Držitel Ceny Jantar Jiří Šigut: Soška pro laureáty jako by znázorňovala, že vše vyšlo z hvězdy

Někteří ocenění hudebníci se o fyzické podobě Ceny Jantar, kterou tvoří soška renomované Šárky Mikeskové, loni vyjádřili jako o „cancourku“. Od vizuálního umělce určitě dostanu fundovanější odpověď, když se zeptám, jak se vám líbí soška pro laureáty?

Líbí. Jako by znázorňovala, že vše, co jsme my a co je kolem nás, vyšlo z hvězdy, tedy i na zužujícím se vrcholku drobný jantar. Navíc se soška dobře drží v ruce. Jsem rád, že pořadatelé oslovili zrovna Šárku Mikeskovou.

Našel jste někdy jantar? Je to dokonce možné třeba i na Hlučínsku, kam kdysi přinesl ledovec švédskou žulu i jantary z Baltu. Jaký je váš vztah k tomuto prazvláštnímu pryskyřicovému „kameni“

Jantar, tak to je paráda a mě v rámci zájmu o přírodu samozřejmě zajímá. O tom možném nálezu i na Hlučínsku jsem nevěděl, ale je jasné, že když tu máme bludné balvany, tak sem určitě ledy spolu s chladem neohrabaných kamenů přinesly i trochu tepla v podobě drobnějších „šperků“. O hledání jantaru na pobřeží Baltu jsem vyprávěl nedávno v rámci své děkovné řeči v galerii Saigon. V Gongu na tuto druhou část děkování na podiu nedošlo. Naštěstí, opravdu naštěstí (smích).

Monografie Jiřího Šiguta. (Foto: M. Straka)

Proč vlastně nominovaní výtvarní umělci po vyhlášení nominací uspořádali společnou výstavu právě v ostravské nezávislé Kalerii s čupr uměním Saigon? Pohybuji se ve výtvarných kruzích dost často, takže vím, že tam bylo patrné jisté vyhraňování se vůči Ceně Jantar.

Že kurátory ze Saigonu napadlo uspořádat něco s nominovanými, jsem se dozvěděl z e-mailu během pobytu na vratislavské akademii v Polsku, a hned jsem s nadšením odepsal, že jsem pro. Nakonec z toho byla minivýstavka. Zahájení jsme všichni pojali jako performanci děkovné řeči, ale s nezapojeným mikrofonem. Byla to legrace, obzvláště děkovná řeč Dana Balabána byla opravdu k popukání.

Má pro výtvarné umělce Cena Jantar vůbec nějakou hodnotu?

K Ceně Jantar jako takové v Saigonu nikdo nic nenamítal. Jen si nějak nemůžeme poradit s tou velkou akcí, což je asi logické. Při práci jsme zalezlí v ateliérech, většinou sami. Jsem celkově skeptický k cenám a vůbec k oceňování něčeho takového, jako je v našem případě výtvarné umění. Cen je hodně, ale to vůbec nic nemění na faktu, že vidět více lidí v galeriích, tedy mimo zahájení, je opravdu zázrak. O přestávce toho večera si kurátoři vzali sošku a já je vyfotil před stěnou s mnoha logy. Na snímku se usmívají, ta loga vzadu, uaaaau!!! Snímek umístili na Facebook a už se množily gratulace k ceně. To je také jedna z věcí, která mně byla asi nejmilejší, že mezi námi nominovanými fungovala jistá chemie.

Aktéři galerie Saigon se soškou. (Foto: Jiří Šigut)

Čím byl ještě způsoben ten odstup ke slavnostnímu večeru v Gongu ?

Když budu mluvit za sebe, tak přece jen cítím, že literatura, výtvarné umění nebo i artificiální hudba jsou jen jakýmsi apendixem toho opulentního představení. Akce je to opravdu monstrózní, na mě příliš přeslazená. Přiznám se, že to není zrovna můj šálek kávy a použité prostředky by se mohly spíše vložit na podporu mladého umění. Ale plně chápu, proč tomu tak je, a mělo to i profesionální úroveň. Oceňuji rozšíření cen o tu Za celoživotní dílo. Hodně přátel mi psalo, jak je projev fotografa Jindřicha Štreita dojal, a ten můj naopak pobavil. Z toho, jak jsme si pak na sebe udělali s Jindrou čas a popovídali si, jsem měl velkou radost.

V Gongu jste měl jednoznačně nejdelší děkovný projev ze všech oceněných. Tím jste pozici výtvarné ceny minimálně zdůraznil, aby nezůstala ztracena v tolika hudebních a divadelních kategoriích. To byl záměr? A stačil jste říct opravdu vše?

Uznávám, že děkovačka byla asi dlouhá, ale chtěl jsem vyzdvihnout práci dalších dvou nominovaných, Daniela Balabána a galerie Saigon. A posléze jsem jen vycházel z tiráži v mé monografii, té práce na ní bylo opravdu hodně. Ale i v tom objemu a určité dávce stresu, kniha vznikala v nezvykle příjemné atmosféře. Uznávám, že dlouhé projevy jsou otravné a mnoho lidí to nezajímá. Mrzí mne, že jsem nestačil poděkovat Jaromíru Typltovi který vznik monografie inicioval, a dále ranní, odpolední a noční směně v tiskárně (smích). Osobně se mi při předávání cen líbilo to kratičké poděkování básnířky Ireny Šťastné. Na druhou stranu, mohla zmínit nakladatele. Pod její sbírkou je podepsáno nakladatelství Protimluv, které nevydává špatné tituly, takže zmínit se, to je také forma poděkování. Dovolím si navrhnout, aby se jména vydavatelů zmiňovala už v rámci nominačních klipů před samotným vyhlášením. Vydavatelé totiž nemají na růžích ustláno.

Jiří Šigut tleská Jindřichu Šteitovi. (Foto: P. Hlubek)

To nemají. A docela mě mrzí, že diváci v Gongu se vlastně nijak nemohli seznámit s vaším dílem. Co s tím? Nebylo by třeba řešením, kdyby nominovaní umělci měli ve dvoraně Gongu v den udílení cen jednodenní výstavu?

O výstavě, byť krátké, bych pochyboval, ale je to otázka názoru. Spíš bych změnil nominační klipy. Místo těch portrétů, jednou zprava, jednou zleva, pak z ánfasu, bych navrhl ukázat alespoň pár ukázek z díla nominovaného. Nemuselo by jich být mnoho, protože v tom krátkém formátu se toho nedá představit moc, ale pro představu by to stačit mohlo. Je však otázkou, jak to udělat u ostatních kategorií, třeba v případě zpěváků, interpretů, herců.

Obdobně. Třeba desetisekundový šot z patřičně vypjatého monologu laureátky Pavly Gajdošíkové v představení Maryša by ukázal dost. Stejně tak vybrané vrcholné pasáže z hudebních čísel. Co si myslíte o složení výtvarné poroty?

O nominovaných rozhodovala komise složená zřejmě z toho nejlepšího, co zde máme. A také za spolunominované se člověk nemusí stydět.

Neměl jste čas na pódiu strávený děkováním věnovat spíše stručnému výkladu, co vlastně tvoříte? Když už se tomu moc nevěnují pořadatelé ani moderátoři. Prosím, zkuste to teď.

Tak to by bylo několikanásobně delší než děkování na podiu. Spíše bych odkázal na své nové webové stránky: www.sigut-jiri.cz

Pár textů o vašich výstavách i o oceněné monografii vyšlo i na těchto stránkách. Knihu si lze koupit v ostravském Domě umění nebo ve Fiducii. Kde teď laureát Jiří Šigut uložil Cenu Jantar?

Je v kuchyni a přidržuje se jí malý robot. Ale ne kuchyňský.