Juraj Čiernik: Baví mě být takovým průzkumníkem

Narodil ses v Považské Bystrici. Zůstalo v tobě něco z atmosféry rodného města? Máš se za kým a proč vracet?

Pamatuji si detailně i vůně jednotlivých ročních období. Považská je místo, kde jsem prožil krásné dětství ve spojení s přírodou. Zde mě vedla moje první učitelka zpěvu Dana Štrauchová do soutěží a na koncerty jako malého vojáčka. A já směle bojoval. Rodiče pořád bydlí v rodinném domě pod lesem. A to jen kousek od centra města. Jezdím tam odpočívat. Mí přátelé jsou sice rozfoukaní do všech světových stran, ale stávají se i zázraky a občas se s někým potkám. Pokaždé je to velice příjemné.

Operní zpěv jsi studoval na konzervatoři v Banské Bystrici. Jaké jsou tvé vzpomínky na tuto životní etapu?

Banská Bystrica je pro mě taky velmi důležité město. Zde jsem se ponořil do světa hudby, nabíral důležité informace, potkával inspirativní lidi, vytvářela se krásná přátelství. A vzpomínky? Těch mám toto období víc, než bych si přál, asi jako na každé středoškolské zlobivé období. Potkal jsem i mnoho skvělých pedagogů, kteří zůstali mými přáteli dodnes.

Po konzervatoři jsi zvednul kotvy a odešel do Ostravy na Fakultu umění Ostravské univerzity. Co tě vedlo k rozhodnutí studovat právě v tomto městě?

Do Ostravy po konzervatoři zamířila moje spolužačka Andrea Škarbová, která mi hned v prvním roce svého studia volala, jak je to tam fajn a jak super pedagoga dostala. A tak mě hned objednala u pana profesora Klemense Słowioczka na konzultaci. A tam se to stalo. Byl jsem rozhodnut, kam mé kroky povedou. A to jsem ještě netušil, že si Ostravu tak zamiluji. Po architektonické stránce jako město, jako společnost kvůli lidem, které zde potkávám, a pak pro její vlídnou náladu. Víš, že Ostrava má několik společných prvků s Považskou Bystricou? Asi proto se tu cítím dobře. Vše je o lidech.

Jaké jsou styčné body Ostravy s Považskou Bystricou? To by mne vážně zajímalo…

Třeba velice významný styčný bod je kvalita ovzduší. Dobře, dnes je už Bystrica na tom mnohem lépe než Ostrava, ale někdy po ránu větrám a cítím se jako kdysi doma. Bystrica byla také významné strojírenské město, které vyrostlo z malé obce na Považí.  Dále je to místní povaha lidí. Jistý typ rázovitosti je blízký i Bystričanům. Pak je to směsicí „čechoslováctví“. Tak jako Ostrava má velkou část obyvatelstva s částečně slovenskými kořeny, tak i Bystričané často mívají v rodině Čechy. Bude to spíš geografickou polohou měst.

S Ivanem Dejmalem v muzikálu Romeo a Julie. (Foto: M. Popelář)

Klemens Slowioczek je opravdová legenda operního a koncertního zpěvu. Co ti tento velký umělec předal? 

Pan profesor mi předal mnoho důležitých zkušeností. Nejenom pěveckých. Velkým přínosem pro mne bylo slyšet hlasový vzor svého oboru. To v práci hodně pomáhalo. Ale kromě pěvecké techniky a interpretace mě od Klemense utkvívá v paměti několik rčení, která jsou prostě pravdivější čím dál víc. A nejvíc obohacující byl jeho přístup. Ke všemu přistupoval rozvážně a s klidem, všemu nechával čas. Byl oporou a „zenovým“ bodem klidu každého svého studenta u vystoupení. I když posléze přiznal velkou nervozitu, nám dodal klid a sílu. Když se mi nedařilo, měl pro mě větu: „Juraji, máte čas, nebojte, já se naučil zpívat až po čtyřicítce.“ Takže pokud by měl někdo výhrady k mému výkonu, tak až za osm, devět let, ju?¨

Dobře, beru na vědomí. Tím se ale dostáváme pěveckým zkušenostem. Kdybys měl zmínit alespoň ty pro tebe podstatné, které by to byly?

Pěvecké zkušenosti mě potkávaly, řekl bych, náhodně. Vycházely vždy z nějakého zajímavého setkání. Jsem dítě vyrůstající na slovenském folkloru, co vystudovalo operu, absolvovalo barokní kurzy, objevilo muzikál a teď brouzdá vodami acapellových kvintetů. Nelze to pořadí brát naprosto striktně, protože se občas něco anticipovalo v době, kdy jsem netušil, že to budu jednou dělat. Momentálně s kluky z divadla pracujeme na repertoáru naší vokální kapely 5PAK.

Poprvé jsem tě viděl v Dekameronu Pavla Helebranda. V něm jsem si poprvé uvědomil, že máš vedle pozoruhodně hlubokého basu také obrovský komediální talent, kterým jsi na sebe strhnul pozornost.

Dekameron je jedno z mých oblíbených představení. Užívám si samozřejmě všechny tituly, ve kterých hraju, ale tento má výhodu v tom, že se u něj hodně vypotím (úsměv). Takže mám jaksi spokojenější svědomí vůči fyzičce. U Pavla Helebranda vlastně nemám žádné představení, u kterého bych se nepotil (smích). Ale zpět k Dekameronu. Příběhy od Bocaccia jsou komediálně moralizující materiál, jaký si herec přeje hrát. Pavlovo představení je českou verzí Dekameronu, který kdysi pro polskou scénu inscenoval pan režisér Petr Nosálek. Měl jsem smůlu, že jsem ho už nestihnul poznat osobně, ale věřím, že jsme jeho koncepci uchopili podle jeho představ. Pavlova hudba je natolik pulzující, že nedovolila, abychom z verze pana Nosálka vytvořili něco, co by nebylo dobré. I samotná režisérova dcera Bára po zhlédnutí našeho představení usoudila, že by byl táta spokojen. Čest jeho památce.

Často tvoříš uměleckou dvojici s hercem Janem Vlasem. Vaše scénky prostupují různé ostravské inscenace a přiznám se, že osobně se na ně vždy těším. V určitém smyslu mi evokují klasické dvojice typu Voskovce a Wericha. Co tě s Janem Vlasem spojuje?

Přirovnání k V+W je samozřejmě pro ego hřejivé, ale myslím, že jsme se ani nepokoušeli o dosažení této mety. Vycházíme vždy s našeho přirozeného vztahu. Tím, že je Honza můj manžel, což nám zákon zatím nedovoluje říkat, ale jeviště to jen potvrzuje, máme léty soužití synchronizované tělo i mysl. Myslím si, že proto to funguje.

Nemyslel jsem, že byste šli v jejich stopách, spíše se dnes vzácně vidí taková součinnost komické dvojice, kdy jeden druhého skvěle doplňuje. Vystudoval jsi operní zpěv, ale realizuješ se převážně v muzikálu, to je další náhoda?

Já si málokdy vytvářím plány na vzdálenou budoucnost, i když nějakou představu mám. V podstatě mě celý život věci potkávají a já je pak uchopím a věnuji se jim, pokud mě zajímají. Proto i přechod od opery k muzikálu byl pro mě spíš shodou okolností. Už během studia na konzervatoři byl pro mě obrovskou inspirací pedagog a rozhlasový režisér Andrej Turčan, který ve mně zapálil vášeň pro herectví. Na vysoké škole se nám věnovala německá herečka a režisérka Hella Stövesand, která mi i přes malou jazykovou bariéru dokázala  ukázat krásu a funkčnost hereckého myšlení.  A tím prvním impulsem k muzikálu bylo setkání s Gabrielou Haukvicovou (dnes Petrákovou) u univerzitního projektu Figarova svatba. Po této spolupráci nás Gábina nahnala na první konkurz, který pořádalo NDM na muzikál Marguerite. A od té doby jedu spíš po muzikálových kolejích. Herecká jevištní svoboda je pro mě důležitá. Mám obrovské štěstí, že se v mém okolí setkávám s lidmi, kteří nejsou skoupí na své znalosti, a titul od titulu si vzájemně často připomínkujeme svou práci. Mohl bych jmenovat kolegy jednoho za druhým. Libor Olma, Josef Novák Wajda, Alena Sasínová Polarczyk, Roman Harok, Martina Šnytová, Hana Fialová, Jaro Rusnák, no prostě lidi, se kterými si nejsme lhostejní. A omlouvám se těm, které jsem nejmenoval, nejsou méně důležití a za to jim děkuji. Ve zkratce, muzikál je pro mě nová, soudobá forma opery, která skýtá prostor pro současná témata a s tím i současněji laděný projev. Operní základy v muzikálu nikdy nejsou na škodu, naopak často pomáhají. Důkazem toho je několik mých muzikálových kolegů napříč celou republikou, vlastně republikami.

Které muzikálové inscenace ti nejvíce daly a s kým se ti  této branži dobře spolupracuje? 

Zajímavé setkání s Marii Zamorou u Marguerite. Pak krásná práce s inscenačním týmem Mauglího v Kalichu (Kukučka, Trpišovský, Burkiewiczová, Stodolová). To byl skoro až sportovní zážitek. To představení milujeme všichni. S Gábinou Petrákovou se u inscenačního procesu vždy dobře bavíme a nelze jmenovat jen jedno představení, ale momentálně pro mě muzikál Kočky posunula do nové krásné dimenze. S panem režisérem Nekvasilem jsme u Ježíše zase jeli na stejné vlně a zkoušení bylo pro mě překvapivě jasné a rychlé. A s Pavlem Helebrandem je to jistá životní etapa. Pavel mě nechává spolutvořit, skoro i režírovat. Ale chraň bůh, když má svou představu diametrálně odlišnou. To pak mohu nabízet i sebedestruktivní výkon a s Pavlem to nehne. Ale věřím mu, a má často pravdu (smích).

V muzikálu Kočky Juraje Čiernika téměř nepoznáte. (Foto: M. Popelář)

Ono to skoro režírování není až zase tak „skoro“. Nelze si nevšimnout, že tě režie hodně zaujala a začal ses v ní častěji realizovat, že?

Ano, myslím, že se to tak nějak se mnou pojí už od dětství, kdy jsme si se sestrou vymýšleli vlastní pohádky a scénky. Pak jsem si na škole napsal několik vlastních pohádek i s hudbou, no a tak co s tím, nezrežíruješ si to? První velkou inscenací na velkém jevišti byl muzikál Královna Kapeska v divadle Hybernia. Čtyřicet herců na jevišti. To, že jsem se nezbláznil, vychází asi z toho, že mě práce s lidmi baví. Proto i učím. Široká paleta lidí kolem, s nimiž pracuji na různých věcech, je pro mě inspirací a každičký den objevuji něco nového. Baví mě být takovým průzkumníkem. Myslím, že do konce života mám co dělat.

Vypadá to tak. Momentálně režijně připravuješ Čtyřnotovou operu Toma Johnsona, která bude mít premiéru 14. února v Národním divadle moravskoslezském. Oč v ní běží? A opravdu zazní pouhé čtyři noty?

Čtyřnotová opera je dílo amerického minimalisty Johnsona. Proto si vybral jen čtyři tóny: D, E, A, H. Komponuje všechny nejznámější hudební formy, které opera mívá. Mé pojetí vychází z autorova textu opery, které mi evokuje jakýsi náhled do mysli zpěváka. Nechci víc prozrazovat. Vše se diváci dozvědí, když přijdou. Srdečně zvu.

Prý jsi velký chovatel a milovník hadů. Co tě na plazech fascinuje?

Ano, jsem chovatel a milovník zvířat. Už od dětství mě bavila příroda. K tomu mě vedli rodiče. Fascinují mě všechny schopnosti, které příroda dovede rozdávat. To, že momentálně máme s Adamem Živnůstkou chov krajt, je spíš náhoda, která mě potkala poté, co jsem se rozhodl ukončit chov chameleonů, kteří nahradili chov zpěvného ptactva (pomineme-li 600 litrové mořské akvárium s korálovým útesem v obýváku). Krajty jsou škrtiči a ti jsou hodně přítulní. Adam se pro ně nadchnul jako já, a tak jsme se pustili do chovu. Držte nám a krajtám palce.

Když to tak sečtu, vypadá to, že divadlo tě vtáhlo do svého kouzelného světa. Hraješ, zpíváš, režíruješ, jsi chovatel…a doslova renesanční muž!

Záleží na tom, co si člověk pod pojmem „renesanční“ představí. Samozřejmě je těžké proniknout do hloubky všech oborů, proto si dávám načas a uvidím, co mě nadchne víc. A vlastně nevím, jestli je to nutné, zaměřovat se striktně na jednu věc. Myslím v mém případě. Řídím se tím, co mě zajímá a baví. Tím pak i žiju a je to pestré a hravé. Ideálně vše s úsměvem. Asi tak.