Kapela Nedivoč naživo v Parníku prokázala, že si dvě nominace na Cenu Jantar zaslouží

Nedivoč je partička šikovných muzikantů, kteří své zkušenosti nasbírali hraním v různých kapelách, ať už s vlastní, či převzatou tvorbou. Jejich album Vale pletichám patří k nejpřesvědčivějším počinům loňského roku, proto mne zajímalo, jak dnes kapela zní v „live“ podání. Krátce po sedmé už byli všichni na svých místech a Jan Uvira mohl usednout k pianu a spustit najazzlé intro z písně Tirácká. Jiří Krhut do tohoto podkresu představil všechny členy Nedivoč kabaretním výčtem jejich koníčků a nejvýraznějších vlastností.

Balada o člověku je píseň s nadčasovým textem fotografa Radovana Štastného. Na oceněném albu zpívá v písni několik dětí z karvinského sboru Permoník. „My se budeme snažit tento dětský sbor s chlapci napodobit“, zavtipkoval Krhut. Žádná karikatura se naštěstí v této znepokojivé básnické meditaci o současném světě neobjevila. Následující píseň Spolu jak zveri prověřila slovenštinu zpěváka Svatopluka Tuleje, který jí zazpíval s nestylizovanou prostotou.

Nedivoč jsou specifičtí také svou nástrojovou variabilitou. V další písničce si Tulej s bubeníkem Krhutem prohodili role. Píseň Latem na text Petra Vidláka ukázala, že Krhut není jen citlivý bubeník a samorostlý bavič, ale umí to i s kytarou, zpěvem a výslovností polštiny.

Z koncertu kapely Nedivoč. (Foto: Tomáš D. Václavek)

V Ošuntělé se sešla naopak celá kapela. Písnička je podobně jako mnoho dalších skladeb Nedivoč inspirována reálným zážitkem a konkrétní ostravskou figurkou. Osobní zkušenost, přetavená do hudby a textů kapele dává sugestivní upřímnost a autentičnost. Barovou prskavku okořenila malebná improvizace Uviry, těšil jsem se i na hereckou policejní scénku uprostřed songu, ale Nedivoč si celý večer srandičky schovávali výlučně do průvodního slova. A bylo to vlastně dobře, protože hudební barevnost a naléhavost jejich příběhů si v jejich vkusném instrumentálním podání bohatě vystačily.

Hříchy z matrací si vyprávěli pouze kytarista Vojtěch Šňupárek se zpěvákem Tulejem. Šnupárek v ní vymyslel kytarovou linku, za kterou by se nestyděl ani Vlasta Redl, chuť písničky opravdu „hrát“ z něj ostatně po celý večer přímo sršela. Následující Fotky z výletu, které byly nominovány na Cenu Jantar v kategorii Píseň roku, mě potěšily tím, jak dobře fungují i v živém podání, a to včetně sborových vokálů.

Koncert Nedivoč byl rozdělen na dvě poloviny. Z alba Vale pletichám zazněly všechny skladby kromě písničky Ráda, kterou jedinečně nazpívala Marie Rottrová a jež se prostě bez ženského elementu zpívat nehodí.

Z koncertu kapely Nedivoč. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Kapela ovšem představila i novou tvorbu z pera Svatopluka Tuleje a Jiřího Krhuta. Pero bylo toho večera nečekaným popudem k nevázané srandě a četným disputacím mezi Krhutem a Tulejem. Asociace na téma pero, tužka a další slovní přestřelky ukázaly, jak perfektně Nedivoč dokáže odlehčit a vyvážit intimní příběhy, které sděluje ve svých textech. Náladové rozpětí od komiky až po tragiku s neomylným instinktem a v každém okamžiku dokázalo dát posluchačům to pravé.

Nedivoč se s Parníkem rozloučili chorálově napumpovanou písní s fantastickým sólem pianisty Uviry a na samotný závěr ještě pohladili baladickou zpovědí Vale pletichám. Jakkoli jsem jejich album slyšel nesčetněkrát, odnesl jsem si z Parníku velice příjemný a silný zážitek. Kapela dokáže naživo své písně rozeznít s nakažlivou vitalitou, široce koncipovanou dynamikou a spolehlivými instrumentálními výkony. Zajímavé je všimnout si chvíli toho, co komunikačně probíhá na pódiu, jak to vlastně Nedivoč dělají, že jim to tak báječně funguje.

Harmonicko-melodickou páteří kapely je piano Jana Uviry, které odspodu podporuje přesná basa Jana Smichoviče. Uvira je také melodicky nejvýraznějším členem a jeho jazzový feeling i mimořádné improvizační dovednosti přidávají k popovému základu písní dráždivé a muzikantsky úchvatné charisma. Kytary Vojty Šňupárka mají koloristickou funkci, jeho role je v podmalování a dokreslení nálady, a proto nezní nikdy stereotypně, ale může svobodně zacházet se zvukem i doprovodnými výrazovými prostředky (flažolety, fingerpicking, bottleneck apod.).

Bubeník a duše kapely Jiří Krhut. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Od Uviry se klene most k Jiřímu Krhutovi, který své bicí místy doslova hladí a hýčká, aby jim v další rychlejší písni popustil uzdu v ostrosti a razantnější dynamice. Pozorovat, jak každou písničku opentlí vířením a detailní prací s paletou perkusí, je z aranžérského hlediska velmi poučné. Krhut také velmi kvalitně zpívá doprovodné vokály a je dobrým skřítkem a šamanem kapely, bez jehož gejzíru nápadů, proslovů a spontánní komunikace s publikem by Nedivoč nebyli sami sebou.

Zpěvák Svatopluk Tulej k němu svou osobností vytváří příjemně tajemný protipól. Je větší introvert, když už se dopustí vtipu, má většinou přídech ironie a satiry. Jeho hlas má ve střední poloze světlejší barytonovou barvu a emotivní nádech. V některých písních si na vokály napsané původně pro hosty nahrávky ještě zvyká a artikulačně mu zatím nevyznívá úplně vše, jak by chtěl. Potěšující ale je, že jeho slušný zpívaný rozsah od velkého F po jednočárkované fis (v písni Fotky z výletu) je zaštítěn samozřejmým projevem a darem vyjádřit slovní obsah písně. Samozřejmě, že Herečka z bijáku nemůže mít charisma Františka Segrada, ale Tulej má dobře nakročeno, je uvěřitelný, příjemný a intonačně precizní v tom nejlepším slova smyslu.

Z koncertu kapely Nedivoč. (Foto: Tomáš D. Václavek)

Bylo v Ostravě už hodně písniček. Když poslouchám písně Nedivoč, aniž bych nějak chtěl, vybaví se mu ty nejlepší kapely, které v tomto městě vznikly a působily. Je to náhoda? Nemyslím si. Vždycky byly některé písně lepší a jiné méně. To, že Nedivoč patří v současnosti k těm nejpopulárnějším zdejším kapelám, je moc dobré znamení. Svou tvorbou totiž překlenují zdánlivé stylové propasti mezi současným feelingem, jazzem i srdceryvnou lidovou baladou. Srozumitelně, česky, nikdy ne bulvárně a s jakýmkoliv kompromisem k textové i hudební kvalitě. Kéž jim tyto atributy jsou vlastní i do dalších hudebních výletů.