Oceněná Pavla Gajdošíková: V Maryši se cítím jako děcko, kterému je čtyřicet a třináct zároveň

Když vyhlašovala Jitka Stauder vaše vítězství v kategorii herečka roku v Ceně Jantar 2018, řekla: Je to doma. Co tím mohla myslet?

Já jsem si v první chvíli myslela, že když je to doma, tak je to v Ostravě. My jsme s Jitkou velké kamarádky, já jí říkám Pumičko, ona mi říká Maryško. Spolu prožíváme spoustu dobrodružství. Bavíme se spolu skoro o všem, a i ten kostým, který jsem měla na galavečeru na sobě, mi udělala ona. Strašně mi fandila a myslím si, že i ona sama z toho měla velkou radost, protože je to velmi obětavý člověk, který miluje divadlo.

Vaše reakce na jevišti haly Gong, to vaše vzájemné objetí s Jitkou Pumičkou Stauder, byla neuvěřitelná! Po udělení Ceny Jantar jste děkovala režisérce a umělecké šéfce Divadla Petra Bezruče Jance Ryšánek Schmiedtové …

Ano, děkovala jsem za tu možnost zahrát si Maryšu.

Co jste cítila ve chvíli, když jste se dozvěděla o této roli?

To se stalo na celosouborové schůzi. Tam nám bylo sděleny nové tituly a jedním z nich byla Maryša. Úplně se mi udělalo zvláštně krásně. Ale nevěděla jsem, že to budu hrát já. Říkala jsem si, že tohle bude pro jinou herečku. Ale řekla jsem si, že to nevadí, že už jenom to, že budeme hrát Maryšu, tuhle skvělou hru, je skvělý nápad. A navíc to, že to bude dělat Janka, která těm ženským postavám velmi rozumí a velmi dobře je cítí. Pak následovaly osobní pohovory, kde mi Janka sdělila, že je to role pro mne….

A když vám to tedy bylo sděleno, tak co?

Nevím, jestli jsem byla šťastná. Trošku asi ano, ale velmi jsem byla překvapená. Velmi. Bála jsem se. Bylo mi trochu úzko. Nevím proč. Vždycky když dostanu nějakou dobrou zprávu, nevím, jak mám reagovat. Mám to vždycky trochu „na dýl“. Trošku mi to všechno déle trvá, než mi to dojde. Pak mi Janka všechno vysvětlila. Divila se, proč jsem tak překvapená. Že je to role pro mne a že musím vědět, že je pro mne. Řekla jsem si, že mne asi zná lépe, než znám já sama sebe.

Když tuhle roli dáme do kontextu s ostatními, které u Bezručů hrajete, byla práce na Maryši v něčem jiná?

Ano, bylo to jiné. Nechci říct snazší, ale Maryša mi byla velmi blízká. Všechno, co ona prožívala, i ten příběh. Neříkám, že bych někdy chtěla někoho zabít. To určitě ne. Ani vinit někoho. Ale třeba jazyk, protože jsem z Valašska, mi byl velmi blízký. Neměla jsem problém se text naučit. Bavilo mne ráno vstávat s Maryšou. Zkoušení bylo velmi pohodové, ani jednou nenastal žádný konflikt. Všichni jsme byli naprosto připravení. Spíše to všechno pro mne bylo jako za odměnu. Ani to zkoušení nebylo normální a běžné, i to zkoušení bylo pro mne tím vysněným zkoušením v divadle.

V postavě Maryši jsou dvě roviny. Na začátku jde o děvčátko, ve druhé půli o zralou ženu a matku. Mezi oběma rovinami je i jistý časový posun. To děvčátko a ta vdaná a svým způsobem zlomená žena –  co vám dalo víc práce?

To jste se trochu trefil. Nerada o sobě mluvím. Jsem v divadle nějakou dobu. Přišla jsem v osmnácti letech, to je věk, kdy člověk ještě přesně neví, co chce v životě dělat. Pak přijde to přání, že chcete být dobrý, nechat se rolí prostoupit. To s sebou nese někdy až nepříjemné věci, že se v tom člověk může ztrácet. Pro mne Maryša byla jakoby vysvobozením. Mohla jsem býti tou i tou. Občas mívám pocit, že v sobě hledám, kdo jsem a co jsem, což si myslím, že má mnoho lidí. Snad to někdy, možná až na sklonku života, doopravdy poznám. Já sama v sobě jsem děcko, které vypadá na čtyřicet a je mu třináct (úsměv).

Teď přeháníte, na čtyřicet rozhodně nevypadáte, ani ještě žádnou čtyřicátnicí nejste …

Dobře, děkuji, já chci spíše říci, že ty obě roviny se mi zkoušely i hrály velmi dobře, cítila jsem se v nich jako doma.

Dramaturgyně Kateřina Menclerová vykládá postavu vaší Maryši jako hluboce a čistě věřící dívku a ženu. Na příští otázku nemusíte, pokud nechcete, odpovídat, ale já se ptám: Vy sama jste věřící křesťanka?

Ano, já jsem pokřtěná a jako děcko jsem každý víkend chodila do kostela.

Považujete víru a křesťanské hodnoty dnes za důležité? V Maryši se několikrát připomíná katechismus a desatero …

Já nechci mluvit za ostatní, ale pro mne je to důležité. Je to jakýsi morální kontext. Pro mne víra nebo Bůh není něco, co je někde nahoře nebo dole, ale to, co je prostě kolem mne. Myslím si, že to je velmi důležité v rámci toho, jak se máme k sobě chovat. Jak já se mám chovat ke svým blízkým. A čekám, aby se tak oni chovali ke mně v momentě, když já tohle dodržuji. Mám pocit, že to, co dávám, se mi i vrací. Nejsem člověk, který teď momentálně chodí do kostela. Nejsem člověk, který by víru mezi lidmi rozšiřoval. Spíše věřím v takovou tu normální víru, která už je v nás zakořeněná.

Myslíte si, že to, v co věříte vám pomohlo v přípravě na roli Maryši i v jejím odehrání?

Myslím si že ano.

Za Maryšu jste byla nominována i na Cenu kritiky, někdejší Cenu Alfréda Radoka. Brzy se dozvíme, jak to dopadlo. Vy sama si vážíte podobných ocenění, nebo nad nimi mávnete rukou, jako někteří jiní herci? I když bych se vlastně ptát nemusel, když si vzpomenu na vaši reakci na získání Ceny Jantar …

Někteří to říkají, ale já jim zase až tak úplně nevěřím. V každém herci je alespoň troška té radosti, když zjistí, že to, co do toho dal, někdo vidí a že si toho někdo cení. A je to dobrá reklama i pro divadlo. Vůbec jsem získání ceny nečekala, dlouho jsem vydýchávala už samotnou nominaci.

Blíží se konec sezóny. Čekají vás ještě nějaké velké role?

Blíží se premiéra Hedy Gablerové, v tom nehraju. A pak bude Mistr a Markétka, obsazení ještě není známo. Ale tam bych měla být, tam budeme všichni.