Musí být těžké, když se člověk cítí být někým jiným, říká Jakub Burýšek, představitel rekordmanky přeoperované na muže

Čekal jste, že vás režisér Tomáš Dianiška obsadí do hlavní role Zdeny Koubkové své autorské inscenace Transky, body, vteřiny?

Ne, nečekal. Když nám řekli, že se bude v dramaturgickém plánu realizovat tato inscenace, bylo řečeno, že jde o příběh sportovkyně. Považoval jsem za samozřejmé, že to bude příležitost pro dámskou část našeho souboru. Bylo by to i jednodušší, protože celé představení být za ženu a nakonec za chlapa, to mi v tu chvíli přišlo vhodnější pro některou z kolegyň. A ono ne, překvapil mě režisér.

Takže jste tu volbu bezvýhradně přijal?

Nejen, dokonce jsem se začal hodně těšit, protože to byla pěkná výzva a samozřejmě jsem byl plný očekávání, co z toho vlastně vznikne.

Kdy jste se dozvěděl, že postava Zdeny má zároveň zdejší regionální původ?

Až ve chvíli, když už bylo jasné obsazení,  jsem si začal googlit její životopis a byl jsem o to více překvapen. Tohle jsem opravdu nečekal, navíc její osud mi přišel o to více zajímavý. Najednou se otevřel příběh, který začal jenom kousek od nás a vůbec se o tom nevědělo. Tehdejší dobová propaganda smazala po Zdenině odhalení vše, co se dalo.

Z inscenace Transky, body, vteřiny. (Foto: Lukáš Horký)

Jaké informace jste měli o Zdeně k dispozici?

Dívali jsme se na různé dokumenty, třeba jak je to se změnou pohlaví a jak je to s lidmi, kteří se cítí být někým jiným. Sehnal jsem si knížku od Lídy Merlínové Zdenin světový rekord, nicméně to byla jen vedlejší inspirace. Během zkoušení jsem v jejím rodišti nebyl, ale Paskov znám z dřívějších dob.

Existují její/jeho příbuzní?

Naše dramaturgyně Kateřina Menclerová po nich pátrala, ale bezvýsledně. Už zřejmě nežijí.

Jak se vám spolupracovalo s Tomášem Dianiškou?

Skvěle, byla to velká radost a moc mě to bavilo, protože je nejen režisér, ale především herec. Uplatňuje přátelský přístup, na druhou stranu je autoritou. Motivoval, ale netlačil, nechal nám volnost, soucítil se mnou zvláště ve vyhrocených pasážích inscenace. Během prvních týdnů zkoušení jsme si občas řekli: Ano, tahle situace by měla být vyhrocená, ale teď jdeme dál. Netlačil na mě ve vypjatých momentech a dal mi prostor a čas si to vnitřně nabrat.

Jakub Burýšek. (Foto: Lukáš Horký)

Jak to bylo se scénou znásilnění?

Ta scéna je hodně citlivá. Že se v inscenaci takový obraz objeví, mi přišlo zajímavé a správné, ale hlavně mi šlo o to ukázat, že Zdena není jenom otloukánek, aby se objevila i její síla a bojovnost. To že si svou frustraci a úzkost vybíjela sportem je jasné, ale jak reagovat na znásilnění? Tak jsem Tomovi zkusil navrhnout třeba zvracení a bouchání do skříňky, zkrátka na chvilku se Zdena z toho přetlaku urve a ve výsledku celou skříň převrátí. Tomáš to s nadšením přijal a ještě rozvinul a podpořil.

Co se ve vás při sžívání s touto rolí dělo?

Dlouho trvalo, než jsem se přestal stydět. Automaticky se začnete smát, těmto situacím nevěříte, takže to delší dobu trvá, než se adaptujete.

Co je ještě přípustné na jevišti, na scéně Divadla Petra Bezruče nebo na ostravské scéně obecně?

Myslím si, že v tomto případě se už na divadle s citlivými tématy nepářeme, že zacházíme až do krajností, přesto mi přijde, že jsme ještě stále v normě, alespoň co se týče celého příběhu.

Setkal jste se vy osobně s tématem transsexuality?

Ne, ale nic takového neodsuzuju. Naopak jsem si uvědomil jaké to musí být těžké, když se člověk cítí být někým jiným. Mám kamaráda, který stál o to, abychom byli zařazeni s Transkami do programu přehlídky Prague Pride. Velmi se nám to líbilo, ale nakonec se to organizačně nepovedlo, každopádně doufám, že by tato inscenace mohla otevřít spoustu témat k diskuzi.