Odešel Miloš Navrátil, skvělý pedagog a člověk, který miloval hudbu

Muzikolog a pedagog Miloš Navrátil se narodil 2. dubna 1932 v Milešovicích v Jihomoravském kraji. O jeho hudebním vzdělání v prvních dvaceti letech života není nic bližšího známo. Zřejmě se podle dostupných informací o hudbu začal zajímat trochu později. Ve dvaceti letech absolvoval abiturientský kurz na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a pak hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. K jeho učitelům patřili legendární brněnští muzikologové Jan Racek a Bohumír Štědroň. Doktorát získal na Univerzitě Palackého v Olomouci, externí aspiranturu absolvoval u Jaroslava Volka, z „kádrových důvodů“ však obdržel titul CSc. až v roce 1991.

Na konzervatoř do Ostravy přišel jako mladý kantor krátce po její transformaci z Vyšší hudebně-pedagogické školy a výuce zasvětil celý svůj profesní život. Bez přerušení na ostravské konzervatoři učil v letech 1960 – 2000 a svým přísným, nekompromisním stylem výuky vychoval mnoho generací hudebníků, zpěváků a umělců. V devadesátých letech strávil tři roky na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, kde se taktéž habilitoval. Miloš Navrátil byl typ pedagoga, který žil svou profesí a obětoval jí úplně vše. Vedl své studenty k přímé zkušenosti a konfrontaci s hudbou, místo biflování dat Navrátil pouštěl hudební ukázky a učil je přesným formulacím svou vybroušenou češtinou a širokým muzikologicko-estetickým záběrem.

Pro potřeby svých žáků napsal několikera skripta a na konzervatoři vybudoval úctyhodný archiv partitur, hudební literatury a fonotéku obsahující stovky titulů na magnetofonových páscích, gramofonových deskách, audiokazetách a později CD nosičích. Ostravský skladatel Edvard Schiffauer v této souvislosti vzpomněl na prohlášení jednoho ze světově nejuznávanějších českých hudebních vědců Jana Trojana při přednášce na JAMU: „Jediné dějiny hudby, které za něco stojí, jsou konzervatorní skripta ostravského Miloše Navrátila“.

Miloš Navrátil se aktivně zabýval také hudební publicistikou. Jeho recenze a kritiky vycházely v časopisech Rovnost, Nová svoboda, Moravskoslezský večerník, Červený květ, Hudební rozhledy, Opus Musicum, Harmonie ad. Navrátilův publicistický styl byl věcný, přesný a úsporný, nepostrádal terminologickou výstižnost, rozsáhlou slovní zásobu a – když bylo zapotřebí – i určitou strohost. Ostatně, podle svědectví přímých účastníků obávaný profesor neváhal opustit koncert během produkce, když se mu výkon hudebníků na pódiu nezdál dostatečně přesvědčivý. Intenzivní a žitý vztah k hudbě jej vedl k hlubšímu zájmu o některé hudební slohy a osobnosti, který se promítá v Navrátilových monografiích Béla Bartók a Oliver Messiaen.

Velký význam přikládal systematice hudební historiografie, což zřetelně dokládají jeho Dějiny hudby (vyšly naposledy v druhém vydání v roce 2013, Ostrava: Montanex) a Nástin vývoje evropské hudby 20. století (Ostrava: Montanex, 1992). Svůj popularizačně-naučný význam má také jeho knížka Charakteristika hudebního baroka a portréty slavných mistrů – A. Vivaldi, G. F. Händel, J. S. Bach (Ostrava: Montanex 1996), méně už oslovuje poněkud neaktuální publikace Estetické myšlení na cestě k interkulturní výchově, která je víceméně převyprávěním Kapitol z dějin estetiky Jaroslava Volka. Spolupodílel se na kolektivních muzikologických pracích (Hudební kultura na Ostravsku po roce 1945, Dějiny hudby Jaroslava Smolky aj.), zúčastnil se aktivně mnoha vědeckých konferencí a vytvořil řadu rozhlasových pořadů zejména o hudbě 20. století.

S profesorem Navrátilem se pojí celá řada úsměvných historek, jak už to u osobností, které vzbuzovaly svým nekompromisním a přísným vystupováním obavy, chodívá. Bohužel jsem ho jako pedagoga již nezažil, neboť jsem nastoupil na Janáčkovu konzervatoř již do třídy jeho nástupce, neméně skvělého doktora Jiřího Čecha. S Milošem Navrátilem mne však osud několikrát svedl dohromady později. Nejprve se tak stalo během mého studia v 1. ročníku konzervatoře, kdy si mne vysoký, uhrančivý elegán vyhmátl v hudebním archivu a málem mne vyplísnil za to, že nemám naposlouchanou Stravinského Lišku.

O 15 let později jsem s ostychem vytočil jeho číslo při práci na disertaci o skladateli Eduardu Dřízgovi. Mezi těmi dvěma muži vězel léta nevyřešený spor, který začal už v 60. letech dětinskou hádkou o Friedricha Nietzscheho. O to větší bylo mé nadšení, když jsem oba velikány ostravské hudební kultury mohl propojit po telefonu a oni spolu rytířsky a s překvapením hovořili po telefonu jako dva bratři. Tytam byly dřívější osobní sváry a intelektuální půtky a dokonce jsme se všichni tři domlouvali, že společně Miloše v Blansku navštívíme. Tento záměr bohužel přervala Dřízgova smrt.

Miloš Navrátil mi i přes onemocnění stačil říct mnoho důležitého. Ač těžce nemocný, přečetl si mé rané texty o hudbě. Dokázal pochválit, taktně a hlavně exaktně upozornit na nedostatky a místa, která by mohla být formulována jinak a přesvědčivěji. Cítil jsem však, že mne podporuje a to byl neobyčejně osvěžující pocit. Miloš Navrátil měl neobyčejný cit pro vystižení hudby jazykovými prostředky a mnohé z jeho rad si nesu ve svém srdci napořád. Nezapomenutelné jsou jeho myšlenky: „Hlavním naším zájmem by mělo být pozorné, bezpředsudečné naslouchání hudebním dílům, která nám přinášejí ničím nenahraditelný, specifický prožitek světa, provokují nás a zjitřují naše myšlenky a city, ale také nám přinášejí potěšení z mistrovského kompozičního myšlení a z bohaté, různorodé zvukovosti. Porozuměním modernímu umění činí člověk důležitý krok k porozumění světa, v němž žije.“

S přibývajícími lety se vyvíjelo i hudební myšlení profesora Navrátila: stejně jako koncem 80. let obdivoval partitury Cornelia Cardewa a Vladimíra Tarnopolského, poslední léta před svým odchodem na onen svět mi vyprávěl, že veškeré experimenty v hudbě jsou plané, pokud se zříkají své nejhlubší podstaty: melodie a rytmu. Sám na to téma ostatně napsal: „dnes můžeme těžko definitivně určovat hodnoty současné tvorby, protože hodnota není dílu dána v okamžiku zrodu, ale konstituuje se až jeho živým uplatněním v lidské společnosti. Lidstvo si vždy nakonec vybralo a přijalo takovou hudbu, která byla výrazem jeho života, a tímto přijetím a osvojením ji fakticky zhodnotilo.“

V profesoru Miloši Navrátilovi měla česká hudební kultura vynikající osobnost, skvělého znalce a přemýšlivého pozorovatele hudebních dějin, který nebude zapomenut.

Děkuji Vám, vážený pane profesore, za Vaši píli, poctivost, hlubokou erudici a entuziasmus, s nímž jste vstoupil do srdcí desítek hudebních generací a navždy ovlivnil jejich rozhled, tvůrčí rozmach a umělecké směřování.

Ať Vám v hudebním nebi zní jen takové koncerty, z kterých nebudete muset odcházet!