Nové album The Truth Is Out There září nevšedními barvami a silnými melodiemi

Album otevírá singlovka Blood Marks, která zároveň nastavuje laťku poměrně hodně vysoko. Obvykle je velice těžké ukočírovat skladby následující za prvním a úvodním hitem, za který obvykle kapely zvolí tu nejznělejší a nejúdernější melodii. The Truth Is Out There však vědí, jak zaujmout. Každá skladba na desce All Little Revolutions má jedinečnou aranž, takže se člověk neztratí ani uprostřed a dokonce ani ke konci alba. Blood Marks je založeno především na střídavých polohách syntezátorově zastřených slok a rázném refrénu, kde jsou již zapojeny veškeré nástroje.

Syntezátory samy o sobě zaujímají na All Little Revolutions hned druhé místo. To první rozhodně patří melodiím, které i přes značné zkreslené efekty, intermezza sugestivních recitativů a tvrdé pasáže dokážou být tahounem. A tak se úplně lehce stane, že některé skladby si bude posluchač nadšeně pouštět i několikrát za sebou, jelikož pokaždé navíc objeví nový zvuk nebo loop, který předtím nezaznamenal.

Taková je zkrátka hudba TTIOT – překvapivá, barvitá a nevšední. Album se navíc vyznačuje jakýmisi tajemně rozvláčnými syntezátorovými předehrami, což ale rozhodně není minus. Například Death Bed funguje na podobném principu jako Blood Marks – syntezátorové podklady střídají úderně pochodové a uřvané pasáže. Není to nuda a o to z velké části jde. TTIOT jsou totiž kapelou, která vyrostla z naivních iluzí několika mladíků posedlých hudbou a stojí nohama pevně na zemi, i přesto však díky jejich hudbě fanoušci na koncertech občas pomyslně vzlétnou.

Atmosféra desky je svižná a neklidná. Vše má svůj spád, který graduje většinou ke konci každé písně, v každé skladbě se objevují nápěvy se střídavými druhy tónin a celkově si TTIOT velmi dobře umějí hrát se změnami nálad a používat je ve správných chvílích, což je opět známka umu neunudit posluchače k smrti, ale naopak jej navnadit.

Deska je i není mainstream. Ve své podstatě je to jedno, a to jak posluchačům, tak kapele samotné. TTIOT se sami straní škatulek a vyhýbají se jakýmkoli názorům o zařazení mezi tvrdou muziku, hardcore, metalcore nebo jejich experimentální kombinace. Jsou prostě sví. Vokální linky v kombinaci s jemnou elektronikou (která je jemnější než na první desce) a takřka popové nuance mohou leckomu vzdáleně připomínat zahraniční 30 Seconds to Mars nebo Linkin Park ve svém líbivějším období, nicméně skladby jako Alive Dying nebo The River nás tak trochu vracejí k debutu Lighthouses a můžeme v nich slyšet zkrátka jen TTIOT samotné. Svůj rukopis si kapela vytvořila už dříve a teď ho jen potvrzuje, leč v popovější a harmoničtější podobě.

Na All Little Revolutions je také velmi důležitá práce se samply. Právě zmíněná skladba The River pracuje ve své druhé polovině s klidnou, skoro meditační polohou s ženským vokálem, která je kontrastní oproti agresivnímu charakteru její většinové části. Více klasické písňové podoby můžeme zase spatřit v Devils Roses Cats nebo v závěrečné All Little Revolutions. Kapela také mnohem více začala využívat pomalejších pasáží, kde tolik vynikne citlivější stránka hudebnosti. Celé album rozhodně cílí na to, jak se dostat pod kůži každému, kdo jej poslouchá, avšak rozhodně ne lacině. Důkazem je více baladických hudebních i textových motivů, ale také střídmé a neslévající se užívání efektů a zkreslených kytar.

Srovnání s Lighthouses je v tomto ohledu složité, protože mezi tím, co svižný a dravý debut chtěl vyjádřit svým mladým a energickým feelingem, který říkal, že teď jsme tady, All Little Revolutions do světa křičí, že teď jsme tady opět, ale vyzrálejší a připraveni dělat hudbu, která duchaplně a s určitou grácií zaujímá místo mezi přední undergroundovou špičkou tuzemské scény.