Herečka Těšínského divadla Petra Sklářová: Bála jsem se, aby role Evy v Gazdině robě nebyla probrečená

Jste členkou české scény Těšínského divadla, ale to je snad všechno, co se o vás dá zjistit. Můžete popsat cestu, která vás přivedla k divadlu?

Jsem původem Ostravačka, narodila jsem se v Ostravě, ale vyrůstala jsem v malé vesničce Lysice nedaleko Boskovic. Tam jsem chodila na základní školu a tam dodnes žije moje maminka i můj bratr. Do Ostravy jsem se vrátila až po nástupu na Janáčkovu konzervatoř, původně na studium zpěvu. Nikdy v životě jsem v dětství nechodila ani do dramaťáku, ale devět let jsem se učila zpívat na ZUŠ. Když jsem končila základní školu, neměla jsem žádné umělecké ambice, ale paní učitelka řekla: „Zkus to“. Mne by to ani nenapadlo.

Ve vaší rodině nebyl nikdo s uměleckými, potažmo divadelními sklony?

Ne, nikdo. A já jsem měla vybrané jazyky a hotelovou školu ve Slavkově u Brna.

Z Lysic jste to měla blíž do Brna, než do Ostravy …

To ano, ale v Ostravě jsem měla svého otce, a tak jsem si nakonec řekla, zkusím to tady. A oni mne vzali! Podle mne z docela záhadných důvodů, ale roli asi sehrálo to, že jsem vůbec nebyla nervózní, protože mi to bylo prostě jedno. Vezmou, nevezmou, prostě jedno.

To je docela dobrá rada pro všechny, kteří se hlásí na nějakou školu. A jak tedy došlo k tomu, že jste nakonec herečkou?

Úplně jednoduše. Zpěv prostě nebyl správná cesta. Myslím si, že absolutně nejsem typ na operu, prostě na to nemám hlas. Navíc se přidaly nějaké psychické věci a já jsem se zasekla vůči tomu studiu. Od té doby skoro nezpívám, když k tomu nejsem donucená …

…k tomu se ještě vrátíme, protože to není zase až tak pravda. Vím o vás, že v současnosti opět studujete zpěv …

… ale to je něco jiného, Ano, chodím do Pop Academy, protože si myslím, že bych se přece jen měla s tím svým zpěvem poprat.

Dobře, vrátíme se k tomu, až bude řeč o vaší Evě z Gazdiny roby, kde velmi hezky zpíváte.  Teď pojďme k té vaší cestě za herectvím.

Dobře. Ve třetím ročníku studia zpěvu nastal docela velký problém, moc mi to nešlo, spolužáci už byli mnohem dál než já, která se tam pořád motala s nějakými lidovkami, a velmi reálně se uvažovalo o tom, že s celou konzervatoří skončím. Tehdy zasáhl Miloš Čížek, současný šéf české scény v Těšínském divadle a pedagog Janáčkovy konzervatoře.  Moje paní profesorka Luzarová byla přesvědčena, že jsem typ pro jeviště. A s panem Čížkem, který tehdy byl vedoucím hudebně-dramatického oddělení, se domluvili, že by byla jedna alternativa možná. Udělala jsem přestupové zkoušky a nastoupila jsem do hudebně dramatického oboru. A zase jsem byla mezi děckama, kteří už měli za sebou základy a já neuměla nic. Pěvecký základ mi byl skoro k ničemu. Hlavní obor, tedy herectví, mne pak učila paní Marie Logojdová.

Na co kladla hlavní důraz?

Protože jsem nebyla s třídou od samého začátku, tak na tuhle otázku nemohu pořádně odpovědět. Přišla jsem do čtvrtého ročníku, zkoušelo se maturitní představení. Prostě jsem byla ráda, že jsem dostala šanci a že mě nevyhodili. Protože si myslím, že to nebylo úplně …

Teď položím otázku, za kterou byste se na mne mohla zlobit. Viděl jsem vás v maturitní inscenaci a nepatřila jste mezi ty nejvýraznější. A dnes, po několika letech, odvádíte v Těšínském divadle výbornou hereckou práci. Čím to je?

Asi tím, že jsem se uvolnila. Že jsem našla vnitřní klid. Jsem velmi temperamentní člověk. Ale našla jsem jakousi pohodu, získala jsem trochu více sebevědomí, které jsem dříve neměla. Právě kvůli tomu nezdařenému pěveckému studiu. V tom mi Miloš Čížek velice pomohl. Vždycky se za mne postavil.  Ani jedinou větou mne nikdy neshodil. Nikdy neřekl, že na to nemám. I když se něco nepovedlo, věděl že nemám to sebevědomí jak někteří jiní. Řekl mi: Ty tady prostě stojíš. A budeš tady stát, protože na to máš. A dneska už mám nějaký rok zkušeností. I ze života, z toho všeho, čím jsem si musela projít.

Svým způsobem říkáte, že to všechno, co na jevišti dnes předvádíte, ve vás bylo, akorát to nemohlo jít ven skrze nějaký komplex méněcennosti?

Těžko říct. Určitě tam nějaký ten komplex byl. Dneska vím, že strašně moc dělá důvěra v sebe sama. V tom jsme velmi podobné s Markétkou Glosovou, dnes Slowikovou, kamarádkou a kolegyní herečkou z Těšínského divadla. Občas máme chuť se omluvit divákům s tím, že se nám to moc nepovedlo a že to zkusíme spravit.

To je vaše přesvědčení, ale spíše nepodložené. Viděl jsem vás v několika rolích a byla to velice vydařená práce …

Jak říkám, to už jsou možná ty roky zkušeností. Hraju 13 let … Možná už vím to, co jsem jako osmnáctileté děcko vycházející z konzervatoře vůbec nemohla vědět.

Teď mluvíte jak pedagog. Nebudete v budoucnu učit?

Já? Ne! Já se pořád mám sama co učit, natož abych učila jiné. Táňa Wajsová mi volala, jestli bych nechtěla učit na Pop Academy. Odmítla jsem s otázkou, jestli se můžu přihlásit jak studentka. Nemůžu si vzít tu odpovědnost, že někoho budu učit, někomu něco přinesu a bude to špatně.

Jednou dokončíte svůj vzdělávací proces, budete mít praktické zkušenosti, a pak možná …

Ano, nikdy neříkej nikdy. To už jsem někde slyšela (úsměv).

Učíte se zpívat kvůli povinnosti někdy zpívat na jevišti, když to bude v roli, nebo pomýšlíte na pěveckou dráhu třeba s kapelou?

Učím se kvůli sobě. Abych odstranila blok z toho, že v roli je písnička. Aby se mi v takovém případě nerozklepala kolena. Protože stres z té jedné písničky je větší než z celého ostatního textu.

Toho stresu vás zbaví psycholog …

Ne, ne, ne! Já sem přesvědčena, že nějaký hlas mám, byť to není na operu, ale je třeba se s ním naučit zacházet.

Další věcí je tanec. V Gazdině robě začíná druhá část po přestávce stylizovaným slovenským lidovým skupinovým tancem s hráběmi. A vy v tom máte sólo. Odvádíte výkon, za který by se nemuseli stydět tanečníci Sľuku. Kde se to ve vás bere?

Tak to nevím.

Chcete říct, že choreograf Jaro Moravčík to do vás natloukl?

Určitě…Také moje kolegyně Eliška Adamovská, která folklor tančí již mnoho let, mi dala spoustu cenných rad, které jsem se pak snažila využít. Snad ku prospěchu role… (úsměv)

Tančit umí každý, kdo se raduje z pohybu a nestydí se, ale ano, musí mít trochu rytmického cítění. Vy tam máte přirozený radostný pohyb a je vidět, že vás to baví. Jak to Jaro Moravčík s vámi zkoušel?

Jaro má jeden velký dar: umí vycházet z nás. Za těch několik let, co spolupracuje s Těšínským divadlem, nás zná dokonale. Ví, co vypadá efektně, a zároveň ví, co je v našich možnostech. Vždycky s ním ráda pracuju, protože je mi blízký a milý i jako člověk.

Pojďme tedy k postavě krajčírky Evy z Gazdiny roby. V čem je vám nejbližší?

Původně tuto roli měla hrát Markétka Slowiková. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem si řekla, že tohle já přece nemůžu hrát! Na to jsem stará! Navíc jsem v životě nic tak velkého nehrála. A pan režisér Kracik mi dal text a řekl: Vy to budete hrát a hotovo. Tak jsem si to doma přečetla a brečela jsem. Tohle se přece nemůžu naučit a jak to mám hrát? Vždyť to je tak strašně těžká věc! Pak se to začalo zkoušet. A Eva je mi strašně blízká tím, jak je pevná. Jak si jde za svou láskou. Obětuje všechno a jde si za svým. Já mám za sebou pár takových životních událostí. Eva je velice pevná a zásadová. To se hraje samo. Říká věty, které jsou mi blízké. To není třeba hrát, tam to prostě je.

O tom je tak trochu celá Kracikova inscenace. Kdyby se tak jak ona choval i její partner Mánek, kdyby nebral ohledy na to, co mu říká okolí a poslouchal hlas svého srdce, byli by oba šťastní. Myslíte si, že tohle je recept na životní štěstí? Řekla jste, že jste udělala zásadní životní rozhodnutí. Udělala byste to dnes ve stejné situaci znova?

Určitě.

Takže Dobešova písnička s textem Převrhněte stůl, opusťte dům, fíkusy rozdejte sousedům je podle vás správný návod a recept na životní štěstí?

Nyní mám již tři roky vztah, který byl ze začátku velmi komplikovaný, ale věřila jsem v něj a nikdy nepochybovala, že by to mělo být jinak.

Povedete k takovému postoji i svoji dceru?

Ano. Určitě člověk nemůže jít do všeho přes mrtvoly, ale pokud člověk cítí, co je správné a jak to má být, měl by se podle toho chovat.

Eva je vám tedy vnitřně blízká. Nicméně co bylo na té roli pro vás nejtěžší?

Smrt jejího dítěte. Pro každou ženu je smrt jejího dítěte něco šíleného. A pro mne bylo těžké vystihnout tu míru, kdy to je ještě únosné a kdy už to bude neúnosný patos. Bála jsem se, aby celá role nebyla probrečená, protože to k tomu herečku může svádět. Ale zároveň aby tam byl ten prožitek.

Diváci v téhle chvíli nemusí vědět, o čem mluvíte, protože věta o smrti Evina dítěte je tam jediná a je to jen výčitka, kterou řekne Eva svému zákonitému muži, který nešel rychle pro lékaře. Na jevišti se žádná smrt dítěte nekoná. Eva to má jen v sobě. Takže mluvíte o hereckém řemesle. Mluvíte o emoční bance, kterou má mít herec v sobě. Ale vám díkybohu žádné dítě nezemřelo. Tak jak jste našla ten věrohodný a pravdivý projev nešťastné zlomené matky?

Tady asi pomohl režisér Petr Kracík. Při zkouškách jsme všichni hlavní představitelé s režisérem o postavách mluvili tak intenzívně a tak často, jak jsem ještě během předchozí práce nezažila. Když jsme na zkušebně dělali druhé dějství, tak nám řekl: Už ten vnitřní proces máte, tak to teď zkraťte a hrajte. Velice mi pomáhá Zdenda Klusák, partner na jevišti, se kterým se mi velice dobře hraje, protože on úžasně nahrává. Ale i ostatní kolegové, kteří mě během zkoušení podporovali a drželi pěsti, aby to vyšlo. A samozřejmě také Ondra a moje dcerka (úsměv).

Čekají vás závěrečné čtyři měsíce sezóny, už víte, v čem novém ještě budete hrát?

Přiznám se, že teď ve dvou připravovaných premiérách nejsem, ale bude ještě třetí, a v ní si snad zahraju.

Tak ať je to podobně vydařená role, jak vaše krajčírka Eva!

Děkuji.‘