Ostravský Dům umění obsadilo deset německých umělců. Neun, zehn, auf Wiedersehn

Galerie výtvarného umění v Ostravě pokračuje v cílené snaze otevírat okna do Evropy. Tři desetiletí po sametové revoluci to zní divně, ale plnoprávnou kulturní součástí Západu stále nejsme. Ředitele galerie Jiřího Jůzu tenhle deficit zjevně trápí, takže třeba v roce 2017 pozval do Ostravy kurátorku Jane Neal, která je spojena s věhlasnou britskou Tate Gallery. Vernisáže tehdejšího velkolepého projektu Narušená imaginace se tak osobně zúčastnil třeba uznávaný britský superrealista Jonathan Wateridge nebo malířka Caroline Walker. Teď do Ostravy zavítali němečtí umělci.

1.

ANDREA LEHMANN: FROSCHGUMMI

Andrea Lehmann: Froschgummi. (Foto: I. Mottýl)

Andrea Lehmann (*1975) se narodila v Düsseldorfu, kde dosud žije a pracuje. Zdrojový materiál k tvorbě mixů a remixů obrazových dat autorka čerpá z fantazie, fotografie a internetu. Exotická směs kýče a naivity svařená v hyperrealistický sofistikovaný obraz nedefinovatelného času a místa působí impozantně, což je podtrženo i měřítkem obrazu. Autorčina bohatá představivost kouzlí obrazy magické přitažlivosti. Často dramaticky vypjaté a dějem a kulisami sycené scény obrazových fantazijních montáží vyvolávají prazvláštní asociace. Kódy nepomáhají. Ocitáme se v zajetí autorčina světa.

„Rozdíly budou časem vymazány,“ řekla před dvěma lety anglická kurátorka Jane Neal kulturnímu deníku Ostravan.cz. Rozdíly mezi Východem a Západem. Čas ale běží zoufale pomalu. Paradoxní je, že když před dvěma lety přijela Neal do Domu umění, Ostravu tížila smogová poklice. A také tuto středu město trápilo jedovaté ovzduší, úřady dokonce nařídily regulaci průmyslové výroby. Ano, tohle je nejznečištěnější region Evropské unie. A leží pekelně daleko na východ od Velké Británie i Německa. Richard Adam na tiskové konferenci před středeční vernisáží vlastně mluvil o stejných problémech jako Neal. O rozdílech těchto dvou světů: „Před dvanácti lety mi berlínský kurátor Guido W. Baudach říkal, že to bude trvat ještě nejmíň jednu generaci, než se to srovná. A měl nepochybně pravdu.“

2.

CHRISTIAN MACKETANZ: LANGER TAG

Christian Macketanz: Langer Tag. (Foto: I. Mottýl)

Christian Macketanz (*1963) se narodil v Eutinu a působí v Drážďanech. Vychází z figurativního realismu a typickým rysem jeho obrazů je nevtíravá naléhavost jednoduchých figurativních scén, která se snoubí s výrazovou skromností. Vysoce stylizovaná jevištní forma inspirovaná díly mistrů (biedermeier, raná renesance, fresky klasického starověku aj.) zesiluje účinnost tiché výmluvnosti maleb vytvořených na základě odkazů, z nichž autor přebírá archetypální situace a gesta.

Galerista, sběratel a kurátor Adam také tlumočil, jak se někteří němečtí kurátoři a umělci pořád dokážou dívat na kolegy z bývalých satelitů Sovětského svazu: „Jako ně nějaké exoty.“ Adam se to od počátku jednadvacátého století snažil změnit, když začal budovat sbírku současného německého umění. A vlastně tak zasypával příkopy mezi oběma tábory. Mezi Východem a Západem, byť od pádu železné opony letos uplyne už třicet let.

3.

HANS-PETER THOMAS AKA BARA: EXPERIMENT II

Hans-Peter Thomas aka Bara: Experiment II. (Foto: I. Mottýl)

Hans-Peter Thomas aka Bara (*1968) se narodil v Bonnu, žije a pracuje v Los Angeles. Charakterizuje ho přímost a syrovost projevu. Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá propojením a vztahem signatury k malbě. Intuitivní, nefigurativní, živelné velkoformátové monochromní malby konstituují samy sebe. Stopy škrabání a čar na plátně představují primitivně vepsanou značku, známku života. Od roku 2003 Bara vytváří také betonové sochy a objekty.

Meziválečné československé umění bylo v mnoha ohledech světové. Po pádu komunismu jsme se ovšem znova ocitli někde v národním obrození. Tedy v éře, kdy se třeba básník Jaroslav Vrchlický snažil otevírat české dveře směrem do Francie, ale hodně to vrzalo v pantech. A skřípe to dosud, po roce 1989 se totiž na Západě daří prosadit jen nemnoha umělcům, výjimkou byl třeba Ján Mančuška, jehož dvě stěžejní díla jsou od středy rovněž vystavena v ostravském Domě umění (podrobně se k Mančuškovi vrátíme jindy, teď ho připomínáme spíše jako důkaz, že úspěšné průniky na Západ jsou možné). Nejpodstatnější ale je, že sběratel Adam německým umělcům ukázal, že česká kotlina má zájem i o průniky opačným směrem. A nakoupil přes šedesát děl německých uměleckých veličin.

4.

MARKUS SELG: ATLAS

Markus Selg: Atlas. (Foto: Ivan Mottýl)

Markus Selg (*1974) se narodil v Singenu a žije v Berlíně. Pracuje s širokou škálou médií – malba, socha, digitální tisk, video, film, prostorová instalace. Sugestivní díla vystavuje solitérně stejně jako součást provázané struktury komplexní informace. Klíčovou roli v jeho scénářích sehrávají opakující se témata ze světových dějin umění. Komprimované koláže, které vytváří pomocí digitální manipulace s vypůjčenými obrazy, tvoří základ výpravných prostorových kompozic, v nichž spojuje tradiční řemeslo a nové technologie.

Sbírka Richarda Adama je impozantní, našli bychom v ní asi 1500 prací. V devadesátých letech, kdy se mapování současných nových trendů v českém umění systematicky věnovala jen hrstka soukromých sběratelů, to byl právě on, kdo ukázal, že taková kolekce má smysl. „Pro mě je to legenda mezi českými sběrateli. A patří mu poděkování, mnohé umělce existenčně podržel,“ sklonil Adamovi poklonu ředitel ostravské galerie Jiří Jůza. A zájem o domácí umění byl pro Adama i nejlepší průpravou, aby jednoho dne nahlédl k německým sousedům.

5.

THILO HEINZMANN: BEZ NÁZVU

Thilo Heinzmann: Bez názvu.

Thilo Heinzmann (*1969) se narodil v Berlíně a stále v hlavním městě žije. Soustavně rozšiřuje spektrum použitých „malířských“ technik (nenavázaný pigment, absorpční bavlna, polystyren, kožešina nebo porcelán, laky na nehty, epoxidová pryskyřice aj.). Kromě souběžného působení vizuálních a haptických efektů díla balancují na hranici dvou a trojrozměrnosti. Médium malby autor pojímá jako stále se vyvíjející jazyk.

Richard Adam se do povědomí veřejnosti dostal až v roce 2005, kdy společně s Miroslavem Lekešem získal do pronájmu někdejší brněnskou Strojírnu Vaňkovka. A otevřel legendární Wannieck Gallery (nyní Adam Gallery, která nemá stálou expozici). „Nechci si dělat zásluhy, že jsem byl první, kdo začal sbírat současné německé umění. Německé výtvarníky přivedl do Brna sběratel a galerista Karel Tutsch. Snad už v roce 1989 oslovil a také vystavil Christiana Macketanze a postupně se spřátelil i s řadou dalších umělců, zvláště těch zastoupených galeristou Guido W. Baudachem. Tutschova zásluha je neoddiskutovatelná a patří mu za ni dík,“ vzpomínal Adam na tiskovce před vernisáži.

6.

ANDRÉ BUTZER: BEZ NÁZVU (VLEVO), COLA-TOD N. (VPRAVO), UPROSTŘED SOCHA M. SELGA

Obrazy Andrého Butzlera. (Foto: I. Mottýl)

André Butzer (*1973) se narodil ve Stuttgartu, žije v Rangsdorfu u Berlína. Intenzivně zkoumá limity a možností malby. Nezaměnitelné expresivní obrazy rezonančních, plně aktivních polí intenzivních barev, často doplněné stylizovanými postavami, střídají pastózní monochromy, černobílé abstrakce s redukovanou skladbou bíločerných sestav geometrických tvarů. Až po naprosté vyprázdnění plochy obrazu s jednou pouze tušenou linií.

Malba Andrého Butzera s názve Cola-Tod N lehce připomíná obraz ostravského umělce Zdeňka Janošce Bendy Naše rodina, který je součástí sbírek Domu umění. Butzer má styčné plochy i s některými pracemi Marka Pražáka. Richard Adam o těchto marginálních souvislostech samozřejmě nic netušil, nicméně se pustil do přemítání, že od počátku dvacátého století už ve výtvarném umění „nic nového nevzniká“. Jen se všemi směry rozvíjí odkaz tehdejší moderny. V případě Bendy a Pražáka je tu ale ještě sociálně geografický aspekt. Kdyby žili na okraji Berlína, tak by…

7.

MARCEL HÜPPAUFF: PIRATERL

Marcel Hüppauff: Piraterl

Marcel Hüppauff (*1972) pochází ze Stuttgartu, žije a pracuje v Hamburku. Jeho expresivní energické malby zaplňují postavy a přízraky vynořující se z nitra obrazu. Autor o nich hovoří jako o přátelských stvořeních. Umělec spontánně vstupuje do děje obrazu, jehož řád mocně transformují intuitivní a náhodné prvky. Hnací silou maleb je sám tvůrčí proces, který se zakládá na nepřetržité souvztažnosti rozpohybovaných útvarů.

Leckterý návštěvník Domu umění se možná zeptá, proč jsou vystavena především díla z první dekády jednadvacátého století. A tady je odpověď majitele kolekce: „Když v roce 2008 navlékla světová hospodářská krize sbírání umění do značné míry oprátku, vlastně jsme to zabalili taky. Jsou obrazy vybrány? No jistě, jsou. A kdy je koupíte? Bohužel. Thomas Zipp, Andreas Hofer, Jonathan Meese… Když nejsou prachy, těžko něco kupovat. Vystavený soubor je ale přesto docela ucelený. Je tu exprese, tedy vysloveně německý přístup, i tendence k realismu. Abstrakce, kresby, objekty. Jen nejrozměrnější plátna nebylo možno z prostorových důvodů představit. Reprodukujeme je tedy alespoň v průvodci k výstavě. A představujeme také práce na papíře od Andrew Gilberta. Je to sice Skot, ale už dlouhá léta žije a tvoří v Berlíně. A patří neodmyslitelně do okruhu tvůrců této výstavy.“

8.

ANDREW GILBERT

Díla Andrewa Gilberta. (Foto: I. Mottýl)

Andrew Gilbert (*1980) se narodil ve skotském Edinburghu, žije a pracuje v Berlíně. Stěžejním tématem jsou pro něho otázky spojené s koloniální historií. Satirickými ilustrativními malbami a kresbami na pomezí karikatur, ale také sochami i obsáhlými prostorovými scénami osobitě reviduje minulost. Misky vah se přelévají: vítězové jsou poraženými a poražení vítězi. Oficiální nóty vždy zcela neodpovídají skutečnosti. Naléhavost zpráv o nutnosti ozbrojených zásahů se násobí úměrně s rozpory mezi skutečnými záměry a předkládanou „pravdou“.

„Na výstavě jsou ve viditelné převaze zastoupeny malby, kresby a objekty charakteristické expresivním rukopisem,“ říká o výstavě spolukurátorka Yvona Ferencová. Hlavní kurátor Richard Adam nicméně podotýká, že mnozí z prezentovaných umělců dnes tvoří jinak. Třeba André Butzer vyměnil rozmáchlá expresivní gesta za takřka exaktní geometrickou abstrakci. Mění se forma, poselství je ale totožné. Výstava představuje umělce středního věku na prahu padesátky. V těch letech se spíš završuje, nikoli boří.

9.

THOMAS HELBIG: LOCH

Thomas Helbig: Loch

Thomas Helbig (*1967) se narodil v Rosenheimu a žije v Berlíně. Helbigovy monochromní přemalby reprodukcí a nalezených hotových obrazů dovolují pozorovateli často pouze tušit těžko rozpoznatelný, skrytý obsah. Kompozice původně známých forem charakterizuje tajuplná, vzdálená neohraničenost. Vzniká dojem nepostižitelnosti obrazu, který se stává abstraktním. Obdobně autor staví své tvarově výrazné objekty, které skládá z nalezených předmětů v nové formy stmelené silikonem či sádrou. Kompaktní celky těžko rozpoznatelných, často nesourodých částí dotváří barvou, pryskyřicí a polyuretanem. Destrukce předchází následnému sestavení fragmentů v hybridní monstra.

Eins, zwei, Polizei… Toť dětská říkačka, kterou autor tohoto textu vyslechl od své babičky Gertrudy nejméně stokrát. Do školy totiž „oma Truda“ chodila na Hlučínsku a byla poddanou Jeho Veličenstva německého císaře Viléma II. To bylo někdy v roce 1912 a Německo tehdy nebylo od Ostravy vůbec tak vzdálené, jak je tomu dnes. Díky za to, že Dům umění tyto vzdálenosti současnou výstavou zase zkracuje.

10.

GEROLD MILLER, INSTANT VISION 25

Gerold Miller: Instant Vision 25

Gerold Miller (*1961) pochází z Altshasenu, žije v Berlíně.  

Pohybuje se na rozhraní malby, sochy, prostorové instalace, architektury. Představuje téměř platonský pohled na umění, přičemž formy se stávají články abstraktního argumentu. Tvarově redukovaná nástěnná díla vyrobená z lakovaného hliníku a oceli jsou pokryta vysoce lesklou barevnou vrstvou. V odrazech se uskutečňuje nehmotná malba. Významnou roli sehrává stěna viděna středovým průzorem díla. Miller pracuje na představě obrazu jako prostorového konceptu.

Eins, zwei, Polizei
drei, vier, Offizier
fünf, sechs, alte Hex
sieben, acht, gute Nacht!
neun, zehn, auf Wiedersehen!

*

DESET / současné německé umění ze sbírky Adam Gallery. Galerie výtvarného umění v Ostravě. Výstava je k vidění do 24. března 2019.