Kracikova Gazdina roba v Těšínském divadle fandí lásce a varuje před pseudomorálkou a špatnými zákony

V dramatu Gazdina roba jde o tragický příběh lásky dvou mladých lidí, selského synka Mánka a švadleny Evy na pozadí společenských a církevních zákonů z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Děj je situován na Moravské Slovácko a tomu odpovídá i jazyk kterým většina postav hovoří. Žádnou velkou jazykovou úpravou text pro inscenaci neprošel, což může místy působit dnešním divákům menší problém – z toho důvodu také program k inscenaci obsahuje stručný slovníček nářečních výrazů.

Scénu navrhl Jaroslav Milfajt. Použil malované selské truhly, dřevěnou kolébku a na scéně nechal postavit i zajímavou konstrukci odkazující na venkovskou architekturu. Vše v tmavých tónech a ve dřevě. Kostýmy Marty Roszkopfové jsou jednoznačně inspirovány lidovým krojem, případně šlechtickým a měšťanským oděvem z časů vzniku hry (1889). Hudba Dalibora Štrunce obsahuje prvky lidových písní z moravských Kopanic a Horňácka. Choreograf Jaro Moravčík do inscenace přinesl i slovenský lidový tanec.

Z inscenace Gazdina roba. (Foto: Karin Dziadková)

Mánka hrají v alternaci Petr Sutorý a Robert Urban j. h. V premiérovém představení, ze kterého je psána recenze, účinkoval Petr Sutorý. Jeho Mánek je od samého začátku muž vášnivě zamilovaný do chudé švadlenky Evy a je plně rozhodnut se s ní oženit. Eva, kterou hraje Petra Sklářová, si však je vědoma společenského rozdílu mezi nimi. I když Mánka miluje, nakonec pod tlakem okolí jeho nabídku k sňatku odmítne a vdá se za kožešníka Samka Jagoše – muže trvalým poškozením nohy, který nemůže konkurovat mladým tanečníkům, s nimiž Eva tak ráda tancuje.  Samko si Evu získá vřelými projevy lásky k ní a zastáním ve střetu s vesnickou pseudomorálkou, ve které v hodnocení lidí hrají velkou roli peníze a hmotné bohatství. Samka Jagoše hraje Zdeněk Klusák a vytváří velmi věrohodnou postavu milujícího, posléze zklamaného a opuštěného muže.

Selku Mešjanovku, Mánkovu matku, hrála v premiéře Šárka Hrabalová. Hrabalové Mešjanovka je panovačná a bezohledná, téměř bigotní katolička, plně podléhající platným společenským normám. Mezi výrazné postavy inscenace patří ještě selka Kotlibovka Lenky Waclawiecové, Evina kamarádka Zuzka v podání Adély Krulikovské, advokát Huspeka, kterého hraje MiIoslav Čížek a čtvrtý stárek Rubač v podání Jiřího Krupici. Velmi pěknou hereckou miniaturu odvádí Věra Vojtková j. h. v roli Notáriusky.

Z inscenace Gazdina roba. (Foto: Karin Dziadková)

Režisér Petr Kracik vede herce k hereckému psychologickému realismu se zvýrazněnou emocionální složkou v projevu. Je to v souladu s úctou, se kterou přistupuje k původnímu textu Gabriely Preissové, i s jeho výkladem hry. Aby však zvýraznil kolorit venkovského života, rozhodl se pro začlenění lidových písní a tanců do inscenace v mnohem větším rozsahu ve srovnání s původní předlohou. Je to pochopitelné – navazuje na tradici velmi úspěšných inscenací české scény Těšínského divadla na kterých spolupracoval choreograf Jaro Moravčík, jenž dovedl ke skvělému tanečnímu výkonu nejen herce, ale také  inspicienta, garderobiérku a tři studentky, které vystupují jako hosté.  Taneční i pěvecká složka inscenace je na velmi vysoké úrovni, je opravdu obdivuhodné, jak celý soubor výborně tančí a zpívá, a to nejen ve sborech, ale i v sólech. Inscenace má díky tomu  místy podobu téměř muzikálovou.

Z inscenace Gazdina roba. (Foto: Karin Dziadková)

Užití prvků lidového tance a lidových písní je však na divadle často ošemetné. I v tomto případě se stává, že v některých okamžicích je písnička navazující na předchozí děj příliš ilustrativní, ba dokonce rušivá. Konkrétně například ve chvíli porušení příslibu manželství, které Mánek slibuje Evě a od kterého nakonec pod tlakem okolí ustoupí. V tuto chvíli píseň Ej lásko lásko, ty nejsi stálá vskutku působí příliš prvoplánově a odvádí diváka od hlubšího prožitku Evina zklamání. Pravým opakem toho použití písničky je například scéna „vzteklého“ čardáše v podání Petra Sutorého v samotném závěru inscenace. Zde je naopak folklorní prvek použit naprosto v souladu s vnitřním obsahem postavy a herec sám nabídnutou možnost vyjádřit svoji emoci tancem a písní využívá naprosto dokonale.

Z inscenace Gazdina roba. (Foto: Karin Dziadková)

Kracíkova inscenace Gazdiny roby je zajímavým vkladem do debaty o inscenování klasického realistického dramatu. Je však také varováním před možným návratem příliš konzervativního myšlení, které je charakteristické pro některé současné představitele některých církví. Kracíkova Gazdina roba hlasitě říká: stojí-li lásce mezi lidmi v cestě pouze zákon, pak je to zákon špatný. A v tom je největší hodnota této inscenace.

Dlouhotrvající potlesk premiérového publika ve stoje jen potvrzuje, že s největší pravděpodobností půjde při reprízování i do budoucna jednoznačně o divácký úspěch.