Opilý den zahnul za roh domu, píše dvacetiletý Dominik Bárt v novém díle Chvilky poezie

Ostravský rodák Dominik Bárt absolvoval Matiční gymnázium v centru Ostravy, kterým už prošla lecjaká duše básnická. Jaroslav Žila, Petr Hruška, Vilém Závada a třeba ve dvacátých letech minulého století dnes polozapomenutý vynikající poeta Zdeněk Vavřík (1906-1964), jenž mnohokrát melancholicky zapěl o černém městě. „Hledám tvůj obraz na sedlině řek / těch kalných, kalných řek, kde není ani ryby, / hledám tvůj obraz, obraz ve špíně, / tvé čelo v krvi,“ napsal Vavřík v roce 1940 v básni Ostrava. A takto píše Dominik Bárt v roce 2019 v dosud nepublikovaném textu zaslaném do Chvilky poezie:

– – –

kolem očí a myšlenek
padající sníh
vrávorající a opilý den zahnul za roh domu
švihl sebou o zem padl na tvář
a v skoro již zasněžených šlépějích
pomalu ztich 

jenom malá zář
otazníků nad tebou
odpovídá na otázku kam?
kam až?

*

Bárt se mimo jiné hlásí k Ivanu Blatnému (1919-1990). A byť jde o kapku stylizace, loni v létě ve Staré aréně měl autor tohoto textu pocit, že básník „reinkarnoval“ právě z Blatného éry. Třeba ze sbírky Melancholické procházky z roku 1941. Poetikou, vizáží, i jakousi zvláštní kombinací sebevědomého tvůrce s přirozenou křehkostí, kterou potěžkává každičké přednesené slovo. Nikoliv kvůli sobě, nýbrž z přirozené úcty k velikosti POEZIE.

– – –

kolik mlčení
v kouři cigarety
znepokojivé ticho v bytě
nedá nám pokoj
rudne z té bezvýchodnosti
a na protější straně hned zapadá 

cytoplasma tvých buněk
hraje mým na city
a boří cévní stěny
co jí přijdou do cesty 

jsem přečtený jedním dechem
ale co ten druhý

*

Bárt studuje český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, takže je v moravské metropoli Ivanu Blatnému pořád nablízku. I dalším tamním básníkům s velkým „B“. Chvilka poezie v deníku Ostravan.cz si ovšem neklade za cíl nějak kriticky hodnotit zveřejněnou poezii, kritériem pro vydání textů jsou jen subjektivní nálady editora. Jisté je, že Dominik Bárt začal s poezií opravdu vášnivě obcovat. A je pochopitelné, že některé jeho verše se ještě „potřebují uležet“.

– – –

některé věci potřebují nechat uležet
ať je jakýkoli ročník v jejich žilách
ještě je nezvedej
jak si ustlaly
tak si taky lehly
je to jejich lež
co my s nimi máme společného?
jen pár sklenic vína
a nějaké mindráky z dřívějška jako každý
už si je ale pořež
zase však moc netlač
abys je neuřezal úplně
něco přece musí zůstat
na další prázdné dny

*

Básník z jiné doby. Z jaké tedy? Letopočty vlastně nejsou důležité, ten obrat spíš odkazuje k různým obdobím z dějin české literatury, kdy „býti básníkem“ znamenalo opravdu „jím být“. A bylo jedno, zda dekadentním rozervancem z počátku dvacátého století, poetistickým bouřlivákem z éry brněnského Devětsilu či holanovským zadumancem ze šedesátek. Poezie rezonovala u veřejnosti a „býti básníkem“ byl společenský status. Dominik Bárt tvoří v úplně jiné době, ale sympaticky tenhle fakt ignoruje.

STUD

vypustil jsem svoje vnitřnosti na moře
stále ještě plují
výstražně a ukotveny ke dnu jako bóje
jsem bojovník co se bojí
a utíká hned z boje
protože nezná svého nepřítele 

jako správný dělník poezie
vysedávám celý den v kavárně
hledě na dívku za barem
jak je krásná a lepá
ale nech toho bude lepší
která ti ústa zalepí 

ještě nikdo neprohlédl tu průhlednou lest
kterou si pro sebe schovává bolest
a nikdo se jí nezeptá
jestli ji taky něco nebolí 

hledám nějaký začátek nebo konec
bez tebe nebo s tebou
abych zase něco mohl domotat
chodíme kolem horké kaše
už moc dlouho
že dávno vystydla