Cimbalista Daniel Skála: Cena Jantar mi dodala odvahu dělat věci dál po svém

Pro mnohé se jedno z největších překvapení událo právě v kategorii Instrumentalista roku, kterou jste vyhrál. Bylo to překvapením i pro vás samotného?

Ano, bylo to nesmírné překvapení. Protože když jste v kategorii s někým, jako jsou Ivo Kahánek nebo Martin Kasík, kteří jsou právem ve svém oboru uznávaní a známí, tak logicky neočekáváte, že by se porota mohla rozhodnout pro někoho, kdo není tak známý a kdo se věnuje na poli umělecké hudby něčemu tak minoritnímu, jako je soudobá tvorba. O to větší radost z toho samozřejmě mám.

Jak se vám ve společnosti dvou renomovaných klavíristů pobývalo?

Už samotná nominace byla pro mě velikým překvapením a přijde mi fantastické, že jsem se alespoň virtuálně a na dálku ocitl ve společnosti tak vynikajících umělců. Třeba se to někdy podaří i ve skutečnosti a zahrajeme si spolu na jednom koncertním pódiu: třeba právě Janáčkovu hudbu, kterou jsem v loňském roce shodou okolností také nahrál na CD.

Oslovil vás nedělní galavečer? Co z jeho programu vás nejvíce zasáhlo, případně i minulo?

Upřímně, byl jsem vlastně mile překvapen, vzhledem k pestrosti programu jsem se trochu obával nesourodosti. Nevím, jestli to způsobilo mé ocenění, ale odcházel jsem s úsměvem. Nejvíc mě asi zaujaly obě kapely, Nedivoč a February, možná právě proto, že to není žánr, ve kterém bych byl „doma“, ale všichni muzikanti na mě působili bezprostředně a jejich hudba mě bavila. Rád jsem si poslechl muzikálové songy, bavily mě třeba i „zlomené klarinety“. Bylo vlastně moc zajímavé poslouchat hudbu tolika žánrů hned za sebou, to považuji za největší klad celého večera. Hudba pak vyznívá v úplně jiných souvislostech, než jsme zvyklí, a to mi přijde zábavné. Jediné, co mě minulo, bylo občerstvení po koncertě, protože už jsem spěchal domů. Ale tato malá skvrnka je jen mou osobní záležitostí.

Je pro vás takové ocenění motivací do dalších hudebních aktivit? Přemýšlel jste už, co tím chtěla porota říci?

Uvědomuju si, že nešlo o souboj nebo soutěž mezi mnou a zmíněnými klavíristy, ale vlastně o to, proč a z jakého důvodu se porota rozhodla udělit cenu mně. Sám si to vykládám slovy své ženy, že porota se rozhodla na základě „oscarového scénáře“, tedy vybrat někoho méně známého se silným „příběhem“. U mě to konkrétně znamená stokilový nástroj, který si s sebou vozím, ladím a který vlastně málokdo vnímá jako koncertní. Jako hráč a skladatel pak jednoznačně inklinuji k soudobé umělecké hudbě, což je pole mezi běžnými posluchači „klasické“ hudby neprávem dosti opomíjené. To, že já vím, jak může být soudobá hudba úchvatná, kontaktní, přímá, ještě neznamená, že je to obecně známý fakt. Možná právě proto mi ocenění udělalo takovou radost, vážím si ho a myslím, že mi dodá trochu odvahy k tomu dělat dál věci po svém.

Myslíte, že o kulturu Moravskoslezského kraje se i díky Cenám Jantar pečuje bedlivě?

V Ostravě i jinde v kraji se toho děje spousta, a to je nepochybně dobře. Je zde mnoho lidí, kteří se snaží obohacovat kulturní život, bohužel si ale také uvědomuji jistá omezení. Nemusíme si nalhávat, že jsme nejbohatším krajem, což sice mnoho lidí dokáže přetavit v něco pravdivého, přesto když se jedná o finančně náročnější aktivity, není vždy jednoduché věci rozhýbat tak, aby vše nakonec klaplo. Samozřejmě si ale velice vážím finanční i jiné podpory ze strany krajských i jiných institucí. Bylo by skvělé, kdyby se i lidé, kteří mají peníze, byli ochotni více do kulturních aktivit zapojovat. Umění by totiž podle mě nemělo být vnímáno jako něco, co je drahé a jehož výsledek je mnohdy nejasný, ale naopak jako úžasná příležitost k osobnímu i společenskému rozvoji. Proto tímto apeluji na ty, kteří mají, aby dál měli a trochu více chtěli.

Už jste pro svou jantarovou sošku našel vhodné místo?

Nejsem si jist, jestli ji umístíme do spodní části našeho bytu, nebo do vrchní. Vzhledem k tomu, že máme tři kočky, obávám se, že k újmě může dojít kdekoliv. Každopádně zkusím najít místo, kde se jí bude líbit.