Akordeonistka Anežka Štenclová: Každý den chci hrát lépe než včera

Anežko, kdy se u tebe objevil zájem o hudbu?

Byly mi asi čtyři, nastoupila jsem do školky, kde paní učitelka hrála všechny možné lidové písničky, a já jako jediné dítě z celé školky jsem uměla všechny sloky. Co mi ale nejvíc uvízlo v hlavě, byly koledy, které jsem zpívala od rána do večera. Přišla jsem domů, všechny jsem nahnala do obýváku a museli poslouchat.

Pak přišel akordeon? Kolik ti bylo?

Ještě jsem chodila do sboru, ale akordeon byl můj první nástroj a začala jsem na něj hrát v osmi letech. Na léta, strávená na Základní umělecké škole v Hradci nad Moravicí, vzpomínám velmi ráda. Měla jsem paní učitelku Martu Scholzovou (Kotalovou) která byla velice aktivní. Dělala pro nás první poslední nad rámec toho, co musela.

Taková skvělá učitelka musela motivovat k dalšímu objevování hudby. Konzervatoř byla jasná volba?

Nebyla. Původně jsem chtěla jít na gymnázium a stát se lékařkou po tatínkovi. Všichni to ode mne očekávali. Potom se něco stalo, dva měsíce před přijímačkami to přišlo a já se spontánně rozhodla, že chci jít na tu konzervatoř. Povedlo se a dostala jsem se k paní doktorce Kysové (Halmové).

Vypadá to, že jsi měla jednu aktivní učitelku za druhou!

Ano! (smích)… Paní profesorka je velice aktivní, takže jsme toho museli strašně moc zvládnout ve velmi krátkém čase. Bylo i období, kdy jsme během dvou týdnů absolvovali čtyři soutěže. Díky tomu jsem se naučila velice rychle reagovat na podněty a změny, které nám připravovala.

Anežka Štenclová. (Foto: Robert Adámek)

Paní profesorka Kysová je známá i tím, že se intenzivně stará o svůj fyzický zevnějšek, byla pro tebe příkladem i v tomto směru?

Ono to přišlo tak nějak samo (úsměv). Pochopila jsem, že je důležité, aby jakýkoli interpret na jakýkoli nástroj u hraní vypadal dobře. Aby nějakým způsobem zaujal posluchače. Proto se pod vedením paní profesorky věnuji vyjádření emocí a hudebnímu výrazu. Studuji také u pana profesora Marcina Jabłońského, který se zaměřuje spíše na technickou stránku skladby, a právě on mě v poslední době nejvíce posunul.

Zmínilas, že jsi prošla ostřím několika akordeonových soutěží. Jak se ti na nich dařilo?

Byla jsem na mnoha soutěžích, ale nikdy jsem nevyhrála první cenu, vždy jsem byla buď druhá, nebo třetí. Asi neumím tak perfektně zahrát, jak se ode mne očekává (smích). U mne vždy převažují emoce nad technikou. Do emocí a výrazu dávám všechno. Byla jsem druhá na Mezinárodní akordeonové soutěži v Praze, druhá na soutěži konzervatoři a čestné uznání jsem si odvezla z Litvy.

Trápívá tě někdy na pódiu tréma, nebo jsi soutěžní typ s železnými nervy?

Bylo období, kdy jsem jezdila po akordeonových soutěžích a kdy jsem chtěla strašně moc, ale to už mě přešlo. Myslím, že každého, i skvělého interpreta někdy trápívá tréma. Ale s kým tak nejvíc soutěžím, jsem momentálně já sama (úsměv). To tehdy, když chci každý den hrát líp, než jsem hrála včera.

To je odvážné předsevzetí! Kolik hodin denně cvičíš?

Jak kdy. Teď, když učím na Základní umělecké škole, tak je možností cvičit míň. Ale byly doby, kdy jsem cvičila i osm hodin denně a vyplatilo se to.

Učíš se z časových důvodů cvičit ekonomicky a úsporně?

Musela jsem se to naučit, protože se nakupilo strašně moc věcí dohromady. S tím mi právě pomohl pan profesor Jabłoński, který rád říká: nauč se cvičit hlavou. A je to svatá pravda.

Má akordeon podle tvého názoru jako nástroj potenciál oslovit další generace mladých lidí?

Já si myslím, že určitě, ale taky hodně záleží na tom, kdo ten akordeon učí. Když na ZUŠ nastoupí mladá perspektivní učitelka tak ty děti to hned vnímají jinak.

Jaká hudba je blízká tvému srdci?

Já mám strašně ráda, jak my akordeonisté říkáme, takové ty typické ruské standardy, ty výrazné moderní skladby od Vjačeslava Semjonova, Zubického apod. Mám to moc ráda a miluju modernu.

Existuje něco, co ti nesedí a čemu by ses ráda prozatím spíše vyhnula?

Já moc neumím improvizovat v jazzu a nerada to dělám. Sice to mám trochu naučené, ale není mi to blízké.

Máš nějaké umělecké vzory?

Mám dva, které obdivuji. Oba dva jsou v mém blízkém okolí, prvním je česká interpretka Kateřina Botorová, kterou obdivuji v technice, ve výrazu i v tom, jak nastoupí sebevědomě na pódium. A pak pan profesor Marcyn Jablonsky, který studoval v Katowicích na Akademii. Ten hraje s naprostým nadhledem a jeho interpretace je takříkajíc pro celé publikum.

Ve čtvrtek 7. února zahraješ společně s Janáčkovou filharmonií na koncertě pro mladé hudební talenty. Je to pro tebe určitě sváteční pocit.

Strašně moc se těším. Zahraju skladbu Opale concerto od Richarda Galliana. Je to hudební výpověď o jeho vnitřním rozpoložení. Můžeme tam zaslechnout emoce vášně, lásky a mám pocit, že jsem se v ní našla, protože vystihuje i mé vnímání světa. Jsem ráda, že ji můžu zahrát lidem, kteří mě celých šest let podporovali, kteří tam se mnou budou.

Momentálně dokončuješ šestý ročník Janáčkovy konzervatoře, co tě čeká dál?

Tři dny před koncertem mám přijímačky na VŠMU v Bratislavě.

Teda, to se sešlo! Přeju mnoho štěstí!!!

To jo, děkuji! (smích). Doufám, že se ještě nějak pousnu. Hlásím se tam kvůli pana doktora Milana Osadského, který mne oslovil nejvíc.

Tak, ať to dobře dopadne a těšíme se na tebe na čtvrtečním koncertu s Janáčkovou filharmonií! Zlom vaz!