Snažím se pochopit, proč lidé nechtějí objevovat, a najít způsob, jak je to naučit, říká promotér Filip Košťálek

V letošním roce jste se rozhodli nepokračovat s ostravskou klubovou nocí Pendlem. Proč?

Těch důvodů je několik. Vše jsme připravovali v tříčlenném týmu, tedy já, Marcel Palovčík z klubu Barrák a Martin Lindovský, ale všichni toho máme více a na tento projekt, který jsme dělali hlavně pro radost a protože nám něco takového v Ostravě chybělo, přestával být čas. Ten bychom si však našli… (smích)Nevadilo ani, že jsme vždycky, co se týká financí, byli kolem nuly. Statutární město Ostrava nám sice dotaci zvyšovalo, přičemž hodnotitelé nějakým způsobem reflektovali důležitost této akce, ale grantové řízení je vyhlašováno na konci února, takže my jsme ve chvíli, když jsme festival spustili, nevěděli, zda peníze dostaneme. Ale hlavně bych řekl, že se během tří let v Ostravě hodně věcí změnilo.

Co máte na mysli?

Myslím si, že Pendl naplnil některé body své mise. Chtěli jsme propojit podniky, což se nám podařilo. Před čtyřmi vznikalo spoustu nových podniků, jejichž provozovatelé spolu neuměli mluvit nebo nevěděli, že to jde, a nyní vidí, že to je možné. Také jsme chtěli propojit fanoušky různých hudebních žánrů, i když tady musíme přiznat, že se nám nepodařilo zjistit, zda třeba fanoušek nějaké metalové skupiny navštívil i popový koncert, nebo celý večer strávil v klubu, kde se hrál metal. A navíc těch akcí je nejen v Ostravě více a je stále těžší vymýšlet program s rozpočtem, který jsme měli k dispozici, když některé kapely vídáváme zdarma na náměstích několikrát za rok. Potom je jasné, že si na tu skupinu už nekoupím vstupenku, když hraje na festivalu. To je však aktuální trend. Asi je tedy čas vydechnout a vymyslet něco jiného a nového.

Můžete prozradit, jaké byly náklady na akci a kolik jste museli mít platících návštěvníků, abyste neskončili ve ztrátě?

Náklady se pohybovaly kolem 350 tisíc korun s tím, že na poslední ročník nám zástupci statutárního města Ostravy schválili dotaci sto tisíc korun, dalších sedmdesát až osmdesát tisíc jsme dostali ze soukromých peněz a více než 150 tisíc jsme museli vybrat na vstupném. Při vstupném 250 až 300 korun jsme tedy museli mít 800 až 1000 lidí. Na takových číslech jsme se zhruba tři roky pohybovali, ale počet návštěvníků stagnoval a nezvyšoval se. Ideál by byl tisíc platících lidí, což se nám však podařilo jen v prvním ročníku. To znamená, že výpadek pár stovek lidí nebo kdybychom nedostali dotaci, může znamenat 100 tisíc minus. Byla to sice naše srdcovka, ale po dlouhém přemítání jsme se rozhodli, že letos Pendl nebude.

Co vám organizování této akce ukázalo a přineslo?

Dnes a denně uvažuji nad smyslem, proč se pořádají festivaly a zda by měly být další a další festivaly. V současnosti už je pomalu každá akce, kde vystoupí dvě a více kapel, nazývaná jako festival. Takže otázka „proč?“ je základní. Pendl chtěl propojit kluby, oživit zimní Ostravu, což se podařilo, a představit nové kapely, které by si třeba v Ostravě nikdy nezahrály. To se však daří hůř a hůř, protože čím dál více peněz polykají headlineři. Zhruba dva až tři headlineři, kteří vám dokážou prodat lístky, nás stáli sedmdesát procent rozpočtu na kapely, což je neskutečné číslo. Ale zároveň jsme chtěli organizovat akci, která nás baví, proto jsme chtěli pozvat i menší kapely. Nicméně ty lístky neprodají. Taky si však zaslouží peníze, protože i ony vynakládají úsilí.

Jak tedy dále?  Jaké máte výhledy do budoucna?

Jedna z možností, co mě osobně láká, je zrealizovat festival, kde neuvidíte ostravské ani české jméno. Festival, kde budou jen malé zahraniční kapely. Nebo naopak festival, kde budou malé kapely z celé republiky, nejen z Ostravy. Tu však zase máme otázku, kdo posuzuje, kdo je a kdo není malá kapela…

…a navíc ty, řekněme, malé, lokální kapely přilákají maximálně hrstku místních kamarádů, a to ještě možná…

Přesně tak. Myslím si, že ostravská scéna je pěkná, máme co nabídnout, ale není nijak velká. Nerozšiřuje se. Jednou ročně tady máme například Kompot, který prezentuje ostravskou či regionální hudbu. Takže kdybych už měl pořádat nějaký festival, tak nějaký takový, který by přispěl k objevování a rozšiřování nejen hudebních obzorů. Mám totiž pocit, že podstata hudby jako takové se podle mě už míjí účinkem. Lidé chodí na koncert, protože se tam jdou bavit s přáteli a je jim jedno, co hraje a že tam vlastně něco vůbec hraje. Radost z koncertu je samozřejmě důležitá, ale bylo by fajn také objevit, že hudba skýtá mnohem více.

Máte pravdu. Z pozice pořadatele je samozřejmě jedno, proč dotyčný na akci přijde, co je jeho motivací si koupit vstupenku, nicméně stále více lidí koncerty navštěvuje, protože daná akce je takzvaně „in“, jsou tam kamarádi, nadřízení, přičemž příchozí nevyhledávají hudební kvalitu a mnohým v současnosti stačí, když vidí poněkolikáté stejné interprety… Prostě nechtějí nic navíc.

Je to tak, a nevím, jak by se mohlo jít naproti nějaké změně. Když nad tím přemýšlím, tak je to dané evropskou společností a myšlením. Připadá mi, že spousta lidí myslí tak, že půjdu tam, kde budu viděn, je to cool a můžu to pak oznámit na Instagramu a Facebooku. Na druhé straně Colours of Ostrava nebo Beats for Love jsou akce, kde mají deset nebo patnáct ultra známých interpretů a pak dávají možnost k objevování. Ale samozřejmě i muzikanti musí začít u sebe. Jestli je motivací to, že budu tvořit něco nového, objevovat něco nového, tvořit sám sebe, nebo budu hrát to, co letí, protože budu chtít mít drahé auto, spoustu fanynek a dovolenou trávit na Bali. Ale pak se nedivme, že mainstreamová hudba je vlastně plochá. Chybí kvalita.

Kromě kvality či kreativity však mnohým muzikantům chybí vytrvalost a chuť zlepšovat se díky malým krůčkům. Ale opět jsme u toho myšlení, kdy s trochou nadsázky můžeme říci, že v současnosti chtějí všichni všechno hned… A pak jsou samozřejmě případy, kdy muzikanti ztrácejí motivaci, když zjistí, že si třeba za pozitivní recenzi či ohlas musí někde i zaplatit…  

Podle mě věcí číslo jedna je komercializace. Všichni potřebují z něčeho žít a těch, kteří chtějí žít o vodě s chlebem a přitom chodit jen do zkušebny, je málo. Ono fakt trvá dlouho, než se kapela stane známou, takže muzikanti třeba třepí síly a jeden muzikant hraje ve čtyřech kapelách A víceméně to samé.

Proti tomu se nedá nic moc namítat, v podstatě to tak je…

U kapel často vidím, že mají skvělý náběh, fajn myšlenky, ale nemají vytrvalost a řekněme i manažerské či prodejní myšlení. Nemyslím to, že by se měly prodat za peníze, ale neumí prodat svůj produkt. Ty kapely neumí komunikovat, nechodí včas, neumí poslat včas podklady či nahrávku, takže spousta těch skupin je pro promotéra neuchopitelná. A takhle se fungovat nedá.

Opět musím souhlasit. Spousta muzikantů, ale v zásadě obecně umělců, uvažuje tak, že když nahrají album nebo vyvěsí dvacet plakátů na jejich koncert, tak mají splněno… Vybavuji si historku, kterou říkal americký producent a zpěvák Sixx A.M. James Michael. On jako kluk přišel do ateliéru jeho otce, který jakožto malíř zrovna podepisoval vpravo dole svůj obraz o rozměr několika metrů, přičemž malý James se ho ptal: „Tati, to už je konec, že?“ A jeho otec odpověděl: „Ne, to je teprve začátek…“  

Jo, je to tak… A zároveň by kapely měly umět přijímat konstruktivní kritiku od novinářů. Muzika je sice o egu, ale je také dobré si vyslechnout druhé, třeba včetně dalších muzikantů, co si o tom myslí. Zvlášť ty, kteří dané oblasti rozumí. Nic mě nedokáže rozesmát víc, když mi přijde nahrávka kapely s popiskem typu: „Hrajeme něco a něco a zníme jako tyhle kapely…“ A tyto věty kapely píšou do proma… Vždyť nemá smysl znít jako někdo jiný! Kam to vede? Baví je hrát, v pořádku! Ale nemohou očekávat, že osloví další masy.

Když už jste nakousl téma hudebních žurnalistů, někdy mám pocit, že novináři nehodnotí konkrétní nahrávku, ale nahlížejí na interpreta skrz nějaký emoční prvek, protože jsou s daným hudebníkem kamarádi. To znamená, že nehodnotí samotný výsledný produkt, album pochválí, což samozřejmě vyhovuje i těm muzikantům, kteří jsou spokojení, že mají pozitivní recenzi… A opět se vzdalujeme kvalitě…

…anebo třeba hodnotí, co dokázali v minulosti, a ne samotné nové dílo. Jo, může být… Samozřejmě neznám zázemí hudebních publicistů v Česku, ale když někdo píše třeba jen o popu a zajímá se jen o pop, tak nevím, zda může zhodnotit nahrávku dobře, když neví, jak široká je hudební škála.  Také mnozí vyznavači rocku nebo metalu mnohdy nevidí za hranice svého žánru, takže si nedokážou zajít na techno party nebo třeba dobrý popový koncert a budou to z principu odmítat. Samozřejmě je to nějaká póza, ale pokud jsem profesionál, měl bych mít nějaký všeobecný přehled.

Další problém české scény vidím v tom, že kapely uvažují tak, že se stanou úspěšnými kvůli tomu, když budou napodobovat ty kapely, které jsou v Česku populární. Ostatně už to tvrdil v rozhovoru pro Ostravan.cz Marek Slonina, hlavní pořadatel hudební soutěže Líheň, že v minulosti se hodně kopíroval Kabát, nyní je to Kryštof…

Jo, je to tak. Tohle však vzniká ne z potřeby tvořit sebe, ale napodobit něco. To, že někoho baví hrát na nástroje, opravdu nestačí. Nicméně jsou na scéně i pozitivní případy. Myslím si, že třeba Lenny nebo Thom Artway se kolem sebe dívají, mají nadhled a chtějí dělat hudbu, která baví je samotné, ale i jejich fanoušky. Chtějí chytré a pestré publikum. Chceme se vyvíjet a nechceme skončit na hranici Česka a Slovenska. Často také kapelám říkám, že jejich hudba je dobrá, ale chce to ještě rok nebo dva roky počkat. Vystoupit na velkém pódiu, kde to je teď a tady, není jen tak. Dejme tomu, že jako předskokané nějaké kapely v klubu je to dostačující, ale aby ustály podium pro tisíc lidí, to je o něčem jiném. Nicméně my ty skupiny sledujeme i vícero let a když je správný moment a kapela vydrží, tak není problém je zabookovat. Povedlo se to takhle s Februrary nebo Places. To jsou skupiny, které se snaží.

Každopádně v Česku obecně platí, že se za kvalitní považuje to, co je vidět. Většina však už nevnímá to, že produkt, který je viděn, třeba díky nějakému rozhovoru, byl mnohdy zaplacen, takže je to de facto reklama, i když to tak na první pohled nevypadá. Běžný spotřebitel si však řekne, že když se o nějaké kapele píše pozitivně, tak to znamená, že jejich hudba je dobrá…

Jasně. Na druhé straně je dobré pro ty kapely, které to myslí upřímně, zmínit, že se snažíme hledat, chodíme do hudebních klubů a za sebe můžu říci, že si poslechnu každou nahrávku, která mi přijde. Osobně však pořád hledám důvod, proč mnozí lidé nechtějí objevovat, a také cestu k tomu, jak je to naučit. Stále více si však v současnosti všímám toho, že začínající kapely nemají kolem sebe fanouškovskou základnu, kterou kdysi skupiny mívaly. Byly doby, kdy ostravská rock´n´rollová kapela mohla mít 300 fanoušků, díky kterým by s přehledem naplnila klub. A momentálně nevím, na kterou současnou mladou kapelu přijde 300 lidí za vstupné. Možná to souvisí s tím, že všechno se rve na sociální sítě a že jsme se odosobnili…

To je podle mě hodně trefný postřeh a souvisí to se stavem společnosti. Máme čím dál tím méně kamarádů a stačí nám, že komunikujeme skrz virtuální sítě s našimi virtuálními přáteli. V současnosti je tedy téměř nepředstavitelné, že by se každý víkend scházely party patnácti, dvaceti mladých lidí v hospodě či v klubech a přitom všichni spolu komunikovali.

Přesně tak. Klubová scéna je přitom podle mě zásadní. Je důležitější než festivaly či televize. Aby vznikla dobrá hudba, musí fungovat kluby. Pro kluby je hodně těžké pozvat mladou kapelu, na kterou přijde dvacet lidí, když vědí, že musí zaplatit zvukaře, nájem a podobně. Ale pokud přijde 200 až 300 lidí na skupinu do klubu, i když v Ostravě i těch 100 je úspěch, a uvidím to jako promotér, tak se nejspíš brzy ozve někdo z Opavy, pak zase někdo z Olomouce a takhle nějak zespodu to může fungovat a fanoušci se mohou dozvědět, že ta a ta kapela je dobrá. Ale samozřejmě je to i o pořadatelích. Myslím si však, že máme v Ostravě kluby, které v tomto ohledu fungují dobře.

Můžete tuto myšlenku rozvést?

Myslím si, že Barrák, BrickHouse nebo také Fabric dělají spoustu věcí, u kterých vědí, že se jim nemohou zaplatit, ale dělají to pro tu scénu. Ale je jasné, že ne každý to vydrží dlouho a musí se z něčeho žít. Domnívám se však, že nejhodnotnější věci vznikají zespodu, ani ne přímo od klubů, ale od těch, kteří ty kluby navštěvují a řeknou: „Chceme tady uspořádat koncert, máme takový plán.“ Byly tady fenomény typu Indie Session, které dokázaly dvakrát ročně narvat Barrák. Ti lidi přišli za lidmi s dobrou myšlenkou a pak společně objevovali. To je podle mě cesta… Organizovat akce, které mají co říci, mají nějakou laťku, pod kterou nejdou, a chtějí být nějakým způsobem sociální…

A jsme zase u toho objevování. Asi bych taky před rokem neřekl, že se zúčastním festivalu Beats for Love a budu mile překvapený. Prostě záleží na nějakém našem vnitřním pocitu, kdy v dané hudbě musí být něco, co přitáhne naši pozornost…

Přesně tak. Podle mě, když někdo dokáže ocenit hudbu, tak to dokáže ocenit v jakémkoliv žánru. Někdy čumím, co se mi může líbit. Ze všeho nejvíce třeba miluji, když na svém facebookovém profilu vidím, že někdo sdílí nějaký link, já si tu nahrávku od kapely, kterou jsem předtím vůbec neznal, pustím, a zjistím, že to je super. A pak si najdu, že ta kapela existuje třeba rok. Líbí se mi vesměs kapely, ze kterých cítím, že jsou upřímné, pro hudbu žijí a chtějí tu hudbu předat. Co vesměs vnímám u hudby, která se mě dotýká, je to, že cílí na něco vnitřního. V momentě, kdy je to upřímné, tak to člověk pozná. Nebavíme se o něčem exaktním, bavíme se o něčem, co každý může cítit jinak, ale když je něco dobré, tak to každý cítí stejně…

Typicky česká výmluva však je, že nikdo nemá na nic čas. Takže když budeme dokolečka používat tyto vytáčky, tak se těžko můžeme posunout dopředu…

Podle mě záleží na té motivaci… A když jsme se bavili o Pendlu, tak já se vždycky ptám „proč?“ Takže pokud si dobře odpovím na to, proč to chci dělat, a dělám to vytrvale a dobře, tak musí přijít ohlas. Nicméně pokud to budu dělat jen proto, abych zabil pátek ve zkušebně, nebo jen proto, že chci hodně fanynek, tak asi daleko nedojdu… A jsme zase u nějaké jednoty a radosti z koncertu typu: „Teď jsme tady, užijeme si emoce, protože je v běžném životě nemáme.“ Zároveň však hudba má něco společného i se sportem ve smyslu sjednocení lidí. Kdy je národ nejjednotnější? Ne při politických demonstracích, ne když jsme v práci a snažíme se urvat si pro sebe ten pomyslný kus chleba, ale když vyhráváme v hokeji, fandíme svému týmu nebo když jsme společně na koncertě. Ta husí kůže, když publikum skanduje, ten okamžik má mnohdy sílu, že to dokáže změnit jak jednotlivce, tak i společnost, což je třeba…

Jak to myslíte?

Česká mentalita je prostě pořád pokroucena čtyřiceti lety komunismu. Lepší závidět a sedět doma… Podle mě to má pořád velký vliv na nás a bude to trvat hodně dlouho, než si uvědomíme, že spolupráce je hodně důležitá. Vždyť mnohé kapely stále myslí ve stylu:„Dostali jsme sice kšeft, ale i když mám možnost pozvat kámoše z další kapely, tak je raději nepozvu, protože by mohli hrát v lepším čase než my…“ A přestože všechny statistiky ukazují, že lidé investují do kultury více a více peněz, tak pořád mi přijde, že většinová společnost kulturu jako důležitou nevnímá a přehlíží ji se slovy: „Bez toho se nějak obejdeme.“ Nemyslím si však, že to tak je, protože když nebudeme mít kulturu, tak budeme jen jednotlivci a společnost jako taková zmizí.