Pojďme na tanec!: Všechno, co jste chtěli vědět o současném tanci, ale báli jste se zeptat

Podtitul představení „Stručný manuál pro vystrašené diváky“ láká právě ty, kdo se současnému tanci obloukem vyhýbají, ale ani taneční znalci nepřijdou zkrátka. Zvláštní směs humoru, sebeironie, tvrdé upřímnosti a zároveň jasně citelného zaujetí pro věc jednoduše nenechá nikoho chladným.

Vzít si současný tanec takzvaně „na paškál“, proniknout s nadsázkou pod jeho slupku a ukázat, že tanečníci, performeři i choreografové jsou lidé z masa a kostí, kteří kromě hlubokých filozofických témat řeší i vlastní problémy a strachy, není jednoduchý úkol. Tejnorová se však snaží vyjít vstříc divákovi, se kterým se mnohá současná taneční díla příliš nemazlí. Nutí ho hledat, bádat, vcítit se, reagovat, interagovat, být přítomen tady a teď a naplno, vystupovat z komfortní zóny a zase se do ní vracet, a to nejlépe vše najednou. Odpověď na otázku Co tím vším chce básník říci? se obecenstvo mnohdy dovídá jen z letmých náznaků, a spoléhat se musí na vlastní fantazii a otevřenost.

Z představení Pojďme na tanec! (Foto: Petr Kiška)

V ostravském uvedení projektu Pojďme na tanec!, který měl premiéru v Praze v roce 2017, se představilo celkem pět performerů. Známé osobnosti nejen! českého a slovenského tance a činohry – Andrea Opavská, Helena Araújo, Martin Talaga, Tereza Ondrová a Halka Třešňáková – předstoupily před diváky s kamennou tváří a jaly se demonstrovat v reálu, co je to vlastně ten současný tanec, jak ho definují odborné texty a co se přesně očekává od interpretů a od diváků. Herečka Halka Třešňáková komentovala slovy to, co tanečníci zaujatě předváděli svými těly. Zazněly (a praxi byly ukazovány) oblíbené výrazy typu: vnitřní emoce, zpřítomnění, tady a teď, hledáme úsečky v prostoru, a další. Narážky i známá klišé – a hlasitý smích z hlediště.

Po společném úvodu na jevišti osaměla Tereza Ondrová. Poté, co se stala obětí choreografické smršti Halky Třešňákové, která ji nutila zhmotňovat své pohybové fantazie (ty se až nápadně blížily stylu některých choreografů), začala Ondrová vyprávět o tom, jak se dostala k tanci, a každou fázi své kariéry doprovodila i příslušným pohybovým vyjádřením. Zmínila konkrétní jména, konkrétní místa, zlomové okamžiky. Co pro ni samotnou znamená tanec. Kdy a kde se v tanci našla. Na závěr svého sóla odhrnula oponu, za níž se objevila scéna připomínající lehce lascivní budoár, s křesly pro diváky po stranách a velkou pohovkou uprostřed.

Z představení Pojďme na tanec! (Foto: Petr Kiška)

A nyní přišla řada na akci diváků. Byli vyzváni, aby se ze svých původních míst přesunuji na místa nová a stali se v podstatě součástí scény. Po dynamické čistě pohybové pasáži se pak opakoval stejný scénář jako u Terezy Ondrové. Jeden interpret po druhém převyprávěli svůj příběh – nejen slovy, ale celý tělem, i spolu s ostatními účinkujícími. Jejich cesty k tanci se ukázaly jako velmi různorodé, občas hodně trnité a plné překážek typu: vzhled, nedokonalosti těla, věk, gender, setkání s nepravými lidmi, zranění, citové vyčerpání, naděje upírané špatným směrem, ambice zaměřené na špatný cíl. Stereotypy o tanci a tanečnících se tak zároveň bořily i potvrzovaly.

Pro nás diváky bylo místy těžké udržet se smíchy, jindy nás překvapila syrová upřímnost, ryzí praktičnost některých důležitých životních kroků i nekompromisní nespravedlnost osudu. Stávali jsme se součásti příběhů, poslouchali jsme napjatě, protože nikdy nebylo dopředu jasné, kdy přijde zlom.

Situaci na jevišti komentovala opět Halka Třešňáková. Tentokrát z dřevěné budky, připomínající starou televizi. A nezůstala jen u slov – v souladu s tím, co se odehrávalo na scéně, se i ona proměňovala, postupně odhalovala svoje tělo, až se v jeden okamžik objevila ve své „buňce“ úplně nahá (nahota je také jedno z velkých témat současného tance). Její velká chvíle pak přišla po vstupu Martina Talagy, který prozradil svou vášeň pro tanec vogue a čínský ‚tanec plaché dívky‘ – tedy styly, které smazávají rozdíly mezi pohlavími. K jeho dekadentnímu a zároveň naprosto svobodnému tanci se totiž přidali všichni ostatní performeři, oblečení v sexy kostýmech, pokrytí třpytkami a tančící za doprovodu elektronického popu. Zastavovali se v živých obrazech na pohovce ve středu jeviště nebo z bezprostřední blízkosti posílal svou energii do obecenstva.

Z představení Pojďme na tanec! (Foto: Petr Kiška)

Nakažlivou radostí z tance samotného, přes všechno, co se o něm říká a píše, přes všechna nepochopení a obavy, strhli interpreti diváky i po závěrečném potlesku, kdy je pozvali mezi sebe na jevišti, s odměnou v podobě lahváčů a hudby Lady Gaga pěkně po ruce. Párty trvala ještě dlouho do večera.

Podařilo se ale skutečně přesvědčit vystrašeného diváka, že současného tance není třeba se bát? Dle reakcí publika si troufám říct, že snaha a schopnost tvůrců nebrat sami sebe tak vážně, umět povědět o svém „oboru“ i nepěkné pravdy a komunikovat otevřeně s lidmi v hledišti, byla po zásluze odměněna. Těžko říct, jestli se teď návštěvnost současných tanečních produkcí v Ostravě rapidně zvýší, ale minimálně pro jeden večer splnila výzva Pojďme na tanec! svůj účel.