Kudělova Hra na schovávanou v havířovské Radosti působí téměř jako zjevení

V havířovském Kulturním domě Radost je galerie! Pardon, nevěděl jsem. V programovém moři dětských radovánek, výstav makrofotografií a filmových plakátů se nyní objevilo jméno jednoho z nejzajímavějších ostravských umělců Jiřího Kuděly.

Malá výstava v prostorách kulturního domu postaveného v duchu novorenesanční sorely, kde vás na chodbě vítají vyřezávané sochy andělů, působí snad až jako zjevení. Zjevení jsou fajn! I když je potřeba říct, že problematický prostor havířovské galerie Kudělovým malbám a grafickým monotypům spíše škodí. Negalerijní zaměření instituce nedokázalo odstínit takové problémy jako je osvětlení, hradbu masivních polstrovaných židlí, které jsou samy o sobě příliš výrazným prvkem výstavního prostoru, nebo třeba dekorativní kytičky v květináčích na parapetech oken. Nehledě na to, že jeden z obrazů visel nakřivo.

Když odmyslíme tyto neprofesionální rušivé aspekty výstavy, můžeme se do konce března v Radosti setkat s tvorbou vynikajícího a potvrzeného malíře a grafika. Výstava je volným průřezem autorovy tvorby a tematicky je zde podržena silná Kudělova linie stylizovaných portrétů.

Průhled do instalace, vpravo monotypy z cyklu Lenka. (Foto: J. Michna)

Autor systematicky mapuje způsoby rozbíjení identity portrétovaných nebo domnělých osobností. Rozmazává, deformuje nebo rozostřuje fyziognomii tváře a dostává do ryze statického tématu pohyb. Pohyb a deformace zdánlivě pevného a nedotknutelného fenoménu, jakým je lidská tvář, odkazují na základní princip bytí a tím je změna.  Metamorfované, rozpité nebo malířským materiálem rozličně strukturované rysy tváří jakoby mizely v neurčitosti, v neuchopitelnosti.  Jsou znejistěny jejich „pravdivé“ hranice.

Právě v sérii monotypů z roku 2008 Lenka I.-VI. plus Eliška II., které ve výstavním prostoru obsadily celou jednu stěnu, Kuděla na základě pop-artové sériovosti rozehrává onu hru na schovávanou. V této sérii využívá ženskou tvář jako matérii, na níž demonstruje proměnlivost a nestálost. Každá z nich nese autonomní náladu a tvář je pokaždé jinak (de)formována. Je to existenciální opis lidského života. I my všichni stále zakoušíme podrývání emocí vyvolávané změnami okolností, a pokud nejsme opravdu duchovně ukotvení, povětšinou těmto výkyvům podléháme. Jednou můžeme být pevní v kramflecích, sebevědomí a zářít štěstím, jindy jsme ve svém existování jaksi rozostřeni, destabilizovaní nebo se měníme v karikaturu.

Lenka VI., monotyp, papír, 2008.

Série monotypů skvěle funguje jako celek a umím si jí představit jako nekonečnou řadu převedenou do obrovských rozměrů a dočasně nainstalovanou třeba na průčelní fasády havířovské Hlavní třídy. Zatímco v grafických experimentálních monotypech Kuděla zachovává reálnou předlohu (Lenky), v některých zastoupených malbách (Velký Opat, 2016, ZikZak, 2017) se dostává dál a opouští pevný základ. Tvář je vymazána a nahrazena buď ostrou krystalickou strukturou, nebo měkkými, oblými tahy štětce. Zde již malíř pracuje s postprodukční revizí malby a vyjadřuje se ryze symbolicky. Tvar je tak nositelem výrazu.

Velký opat, akryl na plátně, 2016.

Malíř nekomentuje konkrétní psychologickou polohu, ale spíše nabízí otevřené pole, do něhož divák dosazuje možné polohy. Takový obraz je pak psychoaktivním polem, v němž jsme silně vtahování do spolupráce a na základě vstupní tvarové matrice vkládáme vlastní interpretace. Zde malíř opět inteligentně pracuje s motivem proměnlivosti a neuchopitelnosti „pravdy“. Vstupním aspektem těchto obrazů je předpoklad, že každý člověk vnímá po svém a konstruuje si vlastní verzi světa, a to by platilo i u reálně-popisných portrétů. Proč tedy znásilňovat a do jisté míry omezovat obraz konkretizací znázornění? Abstrahovaným tvarem či barvou lze dosáhnout u diváka podobných reakcí, ovšem na půdorysu svobodnější a osobnější interpretace.

Max Breda, akryl a sprej na plátně, 2013.

Kudělova výstava v havířovském Kulturním domě Radost je i podle slov v průvodním textu výstavy jakousi osobní archeologií autorova malířského a grafického fondu, v němž pracuje s figurou či lépe řečeno s portrétem (nejsou přítomné polohy, v nichž by promlouvalo tělo jakou souborný znak). Experimentální portrétní manipulace je, řekl bych, obecnějším znakem autorovy cesty, a proto může být výstava určitým vhledem do jeho výtvarného myšlení.