Tibeťané jsou v Tibetu lidmi druhé kategorie, říká koordinátor festivalu ProTibet Petr Ďásek

Festival ProTibet už pořádáte osmnáct let, jak se změnil za tu dobu váš pohled na tuto problematiku?

Potkal jsem se od podzimu 2001 se spoustou Tibeťanů – v nepálském exilu, v indickém exilu i v České republice. Absolvoval jsem desítky či spíše stovky setkání s lidmi, kteří Tibet navštívili jako turisté, filmaři, sportovci či byznysmeni nebo se s Tibeťany seznámili při svých toulkách ve světě. Tři nebo čtyři lidé, tedy skutečné výjimky, viděly v obsazení Tibetu především obrovskou modernizaci zaostalé země a ostatní úhly pohledu na 60 let okupace je nezajímaly. Zbytek lidí se ztotožňoval s mým názorem – Tibeťané jsou v Tibetu lidmi druhé kategorie, stali se menšinou ve vlastní zemi a jsou zbaveni svobody ve jménu „pokroku“, který slouží jako zástěrka pro nepravosti všeho druhu. Takže v tomto směru k žádné velké změně nedošlo. Ale zjistil jsem spoustu pro mne nových a znepokojivých informací o jiných „problémech“ čínského politického systému – Taiwan, Hongkong, obchodování s orgány politických vězňů, koncentrační tábory v Ujgursku, utlačování křesťanů.

Jak konkrétně jste měl možnost Tibet poznat a kdy jste v něm byl naposled?

Díky mým četným aktivitám a díky práci pro neziskovou společnost MOST ProTibet, pro kterou léta dobrovolničím, se do Tibetu nedostanu. Rovnocennou náhradou je mi ale kontakt s tibetským exilem v Indii, kde tato ostravská organizace pomáhá. Jsme ve styku se starými Tibeťany, s dětskými uprchlíky, s exilovou vládou… Mimochodem jde o největší českou pomoc Tibeťanům, která za uplynulá léta čítá více než 25 milionů předaných korun. Tento způsob „doteků Tibetu“ je pro mě dostačující – mnohé věci jsou v současné době v exilu „tibetštější“ než v samotném Tibetu.

Jak to dnes v Tibetu vůbec vypadá?

Tibet je naděje pro čínské chudé – toto heslo platilo v minulosti pro prvních pár milionů čínských migrantů. Mohli zde mít více dětí, snadnější přístup k byznysu, dotované bydlení. Dnes už výrok není tak aktuální. Do Lhasy vede technický zázrak – nejvýše položená trať světa. Město je moderní a v podstatě čínské, s drahými restauracemi a podniky. Zbylé tibetské stavby (Potala, Džokhang apod.) slouží hlavně pro turisty, většina původní zástavby padla pod radlicemi bagrů. Podobný osud čeká v budoucnosti každé větší tibetské město. Tibeťané v těchto případech nedokážou migrantům konkurovat početně, konexemi, vzděláním ani ekonomicky. Tak bych mohl pokračovat ve výčtu mnoha oblastí života – od politické převýchovy mnichů přes omezování nomádského způsobu života až po bezohledné drancování přírodního bohatství. Organizace Freedom House, která zveřejňuje svůj roční index svobody po celém světě, uvedla před pár lety Tibet jako druhou nejméně svobodnou zemi, hned za Sýrií.

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z cesty? 

V Indii navštěvujeme celou řadu míst, kam směřuje podpora českých dárců, takže o zážitky není nouze – jsou veselé, dojímavé i naši evropskou trpělivost hodně zkoušející. Jednou jsme navštívili vesničku v horách ve výšce přes 4000 metrů. Navečer jsem se šel projít. Vzdálený zpěv a výbuchy dětského veselí mě přivedly před obrovský modlitební mlýn. Dvě nadšené české studentky z naší výpravy zde s místní drobotinou zpívaly. Kočku, která leze dírou, vystřídala láska, bože láska, pak synek, který oral, ale málo, a další a další. Na oplátku zazpívaly tesknou píseň děti a jednoduchou angličtinou ji přeložily. „Sněžná hora pod modrým nebem, to je můj domov…zelené pastviny plné ovcí a jaků, to je moje rodná země…jezera barvy tyrkysu, to je milovaný Tibet“. A mi začal běhat mráz po zádech, vnímal jsem text významem tak podobný zpěvu slepého muzikanta z Tylovy hry Fidlovačka. Uprostřed vysokohorské pustiny jsem slyšel „vody hučet po lučinách a bory šumět po skalinách“. Další generace Tibeťanů zpěvem vzpomínala na rodnou zemi, do které se nemůže vrátit. A já si uvědomil, jak je dobré mít svůj domov, své ukotvení.

V čem bude letošní ročník festivalu jiný než předchozí?

Zdánlivě vypadá – i při své pestrosti – jako předchozí ročníky: besedy, přednášky, koncert, fotografické výstavy, filmová představení, spolupráce se střední i vysokou školou. Ale máme pomyslné dvě třešničky na dortu. V Minikinokavárně chystáme premiéru krátkého filmu „Kauza Tibet“, který jsme vyrobili k letošnímu 60. výročí okupace Tibetu. A v Knihovně města Ostravy unikátní výstavu fotografií z ještě relativně svobodného Tibetu let 1954-1955. Zájemci můžou dokonce získat kalendář, kde jsou použité některé z těchto historických záběrů.

Jaká je v Česku současná situace s podporou Tibetu, nakolik jsou lidé vašim aktivitám nakloněni?

Na Facebooku máme přes 10 tisíc fanoušků, kterým se snažíme přinášet údaje o aktuálním dění v Tibetu či v indickém exilu. Každý březen přibývá míst, kde si zájemci uspořádají vlastní festival ProTibet z námi zaslaných podkladů, fotografií či filmů. Radnice vyvěšují vlajky na podporu malého národa, jehož dějiny 20. století se tak moc podobají těm českým. Takže zájem o informace a podpora tady jsou. Pochopitelně se také občas najde pár negativních reakcí. Jsou většinou od méně informovaných lidí nebo autoři vychází z webových stránek čínské ambasády či různých trollích zdrojů. Někteří oponenti zamrzli v historii Tibetu 19. století a mají za to, že taková by byla Země sněhu i na počátku třetího tisíciletí.

Co vás ohledně festivalu nejvíce trápí a s čím potřebujete pomoct?

Bylo by příliš jednoduché a nevděčné zanaříkat nad finanční stránkou festivalu. Děláme ho většinou jako koníček – ve volném čase a neziskově. A tak nám – a to zná každý zapálenec – naše aktivita přináší hlavně radost. Velká možnost pomoci je vždy na poli propagace festivalu, která spolkne nemalou část rozpočtu. Takže i tento rozhovor pro Ostravan.cz je pro nás velkou podporou.  Ale pokud se počátkem každého března osobně skutečně něčeho obávám, tak jsou to nenásilné protesty Tibeťanů. Od roku 2009 připomínají zoufalou situaci své země vlnou sebeupálení, už jich zemřelo přes 150 – mladých i starých, mužů i žen. Hodně tragédií proběhlo právě v březnu, kdy se připomíná nešťastné datum tibetského povstání a jeho rozdrcení.

Co vás naopak nejvíce těší?

Potěšení přináší každému organizátorovi akcí zájem a velká účast návštěvníků. U nás se rekrutují z širokého spektra, od středoškoláků až po nejstarší generaci. Potěší také pochvala účinkujícího – jako před lety od tibetského zpěváka Lotena Namlinga. Procestoval na svém turné mnoho míst v České republice, ale nejvíc ho fascinovala Ostrava – díky návštěvě oblasti Dolních Vítkovic.