Zajímají mě autoři, jejichž dílo se dotýká nepříjemných věcí, říká výtvarník a ilustrátor Jakub Gajdošík

Jak doslo ke tvé spolupráci s vydavatelským domem Albatros, kam také patří edice Pandemonium z Nakladatelství Plus, pro níž jsi vytvořil kresby?

Pomohla náhoda. V Praze jsme měli výstavu Massakr volume 1 věnovanou fenoménu spisovatele a démonologa H. P. Lovecrafta. Ve výstavní síni byl zakomponován také knižní koutek a v něm právě edice Pandemonium. Už tehdy vznikly první úvahy o možné spolupráci, posléze jsem jim napsal, zda by něměli zájem o mou tvorbu. Ozvali se a tak to začalo.

Co sis v tu chvíli pomyslel?

Byl to můj sen, spolupracovat na takové úrovni, už v okamžiku, když jsem Pandemonium poprvé zahlédnul. Říkal jsem si, že by bylo fajn stát se jejich součástí.

Jedna kniha povídek s tvými ilustracemi už vyšla, druhá se chystá. Jak funguje taková spolupráce?

Postupem času mi posílají překlady povídek Clarka Ashtona Smithe, pročítám si je, skicuji. Pro první díl jsem vytvořil především hlavičky, ke každé povídce.

Jenže ty nakonec nevyšly, prý byly moc hrůzostrašné…

Měl jsem svou vizi, kterou nejprve přijali bez výhrad, později mi ale po zasedání redakční rady vytkli přemíru brutality.

Ukázka nepoužitých hlaviček.

Co se tedy změnilo?

Výhrady redakce mě přiměly k odebrání některých děsivých elementů, jako jsou třeba zuby nebo krev, urvané ruce, prostě jsem to celé uhladil. Tak, aby kniha lépe odpovídala poslání edice Pandemonium, jak ji zamýšlí nakladatelství. Temné kamení nebo opadané větve už nevadily.

Jak bys představil svou techniku?

Klasická záležitost, napnu papír, udělám skicu tužkou, pak kreslím tuší. Hlavičky pro knížku Mimo prostor a čas jsem vysázel blackmetalovým písmem, ale tak aby ještě bylo čitelné. Používám japonské štětce.

Považuješ se hlavně za komiksového kreslíře?

Komiks je řehole, jsem v rámci kresby rychlý a v přemýšlení hodně důsledný, když spekuluju, tak moje tvorba není úplně tak dobrá, jak bych chtěl, ale zlepšuju se. Jeden komiks mám teď rozpracovaný a samozřejmě mám spoustu dalších námětů. V punkovém sborníku XRXmag vyšel jeden, další pod názvem Sour (Kyselost) se nám s kámošem podařilo vydat díky grantu na škole, pracovali jsme na něm asi pět roků. I ten je ovlivněný Lovecraftem.

V Ostravě jsi na střední škole studoval vědeckou kresbu a ilustraci, pak jsi rok trávil na animaci ve Zlíně. C bylo dál?

Šet let na AVU v Praze, kde jsem začínal u Rittsteina a pak přešel k Martinu Mainerovi. Dějiny umění mě učil Otto M. Urban, který vedl i mou diplomku Propast, ovlivněnou hodně Lovecraftem, ale také antickou mytologií. Více než anglické slovo abyss se mi libilo ruské pojmenování bezdna. Chtěl jsem zároveň reagovat na něco neprobádaného v hlubinách mysli.

Obálka knihy s povídkammi C. A. Smithe.

Z tvých obrazů vyrařuje anebo je lemuje něco propastného, co se prolamuje odněkud někam, je to tak i s tvých životem?

Propast není jen díra do země, ale místo, kde se skrývají ty nejhlubší, nejskrytější věci, které nikdo nechce, aby vyvstaly na povrch. Dle antiky se v propastech také skrývali nechtění bohové. Potomci Kronose a podobně. Tyto spící příšery pak čekají podobně jako u Lovecrafta na okamžik, až je někdo vyvolá. Situaci mi navíc ztížila skutečnost, že v téže době umřel můj táta, a tak se téma samotné dotklo i mých vlastních hlubin.

Massakr navázal na výstavy o dekadenci, váže tě k této nedoceněné výtvarné éře také něco?

Rozhodně. Hodně obdivuju tuto tématiku, první mé kresby, které má schované babička, jsou hroby. Mé umění vždy inklinovalo k temnější stránce věci. Přitom se z mého pohledu nejednalo o negativa, naopak, vnímal jsem je jako normu. Zajímají mě autoři, jejichž dílo se dotýká věcí, které nejsou na první pohled příjemné. Pohřby, mrzáci…

Když se podívám na kresbu, kterou jsi vybral pro obálku knihy Mimo čas a prostor od Clarka Ashtona Smithe, hned se mi vybaví Goya, je to záměr?

Ano, je tady podobnost s motivem jeho obrazu Spánek rozumu plodí příšery, přesto mě to v první chvíli nenapadlo. Mám rád jižanské autory, a to zejména McCartyho. V tom, jak je strohý v textu, dokáže vystihnout mnohem více ve dvou dialozích, co jiný na padesáti stránkách. Každý rok si čtu jeho Cestu. Lovcraft je jiný extrém, ale mám rád tyto staré kreatury. Podobně je to se Smithem, který je v něčem jako Lovecraft nebo Robert Howard dohromady a ještě míří na vzdálené planety.

Tvým cílem je i nadále sledovat temné perspektivy klasické hrůzy?

Chystám se vytvořit komiks podle klasické hrůzostrašné povídky Vlkodlačí rodina od Alexeje Konstantinoviče Tolstého z poloviny 19. století. Představuju si ji jako ideální možnost vrýt se lidem do povědomí. Možná mám i další bláhové ideje, třeba o filmové trilogii na toto vlkodlačí téma. Na Slovensku existuje vesnice Vlkolinec, kde německý režisér Werner Herzog natáčel film Nosferatu – Fantom noci. Dodnes to tam vypadá stejně a myslím, že i jinde bude pro mou potřebu hromada takových zapomenutých vesnic.