Literární příběh musí přinést něco nového, jinak postrádá smysl, říká spisovatel Jan Padych

 Na čem právě pracujete?

Zrovna pracuji na druhém a rozšířeném vydání svého pojednání Pravěké ženy a jejich velké tajemství. Chystám se zpracovat i další pojednání, tentokrát o tajemství pravěkých mužů. Obě tyto knížečky jsem se rozhodl vydat na svém autorském webu www.padychbooks.com, kde budou k dispozici již v tomto roce k volnému stažení.

Máte za sebou více historických románů, nebo děl ze současnosti?

Na svém autorském kontě mám tři pravěké romány Z pravěkých ság-Nesmrtelný, Čas vlků a Prastará tajemství  – Příběh Býčí skály. Dále dva současné romány Bouře ve sklenici piva a Bankéři z pergoly. Dále je zde sbírka novel Krysa v hlavě a tři sbírky minipovídek. Ještě mám za sebou dvě historická pojednání, jeden sborník článků z historie a knižní hru pro mladé příznivce kopané. Něco z toho vyšlo tiskem, hlavně všechny tři pravěké romány, jeden současný romána sbírka novel, a něco elektronicky.

Po revoluci jste se svým synem založil vlastní nakladatelství, jak se mu daří, kolik titulů vyšlo a splnil tento krok vaši představu?

V roce 2004 jsme se synem Danielem vydali můj román Bouře ve sklenici piva, který byl následně zfilmován Českou televizí, celovečerní film dostal název Každý den karneval. Ovšem další krok už zdaleka nevyšel, jak bychom si přáli. Pokusili jsme se dostat na německý knižní trh s překladem knižní hry Fotbalový generál. Přesto, že se dílko tam za hranicemi všem líbilo, nenalezli jsme odpovídající vstřícnost. Naše nakladatelství se na řadu let odmlčelo, než jsme se rozhodli pro autorský web, na kterém dáváme moje romány i další knížky a texty volně ke stažení v elektronické podobě.

Jaké je zatím vaše poslední dílo a o čem pojednává?

Naposledy jsem vydal tiskem svůj třetí pravěký román Prastará tajemství  – Příběh Býčí skály. Ten jsem si už vydal předtím v roce 2016 na svém webu elektronicky v šesti dílech a pro tištěnou verzi jsem zvolil některé drobné úpravy. Jedná se o dobrodružný a mysteriózní příběh čtyř hlavních postav na konci pravěku, v pohnutých dobách, kdy střední Evropu sužovaly pustošivé nájezdy stepních nomádů od Dunaje i od Černého moře. Jak už je zřejmé z podtitulu, významné místo zde zaujímá světoznámá lokalita Býčí skála z Moravského krasu a její dosud nerozluštěné tajemství (ohromný poklad a pozůstatky masakru zhruba 40 osob se stopami kanibalismu). Ovšem děj románu se odehrává na rozsáhlém území střední Evropy od dnešního Maďarska a Slovenska po východní části Německa. Nevynechal jsem ani území dnešní Ostravy, třebaže jsem jí věnoval pouze jednu kapitolu, když kupce, putující po Jantarové stezce, nepustili do hradiska na Landeku, neboť v krajině bylo velmi nebezpečno a místní pro jistotu nevěřili ani kupcům.

Za poslední léta jste vychrlil poměrně slušnou řadu elektronických knih. Kromě toho, že odpadá práce s klasickým papírem, v čem je tato forma pro vás zajímavá?

Líbí se mi, že elektronické knihy jsou snadno šířitelné, hlavně díky e-mailům. A také se dají skvěle skladovat. Ve čtečce nebo v tabletu s sebou nosíte docela rozsáhlou knihovnu. Za těch pár let se z mého webu stáhlo přes 17 tisíc e-knih a nemám přehled, kolik se jich stáhlo z jiných webů, které dávají moje dílka volně ke stažení svým příznivcům či zákazníkům. Jen vím, že některé tyto weby jsou značně frekventované. Tím lépe…

Máte stálé spolupracovníky, kteří se podílejí na vizuální stránce vašich knih?

Kolem mého autorského webu tvoříme tým s mým synem Danielem a jeho dávným spolužákem Petrem Mackem. Daniel prakticky působí jako správce webu, šéfredaktor i technický redaktor. Petr vytvořil web a Daniel s ním konzultuje případné změny a úpravy.

Říkáte, že současné poznatky o pravěku jsou jinde, než za doby vašich předchůdců, tedy spisovatele Eduarda Štorcha především, v čem se tedy liší?

Já si odkazu Eduarda Štorcha nesmírně vážím, nicméně je nutno připustit, že jeho tvorba byla ovlivněna především romantikou dobrodružných příběhů pro mládež podle Karla Maye a podobně, jak je to například výstižně uvedeno v pojednání J. Pleskota Cesty do pravěku z roku 1971. Už v době, kdy Eduard Štorch tvořil, byl kritizován odborníky. A od té doby bylo učiněno mnoho dalších poznatků jak v samotné archeologii, tak i v dalších příbuzných oborech, jako třeba ve výkladech nejstarších mýtů, folkloru apod. Jsou publikovány výsledky rozličných rekonstrukcí a experimentů o různých oblastech života pravěkých lidí. Současní mladí vědci přistupují ke zpochybňování předchozích poznatků a přicházejí s novými, aby je nahradili.

Cítíte sounáležitost s jinými zdejšími autory?

Čas od času se potkávám se spisovateli Mirkem Sehnalem a Arnoštem Vašíčkem, s nimiž jsem kdysi sloužil na vojně. Častěji se vidím s básníkem Břéťou Uhlářem. Na Facebooku jsem ve spojení s básnířkou Soňou Olszovskou a někdy písemně pohovoříme i se slovenskou básnířkou a spisovatelkou, královnou pohádek, Zuzkou Kuglerovou. Sem tam se mi přes Facebook z Itálie ozve autorka Martina Chrudimská, která se podle všeho také chystá vydávat knihy přes web. Rovněž jsem si vzal k srdci výtky bývalé předsedkyně ostravské pobočky Obce spisovatelů Lydie Romanské a slíbil jsem, že se sem tam objevím i na nějaké té veřejné akci alespoň jako host, což jsem léta vynechával.

Máte čas na čtení jiných autorů z oboru? Co třeba nejčtenější autor současnosti pan Vondruška?

Moc dobře vím, že historické romány pana Vlastimila Vondrušky jsou vynikající. Zřejmě bych se měl kát, že jsem je nečetl. Zato už jsem nesčetněkrát pracoval s jeho dvojdílným slovníkem starého zemědělského nářadí, nástrojů a strojů, bez něhož bych se při psaní svých pravěkých příběhů rozhodně neobešel. Už řadu let si k četbě vybírám jen to, co nějak přímo souvisí s mým psaním. Dokonce jsem se zbavil značné části své knihovny, hlavně těch knih, o kterých jsem věděl, že je nijak nevyužiji.

Jak se stalo, že byl váš román Bouře ve sklenici piva zfilmován?

Pro mě to byl bezpochyby docela šťastný souběh okolností. Někdy v době, když jsem dokončoval svůj pojišťovácký román Bouře ve sklenici piva jsem potkal dramaturga z České televize pana Przebindu a ten se mě zeptal, na čem zrovna pracuji. Velmi ho zaujalo, že příběh je celý ze současné Ostravy. Také činnost pojišťováka ho zajímala, když jsem navíc v této branži pracoval něco přes 10 let. Prostě příběh malých OSVČ, jejich každodenní úsilí, boj a intriky, ale i osudy celé řady současníků z pohledu agenta malé pojišťovny. Česká televize v Ostravě tehdy měla velký zájem o námět, který by se z velké části odehrával v různých částech Ostravy, což příběh pojišťováka, který byl v neustálém pohybu v cestách za klienty, velmi dobře splňoval. Zřejmě nejvíc ze všech námětů, které byly součástí výběrového řízení. Film byl obsazený známými herci pražskými i ostravskými. Hlavní roli hrál Pavel Zedníček.

Do jaké míry jste měl možnost ovlivnit filmový scénář?

Když byl celý scénář hotový, vyzval mě vedoucí dramaturg pan Jurda, abych si ho pročetl a abych vybral scény, které nejvíc navazují na moji románovou předlohu, což jsem učinil velmi rád. Každopádně mě překvapilo to nesmírné množství scén. A hlavně dějové linie, které s předlohou neměly příliš společného, což je podle všeho běžná praxe, když se filmy zpracovávají podle literárních předloh.

Jak s odstupem hodnotíte podobu této televizní adaptace?

Každopádně všichni účastníci odvedli velmi dobrou práci, jak scénáristé, tak režisér pan Motyčka, i všichni herci v čele s Pavlem Zedníčkem.

Jiné nabídky na zfilmování některého ze svých děl jste nedostal?

Měl jsem zájem o zfilmování některého ze svých pravěkých témat, avšak to by bylo příliš nákladné.

Měl jste možnost vidět nebo číst jiná díla glosující Ostravu, čím vás zaujala?

Vzhledem k mému zaměření na doby dávno minulé to byly Landecké pověsti od M. Prokešové, do kterých jsem se začetl s velkým zájmem. Co kdyby mi poskytly klíč k nějakému pravěkému příběhu?

Jaká je vaše představa ideálního literárního díla?

Postavy příběhu by měly být opravdu živé a věrohodné, jejich činy plně motivované. Určitě i situace z dnešního všedního života mohou být zpracované dynamicky a živě a bez zbytečných a nudných banalit. Příběh musí mít smysl včetně patřičného vyvrcholení, musí něco sdělit. Musí přinést něco nového, jinak postrádá smysl.