Členky sboru Permoník po fenomenálním triumfu v Petrohradě: Bez zpěvu si neumíme představit život

Povedlo se vám nemožné. Překonaly jste vše, co bylo v historii soutěže hodnoceno. Věřily jste v takový úspěch?

Hanka Seberová: Před soutěží nepřemýšlím, jaký úspěch budeme mít. Nikdy totiž nevíte, jaká bude konkurence. Je spousta úžasných sborů a například Rusové mají krásné silné hlasy. Určitě jsem nečekala, že se nám to povede tak moc, ale věděla jsem, že to bude krásné aspoň pro nás, protože zpíváme srdcem a jak říká naše sbormistryně paní Martina Juríková, zpívání je radost. A i přesto, že jsme občas unavení a moc se nám nechce, bez radosti není zpěv opravdový.

Tereza Sobelová: Ve skutečnosti by mě nic takového ani ve snu nenapadlo. Je pravdou, že každé soutěži předcházejí pečlivé přípravy, kterým věnujeme mnoho hodin svého volného času. Snažíme se repertoár nacvičit co nejlépe a mnohdy to není úplně jednoduché. Kromě správného načtení not totiž vždy v jednotlivých skladbách hledáme jejich myšlenku či příběh, který následně předáváme posluchačům prostřednictvím pohybů a výrazů ve tváři. Pro zpěváka to poté na jevišti znamená absolutní koncentaci a spojení s paní sbormistryní. Dále musí pozorně poslouchat, co se kolem něj ve sboru ozývá, být si vědom přítomného okamžiku a hudbu, kterou interpretuje, prožívat. Dovedete si určitě představit, že je toho zpočátku na jednoho moc, a proto je zapotřebí pravidelně zkoušet, abychom při zpívání nepůsobili křečovitě. Jsme si ale přesto vědomi, že sborů, které vědí, že zpívání neznamená jen správné intonování bez emocí, existuje mnoho. Možná proto je pro mě výsledek tolik překvapivý.

Sbor Permoník v Petrohradě. (Foto: Permoník)

Karolína Krúpová: Přípravě a nácviku soutěžního programu jsme věnovaly dost času a úsilí. Doufala jsem tedy, že uspějeme. Naše vítězství mi udělalo velikou radost, námaha se vyplatila.

Barbora Serišová: Ze začátku jsem vůbec nevěděla, do čeho jdeme. Jaké to v Rusku bude, jaká bude úroveň, jací budou pořadatelé, porotci…Ale hned od prvního koncertu jsem cítila, že si s těmi lidmi budeme rozumět. A tak jsem spíš doufala, než věřila, že je předvedení našeho programu okouzlí.

Na co jste nejdřív myslela, když byl oznámen finálový výsledek? Co vám běželo hlavu?

Hanka Seberová: Jelikož jsem se nikdy neučila ruštinu, i když je trochu naší češtině podobná, stejně jsem při vyhlašování výsledků byla trochu zmatená. Když se vyhlašovalo, kdo postupuje do finále, moc jsme nerozuměli. Vyhlásili totiž sbor s podobným jménem, jako máme my. No já se radovala ještě s některými, že jsme teda postoupili. Potom pan předseda poroty vyhlašoval další sbor a najednou řekl Permoník. Skoro nikdo nechápal, co se děje, vždyť už jsme byli vyhlášení. Tak to vypadalo, jako bychom neměli vůbec radost (smích)! Ovšem když vyhlašovali finále, přímo řekli, že vyhlašují Grand Prix, takže i já neznalec ruštiny jsem pochopila, o co se jedná. A už jsme si dali pozor, jestli opravdu říkají naše jméno a naše radost tentokrát byla obrovská a došlo i k slzám!

Tereza Sobelová: Přála jsem si, abych si ten pocit štěstí navždy pamatovala. Možná byla soutěž v Petrohradu mojí poslední, a tak jsem chtěla vnímat všechny detaily onoho okamžiku. Samozřejmě mě velmi hřálo u srdce, že hlavní cena soutěže zamíří k nám domů, a užívala si skupinového nadšení. Když vím, že jsme obdrželi ocenění za skupinovou práci, cítím, jak se radost hned několikrát násobí. Takového pocitu u individuálních disciplín snad nelze dosáhnout.

Sbor Permoník v Petrohradě. (Foto: Permoník)

Karolína Krúpová: Byla jsem šťastná. Naše sny o výhře se staly realitou.

Barbora Serišová: Byla jsem plná zážitků ze zpěvu naší poslední soutěžní skladby, Hoj, hura, hoj!. Zazpívat si naši českou píseň v krásném sále Academica Capella byl pro mě jeden ze dvou nejsilnějších zážitků (druhým byla akustická zkouška v slavné Carnegie Hall). To je totiž to, co mám na sborovém zpěvu tak ráda. Momenty, kdy se spojí úsilí tolika lidí s krásnou akustikou sálu a všichni se společně kocháme. Zážitek je mnohem silnější, když se na něm podílíme společně. A když to ještě porota cítí taky tak a podle toho ohodnotí, je to úžasné.

Jaké jsou nyní vaše pocity? Dají se vyjádřit slovy? Zkuste je popsat, prosím…

Hanka Seberová: Je to úžasné, že se nám něco takového povedlo, a i kdybychom nic nevyhráli, tak jsem stejně nadšená, protože jak říká náš čestný prezident pan Ivan Šeiner, není důležité zúčastnit se, ale zvítězit. Avšak zvítězit sami nad sebou, soutěž už je v tomhle případě méně důležitá. Hlavní je, že my máme z výkonu dobrý pocit. Nám se ale povedlo obojí a proto jsem velice pyšná.

Tereza Sobelová: S dvoudenním odstupem si náš úspěch již plně uvědomuji. S výsledky se vždy ztotožním po příjezdu domů, kdy nás naši milí nejdražší vítají, nejčastěji za zpěvu vtipně přetextovaných skladeb a nějakou tou dobrotou z trouby. Veškeré napětí ze mě opadlo a cítím se opravdu klidně a vděčně za krásné nové zážitky z Ruska.

Sbor Permoník v Petrohradě. (Foto: Permoník)

Karolína Krúpová: Zatím jsem plná dojmů a vzpomínek a už se těším na další práci ve sboru a na koncerty, které nás čekají.

Barbora Serišová: Popsat slovy? Asi těžko. Je to krásný pocit, mít kolem sebe tolik lidí, které těší zpěv, jako mne. Cítit tu pozitivní energii, radost a krásu ze všeho okolo. Nepopsatelné!

Komu a čemu Permoník vděčí za takový úžasný úspěch? Váš skvělý výkon je špičkou ledovce, ale v pozadí se určitě skrývá mnoho důležitých faktorů…

Hanka Seberová: Za úspěch našeho sboru zodpovídají hlavně zakladatelé sboru paní Eva Šeinerová a pan Ivan Šeiner, protože bez nich by Permoník neexistoval. Avšak nejsou jediní, kteří se podílí na úspěchu našeho sboru. Jeden z největších díků patří sbormistryním paní Martině Juríkové, Karině Grimové a naší klavíristce paní Haně Šobrové, protože to jsou ty, které s námi v této době tvoří krásnou muziku. Důležitou součástí úspěchu je aspoň pro mě skvělý kolektiv ve sboru. S holkama a jedním chlapcem jsme si radili a pomáhali, jak být ještě lepší například ve výraze. Myslím, že jsme skvělá parta. Můžu vám však říct, že taková příprava je opravdu velká dřina, ale výsledek, jak sami vidíte, stojí za to!

Tereza Sobelová: Nepochybně za vším stojí naše paní sbormistryně Martina Juríková a její pravá ruka Karina Grimová, které s námi neúnavně s obdivuhodnou trpělivostí nacvičují. Dále paní klavíristka Hana Šobrová, prezident sborového studia Petr Kazík, organizační pracovnice Věra Pazderová, bez níž si fungování sboru neumíme představit a samozřejmě manželé Šeinerovi, kterým vděčíme už vůbec za to, že takové úžasné společenství lidí existuje. Sbor ale také potřebuje zpěváky oplývající houževnatostí a pílí, kteří mají chuť tvořit něco smysluplného a krásného jako je hudba. Řekla bych, že jde o společné počínání si nás všech, ale samozřejmě to dospělé v čele stojí mnohem více úsilí.

Karolína Krúpová: Na první část otázky je velice snadná odpověď: u zrodu sboru stáli manželé Šeinerovi, kteří se mu věnovali více než půlstoletí. Úspěch sboru spočívá také v organizaci sborového studia, které vychovává zpěváky v několika odděleních od těch nejmenších až po koncertní sbor. Díky tomu je možné, aby v okresním městě na severovýchodu republiky působilo takové těleso. Zásluhu na tom má i celá řada sbormistrů a korepetitorů.

Barbora Serišová: Komu? Tak zajisté především zakladatelům manželům Šeinerovým, kteří nám všem ukázali tuto cestu životem. Ale pak také všem těm, kteří kdy ve sboru zpívali a obohacovali své kolegy a posluchače. Píle a vytrvalost všech těchto jednotlivých zpěváků spolu se sbormistryněmi a klavíristy, to vše stojí za našimi úspěchy.

Sbor Permoník v Petrohradě. (Foto: Permoník)

Jste ráda, že vaše jméno je součástí špičkového sboru, který dělá České republice takovou čest a renomé?

Hanka Seberová: Jsem velice vděčná své rodině, že můžu být součástí něčeho tak krásného. V tomto sboru se totiž nenaučíte pouze zpívat. Nejenom, že procestujete nějaký kus světa, ale Permoník je něco jako druhá rodina. Přátelství v našem sboru je opravdu silné. Prožijete spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenete. Nedokážu si představit dětství bez sboru a jsem šťastná, že můžu být členkou pro mě nejlepšího sboru Permoníku.

Tereza Sobelová: Již dlouho tvrdím, že vedle mé rodiny formoval mou osobnost také Permoník. Vděčím sboru za nejeden krásný zážitek z cest, koncertů i soustředění. Dále všechny paní sbormistryně v dětech již odmala pěstují lásku k hudbě, a to i k té, co se nemusí zdát na první poslech líbivá, ovšem za nejdůležitější považuji hodnoty, které mi sbor vštípil a schopnosti v něm získané. Neznám lepší způsob, jak dítě naučit organizování si svého času, cílevědomosti, toleranci a vnímavosti vůči ostatním. Věřím, že i rychlé balení kufrů a převlékání se v cuku letu není k zahození (smích). Když víte, kolik dobrých lidí se kolem vás soustřeďuje, považujete úspěchy sboru za pomyslnou třešničku na dortu (úsměv).

Karolína Krúpová: Je skvělé být součástí toho, co patří ve své kategorii ke špičce. Ano, jsem ráda a jsem hrdá.

Barbora Serišová: Samozřejmě. Permoník pro mne a většinu z nás není jen sbor, ale spíš druhá rodina. Ve sboru už jsem čtrnáctým rokem (je mi 19 let) a jsem moc ráda, že můžu být jeho součástí. Díky tomu můžu přinášet radost z krásných zážitků nejen sobě a nejbližšímu okolí, ale i různě po světě. A také ve vzdálených koutech světa představovat naši zemi lidem, kteří by o ní jinak třeba vůbec neměli ponětí.

Permoníci na letišti. (Foto: Permoník)

Jak vidíte své hudební vyhlídky? Máte v plánu věnovat se sborovému zpěvu v Permoníku a hudbě i v budoucnu?

Hanka Seberová: Já mám hudbu jako koníček, věnovat se jí profesionálně v budoucnu nehodlám, ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Určitě ještě nějakou chvíli v Permoníku budu, a až ho budu opuštět, bude to velice těžké, protože jsem ve sboru už odmalička a vesměs tím žiju. Ale je možné, že se poté do sboru vrátím, protože naštěstí máme SPZ (sbor přátel zpěvu), kde zpívají starší ročníky. Takže se nebojte, já se vrátím (úsměv).

Tereza Sobelová: V příštím školním roce mě čeká nástup na vysokou školu, a tak nevím, co si budu moci ve volném čase dovolit. Rozhodně bych si ale ráda sborový či komorní zpěv a hru na nástroj neodepřela a věnovala se mým koníčkům i nadále.

Karolína Krúpová: Hudbě se profesionálně věnovat nechci, nicméně si bez ní nedokážu život představit. Navždy bude součástí mého života.

Barbora Serišová: To je pro mě docela aktuální, ale těžká otázka. Tento školní rok je můj maturitní, tedy zanedlouho se budu hlásit na vysokou školu. Tím se můj dosavadní život zcela změní. Kam mě nakonec vítr zavane, netuším, ale vím jistě, že bude-li to jen trochu možné, chtěla bych se určitě k hudbě vracet jak při vysoké škole, tak i ve vzdálenější budoucnosti. Hudbou žiju vlastně snad od narození a neumím si to představit jinak.

Sbor Permoník vystoupí již 3. března na druhém ročníku udílení kulturních Cen Jantar v ostravském Gongu. Na galavečeru zazpívá finálovou píseň, se kterou dobyl Petrohrad, a zároveň vystoupí společně s ostravskou kapelou Nedivoč a se zpěvákem Tomášem Klusem.