Bezruč si o zhudebnění v tvrdé a syrové formě přímo říkal, zní z tábora death metalových Anselm

Jak vypadá aktuální situace v kapele Anselm?

Jakub Malchárek: Momentálně jsme ve fázi skládání písní na novou desku, kterou bychom se rádi posunuli někam dál než za hranice regionu. Snad můžu prozradit, že zatím máme skladbu o československých legiích a o Miladě Horákové, takže národním tématům se určitě chceme věnovat i do budoucna. Do toho se samozřejmě snažíme minimálně co pár měsíců ukázat na pódiu s tím, že letošní rok pro nás bude přelomový, protože se jako Anselm poprvé podíváme za hranice Ostravy, potažmo Moravskoslezského kraje.

To zní slibně. Každopádně v roce 2017 jste vydali první album. Co vám tato nahrávka o vás řekla? Vnímáte toto album jako odrazový můstek ve vaší kariéře?

Jakub Malchárek: Pro nás to je určitě milník. Máme desku, která vznikala poměrně dlouhou dobu, protože všichni máme hudbu hlavně jako koníčka, takže se nikam neženeme. Samozřejmě že jsou některé věci, které bychom možná udělali jinak, ale to asi přichází s odstupem. Myslím, že za všechny můžu říct, že na Technopolis jsme patřičně hrdí, a i ohlasy lidí nás velice pozitivně překvapily. I další desku nebo singly bychom rádi nahráli opět s Adamem Kowalem (zvukový inženýr z Muflon studia, kde kapela svůj debut nahrála – pozn. red.) tím ležérním tempem po odpoledních a o víkendech. Jinak u nás spíše platí, že skládáme převážně, abychom měli nový materiál na koncerty, a teprve až máme písní dost a hlavně je bezchybně umíme, tak začínáme plánovat studio a nahrávání. Od první skladby, kterou si lze poslechnout i na albu, až po konečné vydání Technopolis uběhly dva roky. Jestli to tentokrát stihneme dřív, nikdo z nás neví, ale určitě chceme vydávat i singly s menším počtem skladeb.

Máte jasně dané, jakým směrem se chcete po hudební stránce vyvíjet?
Lukáš Balabán: Pokud jde o směr hudebního vývoje, probíhá víceméně intuitivně. Nejsme tím typem kapely, kde bychom se programově rozhodovali ve stylu: „Tak, máme za sebou metalovou desku a další projekt bude reggae / dechovka / metalcore a komu se to nelíbí, tam jsou dveře.” Výsledný hudební tvar je vlastně syntézou toho, co posloucháme, co žijeme, o co se zajímáme a co nás ovlivňuje, hlavně tedy Ondru Gašpara a mě, protože tvoříme jakési skladatelské duo, které vždycky vytvoří nějakou základní verzi skladby, která se pak na zkouškách postupně dotváří a upravuje. Takže pokud jde o nějaké rámcové hudební zasazení, to není v prvním plánu důležité a vzniká vlastně spíš jako vedlejší efekt. Ale v jádru, pokud se nestane nějaký převrat, to asi vždycky budou sytě zkreslené kytary s hutnou basou a agresivní bicí s metalovými vokály, ať už se tomu bude jednou říkat death metal nebo doom nebo jakkoliv jinak.

Jestli nejste jediní, tak určitě jste jedna z mála death metalových kapel, která zhudebnila básně Petra Bezruče. Proč jste se k tomu odhodlali a proč si myslíte, že zrovna dílo Petra Bezruče je pro vaši tvorbu vhodné?

Jakub Malchárek: Tím, že čtyři pětiny kapely pocházejí z Ostravska a Bohumínska, máme k našemu regionu velice blízký vztah, a ten oslí můstek k Bezručovi tam je velice krátký. Jeho texty si o zhudebnění v nějaké tvrdé, syrové a naléhavé formě o to přímo říkaly. Vždyť to je přesně o tom, o čem skládáme do jisté míry i my – osudy v industriální technopolis. Prvoplánově jsme to určitě nedělali jen proto, že před námi to nikdo neskloubil. To pouto tam je hlubší.

Máte nějaká vnitřní kritéria, jak ze spojení „death metal a Bezruč“ vytěžit jen plusové body, aby to nebylo jen nějaké násilné, plytké spojení?  

Lukáš Balabán: Určitým rámcovým kritériem je pro nás skutečnost, že metal jako hudební žánr je zaměřený na stinnou stranu lidského žití. Ať už z pohledu náboženství a potýkání se s jeho četnými tabu a případy pokrytectví, nebo z pohledu sociální kritiky a upozorňování na různá zla ve společnosti. V neposlední řadě jsou metaloví interpreti, kteří ve své hudbě prozkoumávají oblast vnitřních lidských strachů, obav či tužeb, které jdou třeba až za hranice toho, co lze považovat za duševní zdraví.

A jak do toho všeho pasuje Petr Bezruč?
Lukáš Balabán: Do tohoto kontextu Bezruč zapadá podle mého názoru velice dobře a tím tedy vlastně naplňuje dané kritérium. Maryčka Magdónova je příběh velkého a zbytečného neštěstí. Básně jako Ostrava nebo Kdo na moje místo zase vykreslují velkou marnost, utrpení a ponížení prostého člověka v dravém kapitalismu hnaném průmyslovou revolucí. To samo o sobě však není jediným důvodem, proč jsme po Bezručovi sáhli. Pokud jsme album Technopolis chtěli pojmout jako reflexi průmyslové historie našeho rodného kraje, tedy něčeho, co se nás týká, Bezruče jednoduše nešlo ignorovat. Lidé, kteří chodí na naše koncerty a poslouchají nás, nám často říkají, že je to oslovuje, protože Technopolis je něco, co se osobně týká jich samých. Mezi námi a naším publikem tak existuje jakási sounáležitost, společná zkušenost.

Podle jakých pravidel Bezručovy básně zařazujete? Chcete v tom pokračovat i v budoucnu?

Jakub Malchárek: Básně nás musely v prvé řadě něčím oslovit, mít pro nás nějakou výpovědní nebo příběhovou hodnotu. Ve druhé řadě pak musely mít i nějaké praktické prvky, jako například vhodnou délku, rytmus a podobně. Za nás jsme téma Bezruč prozatím vyčerpali, nechceme být známí jenom jako „ta kapela, která hraje Bezruče.“ S jinými poetickými, prozaickými a historickými texty ale určitě budeme pracovat i v budoucnu. Například část textu naši nové písně Legie obsahuje kromě autorského textu od Lukáše také báseň Domov od Josefa Václava Sládka.

Jedna z Bezručových básní, které jste zhudebnili, je Kdo na moje místo. Proč zrovna tato báseň? V této souvislosti je dobré zmínit i to, že tento text použil také Jaromír Nohavica. Dostaly se k vám nějaké reakce, které obě písně porovnávaly? Případně neozval se i samotný Jaromír Nohavica s nějakým komentářem?

Lukáš Balabán: Celý příběh se zhudebněním téhle básně je vlastně až trochu legrační. Já tu báseň znal ještě z vlastní četby Slezských písní na střední škole. Že ji zhudebnil Jaromír Nohavica, jsem v době, kdy jsem pro ni psal hudbu, vůbec nevěděl. A myslím si, že je to dobře, protože by to asi dost ovlivnilo můj postup a ta píseň by byla jiná, než je teď, kdy je jak pro kapelu, tak pro fanoušky velmi oblíbeným kusem. Nicméně poté, co bylo všechno hotovo, jsem od pár přátel dostal reakce, že Kdo na moje místo je přece Nohavicova píseň. Nevěděli, že jde o Bezručův text. To mě potom přimělo si Nohavicovu verzi pustit. Která z těch dvou je lepší, to nechávám na lidech, ať poslechnou a posoudí. Každopádně od Jaromíra Nohavici, pokud je mi známo, žádná reakce nepřišla.

Tak třeba ještě přijde. Nicméně další z vašich písní je O kováři Keltičkovi. Čím je vám sympatický zrovna tento příběh?

Jakub Malchárek: Co si budeme nalhávat, jsme z Ostravska, a uhlí k tomuto regionu tak nějak patří. Proto nám přišlo patřičné napsat a zhudebnit legendu o kováři Keltičkovi, který na černé zlato narazil. Byla to pro nás naprosto očividná inspirace, kterou jsme prostě museli zhudebnit. Na Slezské Ostravě je v Keltičkově ulici dokonce Muzeum Keltičkova Kovárna věnované právě tomuto příběhu.

Už jste prozradili, že dalším autorem, jehož básnický text použijete, je Josef Václav Sládek. Máte však v plánu zhudebnit i básně i jiných regionálních, případně i zahraničních, autorů? Třeba s ohledem na to, že v kapele působí také Lukáš Balabán, tak se nabízí koncepční album týkající se některé z knih jeho otce – prozaika Jana Balabána… Uvažovali jste o tomto kroku?

Lukáš Balabán: U zhudebňování poezie jsme tak trochu zůstali i u našeho současného projektu, a tam už jde o jiné autory, než je Bezruč. Víc o tom zatím raději nebudu prozrazovat. Každopádně myšlenka na nějakou práci s tátovým dílem před nějakým časem na stůl padla, ale má dost much. Tou největší je sociokulturní břemeno, důkazem čehož je například i tato otázka. (smích)… Otec pro řadu lidí mnoho znamenal, a každý má nějakou vlastní představu o tom, co jeho dílo říká a jak je oslovuje. Další věc je, že šlo o postavu v kulturní sféře natolik výraznou, že jakékoliv počínání jeho syna s jeho tvorbou by bylo vnímáno jen jako nějaká forma silnějšího či slabšího odvaru, znevážení nebo dokonce poplivání jeho odkazu. V mnoha ohledech jde o nedotknutelný jev.

S tím je nutné se asi smířit…

Lukáš Balabán: Ostatně to je důvodem, proč se raději věnuji hudbě, a ačkoliv mám literární ambice, nechávám to zatím být. Nechci být srovnáván s otcem nebo být považován za nějakého jeho vlajkonoše. Na neustále se opakující poznámky některých, že se mu podobám i vizuálně a jak je to neuvěřitelné, jsem už dost alergický. Touto cestou bych chtěl vzkázat všem, kteří to budou číst, že o tom vím, že genetika funguje. A už mi to prosím neříkejte.

Dobrá, přejděme zase k jinému tématu. Je možné definovat, co je pro vás tím hlavním důvodem, že hrajete v metalové kapele? Chcete nějakým způsobem na své fanoušky působit a měnit je, anebo vám hraní v kapele slouží výhradně jako zdroj zábavy? 

Jakub Malchárek: Primárně je to náš koníček a zdroj zábavy. Samozřejmě chceme nést a předávat nějaké sdělení a pocity. Ať už je to právě ten občas tvrdý život v industriální metropoli nebo zásadní události, jako třeba tragédie v Dole Dukla v roce 1961. Necílíme na jednu skupinu lidí, nebo jedny posluchače žánru. Návštěvníci našich koncertů jsou lidé ve věku 16 až 60 let, pro které je někdy i rock příliš tvrdý. A navštěvují nás možná právě proto, že spojit death metal, Bezruče a Ostravsko jim minimálně přijde jako dobrý nápad a něco s čím se mohou ztotožnit.

Jak byste z vašeho pohledu zhodnotili ostravskou hudební scénu?

Jakub Malchárek: Musím zaklepat, že za poslední dva, tři roky se ta scéna velmi pěkně vyvíjí. Možná je to ale dáno i tím, že na nás chodí více lidí, a to se přece jen jinak hraje. Relativně nedávno rozjel hudební scénu klub Rock Hill, kde se nám hraje výborně, samozřejmě tady jsou potom stálice jako Barrák, Hudební bazar a Chlív, kde už jsme také vystupovali, ať už jako Anselm nebo Oblivion. (Původní název skupiny. Ke změně na Anselm došlo před vydáním debutu, a to mimo jiné z toho důvodu, že se kapela začala zaměřovat na regionální témata a na úkor angličtiny se rozhodla zpívat česky – pozn. aut.)

Na druhé straně zase nehrajeme každý víkend, takže nám velikost scény a vybavenost klubů vyhovuje. Co se kapel týká, tak v Ostravě se držíme několika, se kterými více spolupracujeme, jako například Město Šedi, které nám je blízké tematikou, nebo třeba Kazgaroth. V prvé řadě to musí být pohodoví lidé, a musí na ně být spoleh. Často navazujeme spolupráci s kapelami, jejichž hudba se nám líbí. A o hudbě to celé je.

Jaké jsou vaše další plány? Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?

Jakub Malchárek: Letošní rok určitě poprvé jako Anselm vyrazíme za hranice Ostravy. Konkrétně je zatím potvrzený koncert 15. června v opavském Jamu a na podzim se ukážeme v Brně. Rádi bychom zahráli v Karviné, Havířově a ve Frýdku-Místku, ale termíny ještě nejsou pevně dané. Ideální je sledovat naše facebookové stránky. Určitě se zjevíme několikrát v ostravských klubech. Jestli na podzim vydáme i nějaký singl, je taky ve fázi „rádi bychom“, ale zatím je brzo slibovat.