Ján Mančuška v Domě umění. Krátká zpráva o světem uznávaném umělci v ostravské galerii

Hodinová ručička právě přeskočila pátou odpolední, je neděle 10. února. Z dvorany do malé výstavní síni v přízemí ostravského Domu umění vchází pár ve středním věku, aby zhlédl expozicí předčasně zesnulého Jána Mančušky (1972-2011). Dvojice nemluví, rychle a bez většího zájmu projde sálem a záhy se skrz lítačky vrací zpět do dvorany.

Od kustodů hlídajících galerii nemohl pár očekávat žádnou kunsthistorickou radu. Naopak, ti jsou nejspíše vázáni mlčením, protože kdyby mohli příchozím upřímně říci, co si myslí o vystavených artefaktech, červenaly by se i zdi. O takový moment trapného nesouladu, o srážku různých světů, ale nestojí návštěvnici ani hlídači. A už vůbec ne kurátoři či vedení galerie.

Ján Mančuška: Veden zdmi otočil jsem se do rohu. (Foto: R. Polášek)

Kustodům, kteří jsou případnými znalci aktuálních trendů současného umění, patří za předchozí slova omluva. Problém je stejně někde jinde. Lapidárně řečeno, Mančuška v Domě umění vystavuje vizuální básně. Experimentální poezii s nádechem kafkovské absurdity, která má diváka podnítit k hlubšímu přemítání o běhu světa. Je to realita všedního dne s trochu hororovou zápletkou, která vnímavým duším může ukázat třeba i nové filozofické obzory.

Nebude to přesná citace, kurátor Jaroslav Michna se ale na tiskové konferenci před vernisáží svěřil zhruba v tomto smyslu: „Příprava Mančuškovy výstavy mi změnila život. I můj pohled na umění.“ Je to tak, i jediná báseň může obrátit všechno naruby. Autorovi tohoto textu třeba někdy ve třinácti letech zcela proměnila pohled na svět tahle kratičká básnička z cancáku kamaráda: „Vždycky když padá hvězda, / přeju si, / aby se neuhodila.“ Umění, to jsou komety, které dokážou neuvěřitelné věci.

Ján Mančuška: Veden zdmi otočil jsem se do rohu. (Foto: R. Polášek)

A Ján Mančuška byl meteorem, který oslňoval světové galerie. A kdyby ho osud předčasně neposlal na druhý břeh, byl by dnes v zahraničí zřejmě nejznámějším tuzemským umělcem. Běžný návštěvník Domu umění nicméně nedostane příliš šancí, aby si Mančuškův význam uvědomil. Dílo ho nechává chladným z více důvodů. Třeba texty, které jsou zásadní součástí exponátů, umělec napsal v angličtině, ale publikum tímto jazykem nedotčené nedostane od kustodky informaci, jak se k překladu dopídit. Překlad přitom není součástí informačních tabulí a je nutno sáhnout po letáku nebo katalogu.

Pokud dílo Jána Mančušky kurátora Jaroslava Michnu ovlivnilo natolik zásadně, jak bylo řečeno na tiskové konferenci, měl by ho ředitel galerie Jiří Jůza oprostit od jiných aktivit a posadit do expozice. Michna by tak udělal spoustu záslužné práce pro popularizaci současného umění. I pro prestiž Galerie výtvarného umění v Ostravě. Konkrétně by třeba návštěvníkům mohl vysvětlit, že instalaci z hliníkových písmen a ocelových lanek mohou číst osmi způsoby.

Detail z díla Jána Mančušky. (Foto: R. Polášek)

Dílo nese název Veden zdmi otočil jsem se do rohu. Bezradnost diváků, jakou je možno sledovat před exponátem, by přitom poměrně snadno mohla vystřídat zábavná hra. „I když jsou tato textová pole obsahově inverzní, týkají se vlastně jedné absurdní situace, v níž se člověk ztrácí v místnosti a následně je nalezen ležící na podlaze. V rámci oněch osmi cest čtení jsou textové kompozice promíseny a nabízejí specifické sémantické posuny,“ vysvětluje Michna v katalogu. Proč ale nedemonstrovat způsoby čtení přímo ve výstavní síni?

Zasvěcené by kurátor samozřejmě nezasvěcoval. Těm ostatním by naznačil cestu, z níž se bez patřičných ukazatelů schází do škarpy, tedy návštěvník otráveně opouští výstavní místnost. „Variabilní možnosti čtení připomínají otevřenou šachovou partii, v níž je rozehráno několik tahů a není jasné, který z nich je ten správný. A mozek diváka tápe, hledá, doplňuje a nakonec žasne, jak atypický způsob čtení zakouší,“ stojí sice v katalogu, ale v neděli odpoledne nikdo nežasl.

Dobrá tedy. Mančuška je výlučný tvůrce a výlučnost není pro masy. Kdo výstavu nerozklíčuje, je to jeho chyba, však si mohl pročíst katalog i další doplňující informační texty na panelech. Apel tohoto článku proto není namířen vůči postupům kurátora či galerie, je to jen určitá lítost. Nad zmařenou šancí, že běžný návštěvník úplně nepochopí, proč měl Mančuška se svým dílem tak mimořádný úspěch.

„Kvalita Mančuškova díla měřená institucionální optikou vyplývá i z výčtu zastoupení jeho děl ve světových sbírkách, například francouzského Centre Georges Pompidou, německé Meyer Riegger Gallery, amerického Muzea moderního umění (MoMA), či Andrew Kreps Gallery v New Yorku,“ informuje Michna.

Ján Mančuška: Žena středního věku. (Foto: R. Polášek)

Vystavené práce jsou součástí kolekce přírůstků, které byly loni zakoupeny z prostředků ministerstva kultury (Akvizičního fondu na podporu umění mladšího padesáti let). „V souladu s naší strategií jsme pro nákup vybrali díla autorů, kteří nejsou ve sbírkách zastoupeni a představují zejména konceptuální proud,“ říká ředitel krajské galerie Jiří Jůza. Sbírky obohatila díla těchto umělců: Josef Bolf, Lukáš Jasanský a Martin Polák, Michal Kalhous, Alena Kotzmannová, Markéta Othová, Pavla Sceranková, Kateřina Šedá, Jan Šerých a Jiří Thýn. A samozřejmě přibyla i dvě Mančuškova díla (Veden zdmi otočil jsem se do rohu a Žena středního věku), což byl obzvláště cenný nákup, neboť práce tohoto konceptualisty jsou vyprodány, například do výše jmenovaných světových institucí.

Napoprvé sice ostravští návštěvnici přijímají Jána Mančušku s velkými rozpaky, až se ale jeho dílo stane součástí nové expozice v plánované přístavbě galerie (Bílý stín českého architekta Josefa Pleskota), třeba bude navázán důvěrnější vztah.

*

ZISKY 2018 GVUO: (KON)TEXTY Jána Mančušky, Dům umění (GVUO) v Ostravě. Výstava potrvá do 23. března.

JÁN MANČUŠKA (1972–2011) byl konceptuální umělec. V letech 1991–1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech kresby (Jitka Svobodová), malby (Vladimír Skrepl) a grafiky (Vladimír Kokolia). Na kolektivních výstavách se objevoval už jako student na počátku devadesátých let a od nultých let se začal jako autor prosazovat i v zahraničí. Byl členem dnes již neexistující skupiny Bezhlavý jezdec (T. Vaněk, J. Bolf, J. Šerých, J. Mančuška). V roce 2004 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 2005 participoval na výstavní dramaturgii českého pavilonu benátského bienále. Ján Mančuška byl bezesporu jedním z nejzásadnějších českých vizuálních umělců na přelomu století a ovlivnil celou jednu generaci umělců. Jeho strategické postupy povětšinou komentují, nebo přímo nabourávají zavedená psychologická schémata a otevírají pluralitní přístupy ke „čtení reality“.
(Z textu v katalogu).