Jo, jen jsme moc underground, píše ve Chvilce poezie básník Filip Klega

Ostravského rodáka Filipa Klegu (ročník 1992) potkává editor Chvilky poezie všude tam, kde poezie ještě něco znamená. Třeba loni na festivalu Konec léta na Skalákově mlýně v Meziříčku, který před drahnými lety založily legendy tuzemského undergroundu Ivan Martin Jirous a Jaroslav Erik Frič. A Klega tam nevynechal vystoupení žádného autora, protože verše mu okysličují krev a nutně je potřebuje k životu. Tedy ty dobré verše. Na stejném festivalu hrály i bigbítové legendy, jenže mnozí fanoušci těchto kapel obvykle básně nevydrží poslouchat příliš dlouho, a to je může recitovat třeba Petr Hruška. Klega to má jinak. Pro něho je poezie bigbítem, jak o tom píše i v zásilce pro Chvilku poezie.

Bigbít
Bigbít či nebýt
bez čárky, bez otazníku
To je poezie

*

Filip Klega se toho času zrovna vrátil do města zamořeného jedovatým benzo(a)pyrenem z koksoven, v němž se prý chce tentokrát zdržet delší dobu. V Brně sedával s básníky nejčastěji v kavárně Švanda v Alfa pasáži, v Ostravě si ho musíte najít. Ale určitě nevynechá žádnou Literární přeháňku a další autorská čtení nejmladší ostravské básnické generace. Jinými slovy, najdete ho na každém dobrém „bigbítu“.

ISABEL

My sedíme spolu
Ty jinde – s jiným
Co na tom že jsme taky skladatelé?
Jo, jen jsme moc underground
My víme
Pořád si nás nevšímáš
Ale my máme výhodu:
Máme výhodu
Co je víc než důvěra?
Výhoda
A pořádnej bigbít

*

Když loni v létě četl na úvodní básnické harendě ostravské části Měsíce autorského čtení, několik diváků mělo obavy o jeho další osud. V Brně se to všechno nějak zašmodrchalo a už pár týdnů neměl kde spát. Uléhal proto na lavičkách v parcích, na nádražích a nábřežích. Prokletý básník Filip Klega, kterému se Svratka stala pařížskou Seinou.

FRANTIŠEK (II)

Františkovi sem se svěřil
jako jedinému
že nemám kde bydlet
že mám strach
že stavím zeď 

On na to jen:
Tak postav ještě tři
a máš pokoj

No nemá on recht?
Říkám si
Jak je důležité míti Františka

*

A kdo nemá střechu nad hlavou, má i hlad. Šestadvacetiletý rozervanec máchovského ražení na lavičce, který si na kus papíru zapisuje báseň. Jak nepravděpodobný je to obraz v digitální éře, ale přece byl loni k vidění v Brně.

Už zase cítím život
Potřebuju motivaci
Mám takový hlad
Že nevím kde spím
Najíst se a bydlet
Život

*

„Nevím, nevím, moje texty mě poslední dobou nijak zvlášť nebaví,“ skromně dodal básník Filip Klega k zásilce zde uvedených textů. Samozřejmě, dalo by se škrtat i přepisovat. Ale nás baví, že to jsou verše „ošlehané životem“, nikoliv nějaké mýdlové bubliny.

Prošel sem Obilňákem
A bylo mi až divné
že tam nečekáš
Děti na křoví křičely
Tři
Dva
Jedna
Aláh akbar!
V tom všem zmatku
nelítostně zadávil sem
mýdlovou bublinu