neměl nikdo rád bylo zřejmé, že v místních poměrech, a ještě pod drobnohledem autorky reflektující složité geopolitické uspořádání Hlučínska, nemůže vzniknout tradiční oddechová krimi. Naopak, tady má čtenář pocit neustálé ztráty dechu. Už jenom tím absurdním nálezem udušené mrtvoly v lázeňském lesoparku a pak neustálým vzpomínáním na to, co už bylo a co vlastně s příběhem ani tolik nesouvisí.

Ještě že nás autorka sem tam ujistí, že mrtvola je skutečně tady a že by bylo nanejvýš vhodné k ní přiřadit i nějakého toho pachatele. Tím se liší od psychologizujících modernistických detektivek 60. let, podezřelí jsou tady vlastně všichni jako za starých dobrých časů Agathy Christie, jen kdyby se případu někdo dokázal pořádně ujmout.

Po vytouženém úniku tak přeci jen autorka sklouzává opět k tradičnímu schématu. Co na tom, že možnosti lokálního pátrače vyplývají jen z jeho případné výřečnosti a rozpomenutí se na mlhavý fakt, odkud jen zná právě toho a onoho? Snad z dřívějška? Na poslední stránce příběhu skutečně vrahovo jméno padne. A dokonce může vzbudit lítost.

Na stránkách téhle „přidušené“ krimi s krátkými zobáky očekávejme všechno jiné než běžný, klasicky vystavěný žánr, a k tomu hojně reálií z chudého severovýchodu poznamenaného nejen průmyslem, komunismem, ale třeba i světovou válkou. Lázně v Klimkovicích pak na tomto rumišti působí jako pěst na oko, až na to, že právě v nich se stane vražda. Jen kousíček od samotné Ostravy, kde se odehrával předchozí příběh Mrtvou neměl nikdo rád, který Eva Tvrdá napsala před dvěma roky.

Vypravěčka se posunula dál a neosobní er-formu zaměnila za sugestivnější líčení v první osobě. Tím, že se vypravěčské spektrum zúžilo a zahustilo, je kniha také o téměř sedmdesát stránek útlejší. Příběh tak sledujeme očima bývalého parťáka vyšetřovatelky Niny Svobodové, kterému autorka nepřímo říká jen tak zbůhdarma Honza Novák. Bývalý polda nás vede od první věty po stopách vraždy v lázeňském parku. Vraždy banální i kuriózní zároveň.

Oběti někdo navléknul na hlavu igelitku a udusil ji. Novák je náhodným nálezcem mrtvoly a vůbec se mu do nějakého vyšetřování nechce. Vypravuje ležérně, zahořkle, spíše si léčí své ego, vzpomíná na staré časy, gymnaziální léta. Nejraději by se zašil a zapřel, jenže to nejde. Jako bývalý kriminalista musí helfnout své dřívější parťačce. Autorka mu to ztěžuje maximálně, třeba tím, že mu narazí koleno, takže je jasné, že tenhle pajdavý důchodce opravdu nikoho nechytne a ani nikomu neuteče.

Patová situace umožňuje odvíjet děj jako zpomalený film, kdy se daleko více seznamujeme s tím, co bylo, než co je a bude. Eva Tvrdá navíc nezapře svou literární minulost a Honzovi Novákovi podsouvá úvahy na téma vyřizování si účtů mezi Němci, Čechy, Poláky i Slezany. Místo, které bylo zčásti vybombardováno, zčásti rozstříleno a ještě k tomu vyhořelo. A to prý ještě není všechno, Silesia Noir může být i variace na vlastní armageddon.

Významnou roli v knize hrají návraty do vlastní minulosti a srovnávání komunistické totality s dneškem, skoro jako by to bylo symbolické sčítání účtů. Kdo se dostal dříve na vrchol, byl přece grázl, a tak za to alespoň teď pořádně zaplatí. Trochu klišé. Odcizený lázeňský komplex působí nečekaně strašidelně, zdalipak si ale autorka uvědomuje, že v klimkovických pověstech na jeho místo dosadili místní vypravěči vstup do pekla?

Novákovo vyprávění je spíše ležérní a popis procedur trošku otravný, až na těch několik svědků, které je třeba vyzpovídat a kteří působí spíše jako obyvatele předpeklí než pacienti s nutnou potřebou lázeňského pobytu.

Do paměti se naopak zaryje sugestivní popis smogového poklopu, který „bezpečně chrání Ostravu před zdravým ovzduším“. K ponurému osvěžení přispěje i netuctová listopadová atmosféra, která souvisí se samotným zrodem hlavního hrdiny, který se narodil 17. listopadu 1960. Kdysi mladý, statný a vrcholový sportovec, dnes spíše troska, která se nedokáže vyrovnat s dávným rivalem zvaným Killer, obávaným tenistou. Tento panáček, patrně vychytralý novinář, se z Ostravy odstěhoval před dvaceti lety, ale jak se zdá, minulost jej zase jednou doběhla a návrat do bizarního sanatoria nebyl šťastnou volbou.

A pak je tady ta dlouhá žumpa tažená z bývalé totality, kdy k vystudování žurnalistiky bylo zapotřebí mít takříkajíc kádrový profil, tedy přizpůsobit se požadavkům komunistické strany. Tady někde leží motiv slezského vraždění, proč ne, špína je věčná a slunce skrze Silesia Noir jen tak nevysvitne.