Porcelaine People vydali čtyřpísňovou kolekci, kde je víc hudby než u jiných kapel na celém albu

Užuž to vypadalo, že po dalším nadějném objevu ostravské indie rockové muziky bude veta. Od roku 2010 sice kapela Porcelaine People postupně vydala čtyři EP, jež byly veřejností i kritikou příznivě přijaty, nicméně v roce 2015 ztratila motivaci pokračovat dál. Bylo to k vzteku, protože Porcelaine People se nespokojovali s šedým průměrem a hledali a inspirovali se v rockových odnožích s přívlastky artu, elektroniky, alternativy a experimentu. O to větší radost mi udělala zpráva, že jsou zpátky a pracují na nové kolekci písniček.  EP Low Flying Panic Attack bylo pořízeno ve Wavetime Studiu ve spolupráci s Łukaszem Feberem. Pojďme se čtveřici nových songů podívat trochu na zoubek. Stojí totiž opravdu za to.

Úvodní Volunteer startuje klesající linkou čtyř tónů, po níž následuje rozostřená změť naefektovaných kytar v zajímavých souzvucích. Postup se neotřele a evokativně opakuje v nových instrumentálních kontextech. Refrén s charakteristickou kytarovou vyhrávkou má nesporný hitový potenciál, nečekaně je instrumentován následující bridge: jenom baskytarou kráčející dolů v sekvenci tří tercií, kterou rozvlňují naježené bicí a naléhavý vokál. Vývoj písně je progresivní, nic není ponecháno náhodě, přesto nechybí momenty překvapení, finální vybočení i efektivní stoptime. Sound je svébytnou koláží expresivity s plochami téměř lyrickými, snivě kontemplativními s náhlými vzplanutími.

Následující píseň Back to the West Indies at Ease ukazuje své drápy hned v počátku. Jednak svou atmosférickou elektronikou, jednak zpěvem Domka Rozbrojů, který patří k tomu nejlepšímu, co lze v ostravských vodách slyšet. Song graduje postupně, v každé sekundě je však vidět působivá nápaditost, která dává písni robustní sílu a drásavost. Porcelaine People se nezdráhají užít ani disonantních souzvuků, stejně jako obyčejných dřívek k ostinátní rytmické patterně, která prostupuje téměř celou písní.

Nejepičtější skladbou EP Low Flying Panic Attack je Pinnocchio. Otevírá ji čtvero akordických spojů, přecházejících z dur do moll. Psychologicky vyostřený symbol, který má jasné poslání: upozornit na příběh a evokovat náladu v hutně třaskavé směsi zkreslených elektrických kytar. Sloka v sobě svírá deformovanou optiku dětského světa. Její nazírání je hudebně posvěceno karikaturou, vědomým rozlišováním pravdy od lži. To se objevuje v kongruentní logice gradací a kontrastů, v agresi i v hrozbě, která pramení z každé lži a falešných slibů. Ve chvíli nejvyššího napětí se navrací instrumentální intro, nic není ani v dalším vývoji songu vypočitatelné. Instrumentace a linky nástrojů, nejvíce však kytar a bicích, skrývají tolik vychytávek, melodických modifikací a zvukových deformací, že je opravdu co objevovat. Pinocchio má silnou panoptikální auru s monstrózními bicími a industriálně kašovitou elektronikou, do které se musí přes skelet a hmotu doslova probít víření na virbl, který na sebe váže a vrství další nástroje.

Závěr v podobě songu Someone Peeled my Halo začíná jako degustační hostina grunge se zřetelnými prvky prog rocku a elektroniky. Industriálně přízračná bouře zde opět přináší invencí nasáklá mračna. Po úvodní rychlejší pasáži následuje vyzývavá mezihra, ústřední harmonický riff nepostrádá grungeovou upřímnost včetně naostřených kytar, pulzujících bicích a expresivního zpěvu, který se místy trhá z řetězu. Song oplývá masivní vertikálností, jejíž intenzitu umocňuje různorodost hudebních barev a akustických vjemů. Apokalyptický závěr s citací prenatálního basového riffu z intra první písně to celé konceptuálně završuje.

Kdyby české kapely vydávaly „épéčka“ s podobným materiálem, asi bych se vůbec nezlobil. Patrně bych si řekl, jestli má vůbec cenu vydávat řadové album. Protože to, co se povedlo Porcelaine People ve výše popsaných čtyřech písních, se vážně nepodaří každý den. Ono se to někdy nepovede ani každý měsíc a rok.

Low Flying Panic Attack je vzorovou ukázkou, jak má vypadat a znít kreativní, ničím nespoutaný rock, a jak se dá invenčně pracovat se zvukem. Kapela si zaslouží pochvalu za cit i neomylnou logiku v řetězení jednotlivých nápadů. Stavba písní vyrůstá z motivů, se kterými Porcelaine People bravurně pracují, variují je a vrství do zajímavých výpovědí. Oceňuji rovněž precizní sehranost a symptomatická hudební aranžmá, která se nebojí syrovosti, upřímnosti, hraničící s bolestí. Většina melodických i harmonických nápadů oplývá sugestivitou, dobře zkombinovanou agresí s emotivní něhou.

Samostatnou kapitolu tvoří anglické texty Domka Rozbrojů, které s jemnou poezií reagují na psychické procesy, jsou kontaktní a aktuální. Album Porcelaine People je plné kvality, konzistence a krásně drsné elegance. Je to vibrující, živoucí nahrávka, entita, která není upocená, ale vnáší na scénu originalitu, která není na úkor „poslouchatelnosti“. A toho si, vedle temné, zadumané a naléhavé lyrickoepické explozívnosti, na novince Porcelaine People cením nejvíc.