Nejtěžší bylo skloubit ideální představu s finanční realitou, říká Jindřich Mižďoch, režisér absolventské sci-fi Amber

Jak se stalo, že jste se rozhodl natočit absolventský film v žánru sci-fi?

Film je mou vášní už od mládí, takže při studiu Audiovizuální tvorby na Slezské univerzitě v Opavě byl můj cíl jasný. Byl jsem rozhodnutý jako svou závěrečnou práci natočit krátký hraný film. O jaký půjde žánr, jsem se rozhodl vlastně až s výběrem tématu k diplomové práci, kde jsem psal o umělé inteligenci jako o filmové dramatické postavě. Do tohoto tématu jsem se plně ponořil, a proto bylo logické, že jsem i svůj film zasadil do žánru sci-fi.

V současnosti pracujete v reklamní agentuře, mohl jste uplatnit nějakou zkušenost z tohoto oboru?

V reklamce jsem začal pracovat vlastně až po dotočení filmu. Ale obecně všechny mé předchozí práce sloužily k osvojení si a zdokonalování filmového řemesla.

Příběh jste napsal sám? Jak byste popsal proces jeho vzniku?

Ano, námět a scénář jsem napsal já sám. Samozřejmě s několika dramaturgickými poznámkami mých pedagogů Ireny Kocí a Moniky Horsákové. Nedá se však říct, že mě příběh napadl v jeden večer s otevřenou lahví vína. Byl to mnohem delší proces, kdy jsem nad příběhem a postavami přemýšlel i několik měsíců, než jsem vůbec napsal první slovo na papír. A i pak jsem hodně přepisoval a hledal cestu, kudy se bude příběh vyvíjet.

Amber je všechno jiného než akční film, což většinou ke sci-fi patří. Proč jste se zaměřil na v podstatě konverzační a pomalu plynoucí děj?

Během studia jsem měl možnost si natočit různé projekty a cvičení, které byly povětšinou založeny právě na akci, ideálně bez dialogů, protože tam hráli většinou kamarádi a neherci. Svůj absolventský film jsem si vzal ale jako výzvu, kde jsem si chtěl odzkoušet, jestli jsem schopen napsat a natočit konverzační film tak, aby nenudil. Navíc ve sci-fi žánru jsou mi blízké spíše filmy, které mají zajímavou myšlenku nebo řeší nadčasová témata, než opulentní akční blockbustery, které jsou jenom atrakcí pro oko, ale mozek můžeme nechat vypnutý.

Hledal jste dlouho vhodné prostředí takového typu, jakým je pavlovský archeopark?

Ano. Chtěl jsem, aby se film odehrával v opravdu úchvatné architektuře. Je třeba mít na paměti, že se jedna o studentský film, takže jsme neměli takové finance, abychom si postavili vlastní kulisy, jako je možné u komerčních filmů. Musel jsem proto vycházet z toho, co už stojí, a tak jsem začal prohledávat webové stránky České ceny za architekturu, kde jsem narazil na několik objektů, kde by se film mohl odehrávat. Na Archeopark Pavlov mě pak upozornil můj kameraman Ondřej Smékal, se kterým jsem všechna vybraná místa konzultoval. A pak už to bylo na naší skvělé produkční Denise Pánikové, aby sehnala kontakty a domluvila, zda bychom tam mohli film natáčet.

Jak se vám v archeoparku pracovalo?

Jedná se o stavbu architekta Radko Květa, která vyhrála Českou cenu za architekturu 2017. Stavby nad povrchem země působí v krajině opravdu jak z budoucnosti a punc neobvyklosti jim dodává i struktura betonu nebo originální tvary. Stejné je to pak v podzemí, kde jsou vystaveny archeologické expozice. Návštěvu tohoto místa rozhodně doporučuji. Natáčeli jsme až po zavírací době a bez problémů jsme se domluvili, v Pavlově byli opravdu vstřícní lidé, kteří neměli problém pomoci studentskému projektu. Stavba naprosto dokonale vytvářela kulisu pro náš příběh. Symbolika archeoparku, který je kulisou sci-fi, pojednávající o zániku lidské epochy, je pak už nadstavbou, se kterou jsem ani sám nepočítal, když jsem scénář psal.

Proč jste se rozhodl pro příběh, ve kterém je až tak odlišné generační zastoupení postav?  Mladá dívka, stárnoucí plukovník…

Co se týče charakterů, chtěl jsem vytvořit co největší kontrast, proto muž versus žena, stáří versus mládí, živoucí člověk versus umělá bytost, postava, která se řídí svými pocity a přesvědčením, versus postava, která se řídí pouze podloženými fakty. To vše slouží k podpoření dramatičnosti, kterou jsem chtěl na ploše krátkého filmu do příběhu vnést.

Jak jste objevil vhodné herecké představitele?

Při hledání hereckého obsazení jsem strávil mnoho hodin na webech českých divadel. Vladimír Krátký z brněnského Národního divadla byl typově vhodný kandidát, se kterým jsme se posléze na spolupráci domluvili. S Lucií Ducháčkovou to bylo trochu jiné. Herečku do role Amber jsem dlouho nemohl najít. S nalezením Lucie mi pomohla až má asistentka režie Kristína Trníková, která se s Lucií potkala na nějaké párty, jak už to tak bývá. Když se daly do řeči, zjistily, že Lucie je studentka herectví na konzervatoři.

Co bylo z vašeho pohledu na samotné realizaci nejtěžšího?

Nejtěžší byl asi souboj ideální představy, která leží někde v hlavě, a finanční reality studentského filmu. Filmařina je oproti psaní literatury, malbě nebo i fotografii daleko více finančně náročná. A s omezeným rozpočtem jsme se museli potýkat stále. Na druhou stranu musím říct, že mě bavilo hledat cesty, jak natočit co nejlepší film s tak nízkým rozpočtem.

Kde budou moci nyní diváci váš film vidět?

Aktuálně film přihlašujeme na české filmové festivaly a plánujeme jej vyslat i do zahraničí. Veškeré informace ohledně promítání budeme postupně zveřejňovat na facebookovém profilu filmu. Až si Amber odbude své festivalové kolečko, bude zveřejněn i volně ke zhlédnutí na internetu.

Nakolik se může zkušenost z natáčení Amber odrazit ve vaší současné profesi?

Natáčení Amber mi dalo opravdu hodně. Snad ve všech aspektech, které se filmování týkají, jsem se něčemu přiučil. Je těžké říct, co konkrétně zužitkuji v současné profesi, ale vše, co jsme na Amber udělali, včetně chyb, mě jistě posune dál při tvorbě jakéhokoli příštího audiovizuálního díla.