Dálka začíná tím, že jste z Ostravy, přemítá básník Petr Hruška nad novou sbírkou

Kniha Nikde není řečeno právě vyšla v brněnském nakladatelství Host a výtvarně ji doprovodil malíř Jakub Špaňhel. Jako už několikrát na těchto stránkách, rozhovory s Petrem Hruškou vznikají nad konkrétními básněmi. A z nové sbírky jsme vybrali tu s názvem Tuny.

PETR HRUŠKA: TUNY

Nakládací jeřáby vyhlížejí ochočeně,
šíje něžně skloněny,
cejchovány čísly tun.
Černá čísla tun.
Záchranné čluny se lehce kolébají
na hácích
proti nebi,
klid našeho věku.
Na nich černá čísla tun.
Dcera,
mladá odjíždějící žena ve slunečních brýlích,
s nádhernými zápěstími,
už je na palubě.
Mávnul jsem zespoda.
Slova na boku trajektu
nelidsky veliká.
A černá čísla tun.

„Nakládací jeřáby vyhlížejí ochočeně.“ Před časem jste mi prozradil, že sbírka volně navazuje na svazek Auta vjíždějí do lodí, nedá se snad působivá atmosféra přístavů vymanit z mysli?

Přístavy jsou místy těžko zapomenutelnými, ale v té nové sbírce jde hlavně o motiv lodě a lodí. Jsou ztělesněním pohybu, neklidu a především vratkosti, jakési velmi chatrné jistoty. Poslední dobou jako by se všechno pod nohama houpalo, všechno se kymácí a ta vratká kymácivost je básním ve sbírce asi společná. Připadá mi, že všichni jsme v této době nějak „naloděni“, aniž bychom pořádně věděli, proč a kam sakra máme doplout.

„Šíje něžně skloněny.“ Nálada přístavů je živočišná a vzrušující. Ale ještě jsem v žádném kotvišti nepotkal úplně opravdovou námořnickou krčmu jako z dobrodružných románů, které jsem hltal v dětství. Vy snad ano?

Krčem je obecně málo. Patří k nim pult, kde se dá pít vestoje. Ne na takových těch směšných stoličkách s vysokými nohami a vysokými nároky na všechna ta Legendaria a jiné namyšlené alkoholy, ale pult, kde se dá prostát půl noci, dokud člověka unesou nohy, a pít obyčejný rum nebo co se za něj zrovna vydává. Ale kde to je? Přiznávám, že piju rád ve stoje.

„Cejchovány čísly tun.“ V přístavu jde hlavně o peníze. O byznys, čísla, o BRT (brutto registrovaná tuna) čili o tonáž obchodních lodí. Anebo je to spíš obecnější „cejch“?

V té básni jde o tíhu. Loď je obrovská jak Noemova archa, nakládá se do ní ohromné množství všeho – zboží, lidí, jejich nadějí a očekávání, jejich těžkých životů… Nejtěžší ovšem je, jak se ukáže v závěru básně, unést blízkost drahého člověka, který se vydává na svou cestu.

„Černá čísla tun.“ Teď jsme se propadli ještě do větší temnoty. I Ostrava je tíha, takže hned myslím i na zdejší vytěžené tuny černého uhlí. Na miliardy tun. A co moře za tmy?

Moře za tmy je přízračný magnet. Vzpomínám, jak jsme se jednou v únorové noci ocitli na lovu ryb. Rybáři poté, co vytáhli sítě, poprosili moji ženu, zda by jim po úspěšném lovu nezazpívala. Yvetta stála uprostřed loďky a zpívala, chlapi se nehýbali, ryby v sítích zíraly na měsíc a bylo jasné, že už nikdy nenajdeme cestu domů.

Na záchranné čluny dojde hned v dalším řádku: „Záchranné čluny se lehce kolébají.“ Dřív by mě při takovém verši napadl Titanic, teď myslím na kocábky s uprchlíky ve Středozemním moři. Jaké čluny se kolébají ve vaší básni?

Ty i ony. Máte pravdu, že kocábky s uprchlíky ve Středozemním moři nám z hlavy hned tak neodplují. Neděsí mne tolik to, že si s nimi nevíme rady, není to malý problém. Děsí mne to, jak při té bezradnosti dokážeme být zcela samozřejmě i nenávistní nebo bezcitní.

„Na hácích.“ Vidím pořád ty záchranné čluny, některé ale přijíždějí pozdě. Jak zachránit tento svět?

Svět se nedá zachránit, svět se dá jenom prožít.

„Proti nebi.“ To je dvojznačné, někdy se můžeme modlit ze všech sil, nebe stejně nepomůže. A jindy přijde zázrak i v hospodě. Zažil jste takový moment?

Viděl jsem ženu, která se před odchodem z hospody zastavila u stolu, na němž spal opilec, a přes záda mu hodila jeho kabát.

„Klid našeho věku.“ Pětapadesátník Per Hruška ví, že klid nikdy nebude. Ale co s tím bordelem vezdejším?

Největší riziko bordelu vezdejšího spočívá v tom, že nenápadně přestáváme být nároční sami na sebe. Uvedu příklad: to, že náš prezident i premiér jsou evidentní lháři, je vlastně v jistém ohledu velmi příjemné. Můžeme se totiž neustále zabývat jejich lhaním, pohoršovat se nad ním, distancovat se od něj, můžeme si připadat lepší než oni. Po čase to vyměníme za pozornost k vlastnímu chování, ke svým lžím, co jich jenom je. To je ten strašný klid našeho věku. Znám lidi, kteří opovrhují komunisty a znechuceně pozorují jejich podíl na moci, a přitom, když si připadají v nouzi, klidně si vezmou to, co jim nepatří, po způsobu revolučního proletariátu. Mají přece „potřebu“, takže je podle nich vše v pořádku.

„Na nich černá čísla tun.“ A je v pořádku, že černá Ostrava pořád strašně smrdí? Aktuálně jsou pořád překračovány limity pro znečištění ovzduší.

A všichni víme, že ta čísla jsou alarmující nejen v rámci republiky, ale v rámci celé Evropy. Vláda se tohoto kraje pořád bojí a on přitom potřebuje výjimečnou pomoc. Tak nečisté město, jako je Ostrava, má mít podle mého přesvědčení například dávno výrazně zlevněnou městskou hromadnou dopravu. Místo toho tady blázni chtěli vykácet i stovky stromů v parku, který podstatně snižuje prašnost. V tomto kraji člověka obzvlášť dojímá péče ministerstva zdravotnictví, které se mu zákazem kouření v hospodách snaží zachránit zdraví.

„Dcera.“ Jó, děti. Jak se mají?

Není jim jedno, jak se mají. Nechtějí mít nic společného s tou normalizační přikrčeností, které je naše generace stále plná. Vědí, že Haag, New York i Austrálie jsou za rohem. Jsou rychlí a přitom nespěchají, zatímco my jsme uspěchaní a přitom pomalí.

„Mladá odjíždějící žena ve slunečních brýlích.“ Syndrom rodičů v opuštěném hnízdu?

Spíš okouzlené pozorování někoho, kdo klidně a sebevědomě ví, že cesta patří do jeho života. V tom, kdo se vydává na cestu, je vždy minimálně nulový stupeň naděje…

„S nádhernými zápěstími.“ Teď přesně nevím, povídejte…

Zápěstí je jedno z nejzranitelnějších míst těla. Je na něm krásně vidět celá křehkost i sláva tělesného života.

„Už je na palubě.“ A znova moře. Kde pro vás začínají dálky? Pro mě třeba už výhledem z ostravské haldy Ema do polských rovin. Už tam vidím moře, a úplně živě.

Dálka začíná tím, že jste z Ostravy. Ostrava sama jako by byla dál od všeho. A většina se také raději drží dál od ní.

„Mávnul jsem zespoda.“ Mávla shora? Jak jsou pro vás důležitá loučení, není to zbytečná bolest?

V loučení bývá cosi namáhavého, překážlivého, často traplivě neohrabaného, někdy komického. Je to „těžké zadání“ a výsostně lidská situace. Nějak nás ta situace zpozorní, vůči sobě i vůči druhému, a zároveň učiní nedostatečnými – zakoušíme blízkost, a přitom neschopnost plně ji projevit. To mě přitahuje, to mě velmi přitahuje.

„Slova na boku trajektu.“ I název sbírky je vždy uveden větším písmem než samotné verše. Zajímá vás, jak se vaše nová kniha bude prodávat?

Zajímá mne, jak se bude číst. Není zrovna veselá a jsou tam různé zvláštnosti, například torzovité básně psané na způsob hliněných destiček, které se nám dochovaly ze sumerského dávnověku.

„Nelidsky veliká.“ I poezie umí otravovat. Jak to udělat, aby básně nebyly „nelidsky velké“?

Víc mlčet než mluvit.

„A černá čísla tun.“ Černá tečka za básní. I za básnickou sbírkou. Za čím ještě?

Za tímhle rozhovorem.

*

Program jednotlivých uvedení nové sbírky Petra Hrušky Nikde není řečeno:

7. února v Praze. Knihovna Václava Havla v 19 hodin. Jako hosté vystoupí divadelní a filmový režisér Radovan Lipus a bosenský literát Adin Ljuca.

12. února v Ostravě. Antikvariát a klub Fiducia v 18 hodin. Společně s uvedením nové sbírky Pavla Kolmačky, jako hosté vystoupí hudebníci Jan Gajdica (Dylan na pozoun!), Yvetta Ellerová a Roman Polách.

25. února v Brně. Skleněná louka v 19 hodin. Jako hosté vystoupí básníci Vít Slíva a Martin Stöhr, hudební křest provede violoncellový mág Josef Klíč.

26. února v Opavě. Café Evžen v 19 hodin. Jako hosté vystoupí básníci Ivan Motýl a Ondřej Hložek, hudební křest provede nevyzpytatelná Vladivojna La Chia.